ZOO – Farma U Dvou kvítků

„Lojzícek,“ doplnila Hanku Boženka. Musím říct, že mi tím sekundováním začínala jít notně na nervy.
„A proč ne?“ zeptal jsem se trošku naivně.
„Nikdy!!!“ zaječela znovu dívka a to tak, až jí i Hanička musela okřiknout. Děvčeti se to však moc nelíbilo a tak se konstruktivní rozhovor nás tří zvrhl v hádku těch dvou. Bavilo mě se na to dívat, nicméně musím dát za pravdu Haničce, že takhle se dlouho žít nedá. V tom okamžiku mne však osvítilo snad samo nebe a já dostal spásný nápad.
„A co koupit dům?“ vykřikl jsem, čímž se mi podařilo jejich slovní výměnu utnout právě v nejlepším.
Obě přemýšlely.
„Koupíme dům na vesnici,“ kul jsem železo, dokud bylo žhavé. „Tam jsou domy levné.“
„Ne daleko od města,“ vyhrkla Boženka. Chápal jsem jí, chtěla mít blízko na diskotéky a do kina.
Směrodatné ovšem bylo, jak se k tomuto návrhu postaví Hanička. Nechtěl jsem, aby jí ta myšlenka byla hned od počátku proti mysli a tak jsem pokračoval: „Jistě, nedaleko od Loun. Koupíme něco za těch půl milionu, můžeme tam bydlet a udělat si tam i zoo.“
Hanička stále ještě přemítala. Viděl jsem na jejím obličeji ten zápas města s vesnicí, civilizačního chaosu s klidem takřka historickým. Bohužel všechno má své výhody i nevýhody. Konečně promluvila: „Hmmm… a co nábytek a zařízení?“
„To koupíme z pojistky za vykradený byt.“
„A byt?“ zeptala se a já viděl, že jsem v ní probudil zájem.
„Vyměníme dveře, vymalujeme a když už je jednou prázdný, tak ho výhodně pronajmeme.“
„Hmmm…?“
„Znamená to ano?“ zeptal jsem se, aby snad později nedošlo k nějakému nedorozumění.
„Ano,“ odpověděla mi Hanka a já ji vzápětí radostně objal. Je to totiž skvělá ženská, ta nejúžasnější ze všech.
„Ale nebude to daleko, že ne?“ vmísila se nám do něžného okamžiku Boženka.
„Ne. Nebude to dál, než deset kilometrů. Jo?“
Přikývla a já byl v ten okamžik asi nejšťastnější chlap na světě. Tady to vidíte, kolik stačí člověku k pocitu štěstí, pouhý jeden splněný sen. U mužských je to však zpravidla jen jeden z těch mnoha, které budou nejspíš brzy následovat.
 

12. Hadilov Korejs

Probudil jsem se ještě za tmy a měl takový divný pocit, jako že něco není v pořádku. Náš byt v tu dobu vypadal stále ještě spíš jako karanténní stanice než cokoliv jiného a naše oblíbená realitní makléřka pro nás již druhý týden bezvýsledně sháněla vyhovující dům. To je asi tak rámcové konstatování, jak naše situace tehdy vypadala. Bylo to ovšem daleko horší. Hanka se už totiž nalézala v pokročilém stádiu těhotenství a ranní nevolnosti teď pro změnu vystřídaly podivné gastronomické chutě a zvýšený sexuální apetit. Navíc se u ní začaly střídat i nálady a čím dál častěji upadala do plačtivého rozpoložení a beznaděje. Chápal jsem to, vždyť bývalou ložnici momentálně okupovala Boženka spolu s kočkou Mínou, kterou si před pár dny odkudsi přinesla. Já a Hanička jsme pak společně s kopajícím bříškem a přibližně stovkou zvířat žili v obýváku zvíci osmnácti metrů čtverečních, jehož jediným zařízením byly klece, plastové nádoby, nová terária a nafukovací matrace z TV shopu.
Ale zpět k mému pocitu. Jak jsem už řekl, zdálo se mi, že mne kdosi pozoruje. A také ano, Hanička seděla na zmuchlaném prostěradle přímo proti mně a dívala se mi nepřítomně do obličeje.
„Co je?“ zeptal jsem se.
„Co až se to narodí?“
Pokrčil jsem rameny.
„Nemůžeme to dítě přece přivézt z porodnice sem …“ ukázala Hanka rukou po místnosti, která byla skrze okna prozářena světly pouličního osvětlení.
„Neboj, máme na to ještě čas,“ posadil jsem se a pohladil její krásné dlouhé blond vlasy.
„Moc ne.“
„Tři měsíce…“
„Nemůžu se stěhovat a zařizovat pár dnů před porodem,“ skočila mi Hanička do řeči a její pláčem poznamenaný hlas přeskakoval sem a tam.
„Neboj, chce to trpělivost, pár dnů a bude to.“
Přivinula se ke mně a já z ní cítil touhu. Byl jsem však nevyspalý a utahaný a moje fyziologické reakce nestály za nic. Doslova a do písmene.
„Jak se bude jmenovat?“ snažil jsem se odvést její pozornost trochu stranou.
„Kdo?“ podívala se mi znovu do očí.
„Dítě přece.“
„Když to budou dvojčata, tak Čuk a Gek,“ pravila s šibalsky povytaženým obočím a její ruka zašátrala pod dekou.
Políbil jsem ji na ústa a něžně ji povalil na polštář. Byla tak krásná. Příroda v tu chvíli zvítězila nad únavou a naše horká těla se k době přitiskla …
Najednou se z chodby ozvalo divoké bušení na dveře. No nezbláznili byste se z toho.
„Co je? Co se děje,“ vysoukal jsem se roztrpčeně na nohy.
Znovu bušení a rány, že by to vzbudilo mrtvolu.
„Tak teď toho mám právě tak akorát…“ zařval jsem a vyřítil se do chodby. Prudce jsem otevřel vchodové dveře a ani si v tom rozčílení neuvědomil, že zde stojím, jak mne pánbů stvořil. Když mi to došlo, přikryl jsem si rukama to pro muže nejdůležitější a vypadal v tu chvíli jako klouček z reklamy na kofolu.
A propos, chápete, proč ve zmiňované reklamě, kde je zákaz nošení plavek, je prodavačka stejně jako ta hubená dívčina oblečená? To ani nemluvím o tom, kam se podějí plavky obou hlavních protagonistů. Že by s nimi zaplatili tu kofolu?
Ale zpět. Stál jsem ve dveřích, nejprve rozčílený a pak v rozpacích a díval se na chlapa ze druhého patra, který mi mlčky podával lopatku na smetí. Na ní byla stočená moje poslední užovka rodu Clelia, jejíž rozbitou hlavu zdobila zasychající zčernalá krev.
„Proč?“ vysoukal jsem ze sebe.
„Co, proč?!“ pravil on výhružně a vysypal mi zabitého hada k nohám. Bylo to od něj dost sebevědomé chování, když si uvědomíte, že měřil sotva sto šedesát centimetrů a jediné co na něm bylo opravdu zajímavé byl sporý prošedivělý knírek a pivem vypěstované bříško.
„Proč ste ho zabil?“ zeptal jsem se stejně výhružně.