59. mistrovství německého spolku DKB

DKB neboli Deutscher Kanarien und Vogelzüchter Bund e.V. je jedna ze dvou největších německých organizací chovatelů ptáků. Která z těchto dvou organizací je opravdu největší se nedá rozhodnout, protože mnozí chovatelé jsou členy obou spolků. Tou druhou organizací je i nám dobře známý spolek AZ. V Německu si všichni uvědomují sílu těchto dvou gigantů, především pak představitelé obou organizací, takže nejsou konkurenty, ale naopak spolupracují. Mají společně vypracovaný standard pro posuzování ptáků i společné zastoupení v C.O.M., která oplátkou uznává v Německu dvě organizace, ačkoliv v ostatních případech se obrací vždy jen na jednu národní organizaci. Každá z těchto dvou německých organizací pořádá každoročně řadu soutěžních výstav a jejich vyvrcholením je vždy celonárodní soutěžní výstava. To jsou obří podniky. Zatímco AZ pořádá svoje vyvrcholení soutěžní sezóny začátkem prosince, DKB až na samém počátku nového roku. To je však příhodný termín, protože svátek tří králů je v Německu dnem pracovního volna a lidé pak právě vyhledávají takovéto akce. Letošní místo konání tohoto mistrovství bylo pro české chovatele velmi příhodné, vlastně za humny. Konalo se totiž v bavorském Bayreuthu, což je od naší západní hranice od oka asi 100 km. Kdo této příležitosti nevyužil, prohloupil. Pražský KPEP, který pořádá pro svoje členy každoročně tematický zájezd, se této příležitosti chopil a za symbolickou cenu 150 Kč, pro hosty pak 300 Kč, vypravil autobus. Na místě jsem ovšem potkal mnoho dalších našich chovatelů, kteří se zřekli možnosti dát si k obědu pivo a dali přednost větší svobodě pohybu.

Pohled na hlavní sál výstavy.

Lákadla byla pro naše chovatele v Bayreuthu v podstatě dvě. Jednak samozřejmě samotná výstava, kde můžete shlédnout špičkové exempláře mnoha kategorií, vlastně všech a potom burza ptáků. Přesný počet vystavených ptáků neznám, odhaduji jej tak dobře na 10 000 kusů. To je zase porce, která se celá ani pozřít nedá. Pro srovnání, celá výstava v Lysé nad Labem by se vešla do poloviny jedné řady, které vidíte na celkovém pohledu. Pro naše posuzovatele bych návštěvu této výstavy učinil povinnou. Vlastně, co to žvaním? Co je mi do toho? Každý posuzovatel by měl ve svém vlastním zájmu strávit na takové akci co nejdelší čas se zápisníkem v ruce a to ze své vlastní vůle. Jaképak školení, tohle je přeci školení! Ale dost.

Slavík modráček – foto z burzy.

Taková obří akce se může konat jen opravdu na příhodném místě. Zatímco německá města jsou celá desetiletí vybavena různými víceúčelovými halami, u nás takové příležitosti postrádáme. V Bayreuthu se výstava konala ve sportovním areálu, který byl opravdu rozsáhlý a pro účely chovatelů byla uvolněna hlavní hala s tribunami, na ochozech byla umístěna část výstavy, na hlavní ploše expozice kanárů a stánky firem s chovatelskými potřebami a krmením. Další část výstavy byla pak v samostatné hale, asi hale tréninkové. Hlavní náplní výstavy jsou samozřejmě kanáři, to napovídá již jméno pořádajícího spolku. Neznamená to ovšem, že by tady byli jen a jen kanáři. To vůbec ne. Jsou tady všechny kategorie ptáků, včetně výstavních andulek. A vůbec ne nějakých špatných andulek, nicméně na andulky se na výstavy DKB nejezdí, na ty se spíše zaměřuje druhá organizace AZ.

