Chov bodlinatých myší

Bodlinatky ještě zdaleka nejsou běžnými domácími mazlíčky, ale v teráriích českých chovatelů se s nimi setkáváme stále častěji. Nejedná se o domestikovaná zvířata, takže si asi nikdy nezískají oblibu morčat nebo potkanů, ale podle mého názoru jsou to zvířata velice zajímavá, která se dobře hodí k chovu v domácích podmínkách. Jejich hlavní výhodou je, že téměř vůbec nezapáchají. Také nejsou nijak agresivní (ve srovnání např. s myšími samci), můžete chovat jak skupinu samců, tak samic a ani ve smíšené skupině nedochází k žádným větším šarvátkám. Někdy je ovšem těžké přesně zjistit, jaký druh jste si pořídili, mezi některými druhy jsou tak malé rozdíly, že je dokonce ani odborníci nedokáží rozlišit. Navíc se mohou křížit i některé druhy mezi sebou.
I v odborných názvech ještě dnes existují rozdíly. V obchodě se zvířaty můžete pod názvem myš bodlinatá koupit jak bodlinatku sinajskou (Acomys dimidiatus), tak bodlinatku egyptskou (A. cahirinus), i když sinajská je mnohem běžnější. V současné době začala plzeňská Zoo prosazovat název bodlinatka pro všechny myši rodu Acomys. Dříve jste se mohli setkat např. s myší tureckou (A. cilicicus) nebo s myší krétskou (A. minous), dnes díky jejich novým názvům i laik hned ví, že se jedná o myš bodlinatou, která žije v Turecku nebo na Krétě.

Acomys cahirinus

Typickým znakem všech druhů bodlinatek jsou ploché bodliny na hřbětě, velké oči a uši. Nejběžnější u nás chovaná bodlinatka je už zmíněná bodlinatka sinajská. Je poměrně veliká, pískově světlá s bílým břichem. Jak její název napovídá, žije v Asii, především na Sinajském poloostrově, ale můžeme se s ní setkat i na severu Afriky. Zde se setkáme také s její příbuznou, bodlinatkou egyptskou, která tvoří několik poddruhů (např. bodlinatka tmavá, A. cahirinus cahirinus nebo bodlinatka Hunterova A. cahirinus hunteri). Na jižním pobřeží Turecka žije malá populace velmi ohrožené bodlinatky turecké. Dalšími druhy bodlinatek je např. bodlinatka čadská (A. cahirinus seurati), malá A. spinosissimus, bodlinatka zlatá (A. russatus) a další.
Všechny bodlinatky pocházejí ze suchých oblastí. Přes den se schovávají v úkrytech a v noci se vydávají hledat potravu. V oblastech jejich výskytu nemají zrovna bohatý jídelníček, proto jim k životu stačí jen málo potravy. Ve srovnání s bílou myší, která je přibližně stejně veliká, stačí bodlinatce pouze 40 % potravy. To je také důvod, proč většina bodlinatek chovaných doma snadno ztloustne. Chovatelé se snaží jim přilepšit, ale příliš výživnou stravou jim spíše ubližují. Tyto věčně hladové myšky jsou totiž zvyklé sníst všechno co najdou a při pravidelném přísunu bohaté a tučné potravy rychle přibírají na váze.
Bodlinatky jsou společenská zvířata žijící ve skupinách. Mají velice dobře vyvinuté sociální chování. To se projevuje hlavně při péči o mláďata. Při porodu samici aktivně asistují ostatní samice ze skupiny. Stane-li se, že samice zemře, ihned přejímá péči o mláďata jiná samice, jako by to byla její vlastní. Mateřský pud je dokonce tak silný, že samice, která nemá mláďata, může ukradnout nějaké mládě a sama ho vychovává. Nemá-li možnost dostat se k mláďatům, může se takto starat i o dospělou myš. Také samci pomáhají při porodu, a to tak, že vytvoří jakousi stráž před hnízdem a jsou připraveni bránit svoje potomstvo před každým vetřelcem.