Chovatele však zajímá také připojená burza. Tuší možnost nákupu nějakých dobrých ptáků. Burza se v Bayreuthu konala v samostatné sportovní hale, byl to asi areál nějaké školy. Šlo opět o poměrně velkou halu, vlastně o dvě haly spojené, jedna však fungovala jako restaurace, kde do sebe početné zástupy cpaly párky a lily pivo. Kanáři na burze kvalitní, ceny ne příliš příznivé, přesto jsem si všimnul, že dosti ptáků se vydalo na cestu do Čech. Někdo koupil amady zelenomodré, zatímco já jsem si jich vůbec nevšimnul. Tady totiž šlo chvílema o život. Zástupy vyzbrojené různými přenoskami se valily bezohledně vpřed, chvíli jsem zaváhal a přetrhly mi batoh. Ještě, že šlo o můj cenový majstrštyk roku 2006 za 24,50 Kč. No, nekupte to! Nákupu ptáků jsem odolal. Z celé burzy mě však zaujalo nejvíce množství odchovů evropských ptáků. Nikoliv snad všelijak zbarvených stehlíků, čížků, zvonků nebo hýlů, takové odchovy začínají být do určité míry běžné, ale spíše odchovy tak zvaných ptáků měkkozobých. Pěkný pár slavíků modráčků, chocholouši, strnadi zahradní, rehci, pěnice, konipasové. Ceny mastné. Tady se platí především papíry těchto ptáků. Pár slavíků modráčků v zimním opeření stál 350 Euro, to máme bratru deset tisíc. Červenka pak 200 Euro kus. Spojení této burzy s vlastní výstavou stojí za pochvalu pořadatelů, neustále tady jezdil, pendloval zdarma autobus, Pendelbus.

Šampioni kategorie Evropa.

Věnujme se tedy nyní vlastní výstavě. Překvapilo mě malé zastoupení novějších barevných rázů v kategoriích kanárů barevných. Topasové kanáry bylo obtížné najít. V některých případech se dokonce těžko odlišovali od pastelů. Zdá se, že tento typ melaninu není ještě dostatečně jasně vyhraněn a ani posuzovatelé asi nepostupují příliš razantně, když za špatné určení nevylučují ze soutěže, ale jen strhávají body. Ostatně ptáci s topasovým melaninem nebyli vystaveni mezi kolekcí šampionů. Tady se totiž nejlepší ptáci vystavují zvlášť na čestném místě. Nejlepší ptáci řady černé až isabelové, pasteloví, phaeo, ale topas chyběl. Kobaltové ptáky jsem nenašel. Jinak ovšem vítězové jedním slovem nádhera.

Dekorativní voliéra ve vedlejším sále.

V kategorii postavových kanárů potom vidíme ptáky, jaké jsme u nás mohli vidět pouze jednou a to při světovém šampionátu v Olomouci. To je však již více než čtvrt století. Takový vítěz pařížský trubač nebo norwich, no u těchto ptáků se jejich dokonalost prostě popsat nedá. Fotografovat rovněž ne, protože u této ukázky byla neustále strkanice, to by člověk potřeboval ochranku. U nás se objevují z postavových kanárů relativně častěji fife–fancy. Tady se mi pro čtenáře Fauny podařilo vyfotit oceněného nejlepšího ptáka. Jeho dokonalost se blíží ideálu předepsanému standardem. Ideálem jsou v tomto případě dvě koule. Ta větší představuje tělo a na ní je posazená menší kulička, která představuje hlavu. To v tomto případě vidím dostatečně jasně. Ten pták je velmi cenný, protože má typ opeření B, neintenzivní, daleko lepších parametrů obvykle dosahují ptáci typu A. V barvě mu chybí k dokonalosti drobná chyba. Jinak si jej můžete zařadit jako vzorek, takhle má vypadat fife–fancy.

Protože Čechy jsou především země papoušků, nemohu se nezmínit o této kategorii. Sice kvůli nedostatku času jsem tuto část výstavy detailně neprohlížel, třeba sekci agapornisů jsem prošel opravdu jen letmo, přesto vám něco sem tam padne do oka. Třeba jeden kus Neofémy ozdobné svou dokonalostí přímo svítil. Jenže tady jsme schopní konkurence, právě tak jako u agapornisů, papoušíčků vrabčích a vůbec celé jižní Ameriky. A nakonec u papoušků vůbec. Tak jsem tedy pro obrázek vybral loriho fialovolícího, protože tento druh se ani u nás neodchovává každý den a pokud ano, tak se nevystavuje ve výstavní kleci. Proto jsem jej pro vás vyfotil.

Nejlepší postavový Kanár fife–fancy.

Chov evropských ptáků, zvláště pak chov hmyzožravých druhů nebo druhů polohmyzožravých, takových, které hmyzem krmí svoje mláďata, představuje vrchol chovatelského umění. Tady tedy smekám, když vidím všechny ty odchované pěnice, konipasy, slavíky, červenky, lindušky a podobně. Do této kategorie patří také vrabci, ti krmí hmyzem svoje mláďata a navíc jsou povahově hodně bojácní, neochočí se. Taková červenka si rychle zvykne a pro moučného červa si přiletí a vezme si jej z ruky. To od vrabce nemůžete očekávat. Právě proto je odchov vrabců vždy velkým úspěchem. Představuji vám vrabce téměř bílého a nebyl na výstavě jediný! Bylo jich více jak deset kusů. Nemohu si vzpomenout, jestli jsem je zapomněl spočítat nebo jsem zapomněl spočítané množství, teď je to již jedno. Pokud se týká vrabců, vyfotil jsem jednoho, kterého jsem viděl na vlastní oči poprvé. Je to exotický vrabec původem až z jižní Afriky a je ze všech vrabců asi nejpestřeji vybarvený. Je to vrabec kapský, samec, Passer melanurus (Müller, 1776), který se na úplném jihu Afriky vyskytuje ve dvou zeměpisných formách. Formu ovšem podle fotky neurčím, to bych to musel prostudovat mnohem hlouběji. Chováním je to typický vrabec rodu Passer. Patří tedy spíše do voliéry než do klece.

Rozdělení evropských ptáků zrnožravých není přísně podle kontinentů, ale spíše podle chovatelských klubů. Tady působí ICC, to je Internationaler – Cardueliden Club e. V. měli na této výstavě svůj propagační stánek, mimo soutěžní expozici. Vyfotil jsem si jejich logo. Představovali některé druhy velmi vzácných vysokohorských ptáků z centrální Asie, to je od Himaláje po západní a jižní Čínu. Třeba hýl skvrnitokřídlý, Carpodacus rhodopeplus (Vigors, 1831). Měli ve své ukázkové exposici více druhů těchto ptáků. Pod „správu“ ICC patří však i všelijaké druhy jihoamerických čížků, kterých tady bylo představeno rovněž více druhů a to ve vynikající kvalitě.

Lori fialovolíc

Poměrně rozsáhlá byla rovněž sekce kříženců. U nás se tato chovatelská činnost málem kriminalizuje, tady byla však představena kolekce značné šíře. Nejzajímavější byli asi Kříženci, kde jeden z partnerů byla křivka. Vynikající byli rovněž kříženci s konopkou. Nesmím však zapomenout na vítěze sekce evropských měkkozobých ptáků, protože si jich všimla většina návštěvníků. Byla to linduška lesní. K tomu se snad ani nic dodávat nemusí.

Vrabec domácí

Malá poznámka k evropským poměrům. Řidič našeho autobusu strávil většinu času ve svém stroji a mohl pozorovat své okolí. Vedle našeho busu parkoval autobus z Dánska. Ten se prý proměnil spíše v nákladní kamion. Ti Dánové do něj totiž naložili tolik krmení, že našeho šoféra přepadl strach, aby se mu nestalo totéž. Nestalo. Každý z nás sice koupil něco na zkoušku, protože se stále objevují novinky a speciality, ale jinak je vidět, že náš trh je zásobován vcelku dobře a v přijatelných cenách.

Vrabec kapský.

Obsáhnout všechny zajímavosti, které tato rozsáhlá výstava svým návštěvníkům poskytla se prostě nedá. Při jednodenní návštěvě si vůbec nestačíte všech zajímavostí vůbec všimnout. Katalog výstavy je dosti tlustá kniha a dostat jej do zahájení výstavy vůbec do prodeje představuje malý zázrak. Doufám proto, že přijmete s povděkem tento můj malý přehled o této výstavě. Pro příště vám však doporučuji raději osobní návštěvu. V každém případě to stojí za to.

Logo ICC.