Acomys dimidiatus

Bodlinatky nestaví žádné nory ani hnízda. To možná souvisí s tím, že jejich mláďata přicházejí na svět velice vyvinutá. Jsou osrstěná a již brzy po narození se jim otvírají oči. Třetí nebo čtvrtý den začnou následovat matku, prozkoumávat okolí a snaží se sama krmit. Matka většinou kojí asi dva týdny. Mláďata pohlavně dospívají ve třech měsících. Malé myšky se nerodí s charakteristickými bodlinami, ty jim narůstají až kolem jednoho měsíce života. Spolu s růstem bodlin se jim také mění šedivá barva mláďat na typické zbarvení dospělých jedinců.
Chov myší bodlinatých není nijak složitý, ale je třeba se řídit několika základními pravidly. Nikdy nechovejte pouze jednu bodlinatku. Mohla by se samotou utrápit k smrti. Stane-li se, že zůstane z nějakého důvodu sama a není k sehnání další, můžete ji zkusit seznámit s obyčejnou laboratorní myškou. Většinou se to podaří, ale vždycky raději udělejte všechno pro to, aby se dostala k jedincům vlastního druhu. Je to tak pro ni nejlepší.
K chovu je nejlepší dobře zakryté akvárium nebo terárium. Z klece by utekly, dokážou se protáhnout i docela úzkou mříží. Také velice dobře a vysoko skáčou, proto je opravdu nutné dbát na to, aby byla chovná nádrž vždy dobře zakrytá. Někdy stačí pár minut nepozornosti (třeba při krmení) a chytré myšky toho hned využijí. Jejich chytání pak dá velkou práci.
Do terária jim dejte různé kameny, větve, úkryty z kůry a domeček. I když v přírodě žijí bodlinatky na zemi, dokáží velice dobře šplhat, takže mají radost, když jim to umožníte. Kdo má vyšší terárium, může jim tam umístit větve, po kterých budou běhat stejně jistě jako po zemi. Jako podestýlku můžete použít běžné stelivo pro hlodavce, ale vhodný je i písek pro činčily. Chov se dobře daří při pokojové teplotě (22–25 stupňů), i když někteří autoři udávají, že je vhodné jim přitápět.

Acomys minous

Jak už jsem psala, bodlinatky pocházejí z chudých suchých oblastí, a proto na krmení nemají žádné zvláštní nároky. Je důležité, abyste je zbytečně nepřekrmovali. Nejlepší je podávat jim směs zrní pro andulky nebo exotické pěvce. Tyto směsi se skládají z prosa, lesknice, malého množství lněného semínka, z moháru apod. Neměly by obsahovat řepku ani slunečnice, ty jsou příliš tučné. Občas jim můžete místo směsi nabídnout klasy senegalského prosa, ty slouží nejen jako potrava, ale i jako zábava, když ho pověsíte někam do výšky. Myšky tak musí vyvinout aspoň trochu aktivity, aby se k potravě dostaly a nenudí se jako při sbírání zrníček z připravené misky. Bodlinatky nepřijímají moc šťavnatého krmiva, ale občas jim dávám hrstku trávy nebo kousek okurky, mrkve, salátu apod. Ze zeleného krmiva je lepší dávat zeleninu, ovoce pouze ojediněle, protože obsahuje příliš mnoho ovocných cukrů, se kterými se myšky v přírodě nesetkají a jejich trávicí ústrojí na ně není přizpůsobeno.
Důležité je podávání živočišných bílkovin. U některých bodlinatek se jejich potrava v přírodě skládá téměř z poloviny z hmyzu. Každé dva tři dny jim dávám moučné červy, ale lepší jsou cvrčci nebo sarančata. Na ty pořádají doslova hon, je zábava je pozorovat, jak jsou šikovné. Chutnají jim také sušení říční krabi Gammarus nebo kočičí (psí) sušenky. Při nedostatku bílkovin by mohlo docházet ke kanibalismu, okusují si uši a ocasy.
Bodlinatky pocházejí ze suchých oblastí a umějí tedy dobře hospodařit s vodou. Při dostatku zeleného krmiva pijí velice málo, ale přesto by měly mít neustále k dispozici misku s čerstvou vodou. Zkoušela jsem napáječku, ale gumová přísavka neodolala hlodavým zoubkům, takže jsem se rozhodla pro misku. Když ji postavím na střechu domečku, nezanesou ji pilinami a voda vydrží čistá celý den.
Odchov myší bodlinatých se daří většinou bez problémů. Samice je březí asi 35 až 37 dní, tedy téměř dvojnásobek doby březosti ostatních myší. Malé bodlinatky přichází na svět osrstěné a dobře vyvinuté. Průměrný počet mláďat je 2–3, výjimkou není ani narození jediného mláděte, méně častá jsou čtyřčata. Čím je mláďat ve vrhu více, tím méně jsou při porodu vyvinutá. Ale i ve větších vrzích se jim nejpozději druhý den otevírají oči a jsou schopné nesmělými krůčky následovat matku. Matka kojí asi dva týdny, ale již ve stáří několika dnů mláďata ochutnávají potravu dospělých. Narození malých bodlinatek patří k nejzajímavějším zážitkům při chovu hlodavců.