Stopování se psem – 3.díl

Nevhodné terény

Asfalt, beton, dlažba, skalní povrch, velké kameny- i když všechny jmenované povrchy jsou pro udržení pachu, tedy pro sledování stopy psem, neskutečně složité, za nejhorší je považována dlažba. Většina psů na dlažbě, vystavené povětrnostním podmínkám, není schopna stopu sledovat, a už vůbec ne, jedná-li se o stopu starší. Muselo by se jednat o opravdu procvičeného psa na vysoké úrovni a přesto, pokud se sejdou nepříznivé povětrnostní podmínky, nebo se jedná o stopu vychladlou, nezůstává zde dostatečné množství molekul pachu, aby je pes mohl vnímat. Totéž platí i pro suchý skalnatý terén a kamenitá místa prostá rostlin a zeminy.
Takový terén je vhodný jen pro velmi zkušené psy stopaře a jen v omezeném množství. Nebo se může využít pro pokročilého stopaře, ovšem jen v délce několika málo metrů (orientačně do 5 metrů), coby „křížení stopy“ jiným povrchem. Např. přecházení z jedné louky na druhou přes silnici.

Štěrk a písek- u tohoto typu terénu je téměř vše totožné s výše popsanou dlažbou. Přesto, pokud se jedná o typ písku spíše hlinitého, za přítomnosti vyšší relativní vlhkosti se na něm pach drží poměrně dlouho a v celkem velké koncentraci. Opakem je písek sypký, který se po došlápnutí stlačí a po nadzvednutí boty se sesype na stopu. Pach se na takovém podkladě nedrží téměř vůbec nebo jen velmi krátkou dobu. U štěrku opět záleží na typu (z čeho je) a na velikosti jednotlivých zrnek štěrku. Pokud je v něm přítomna zemina, či se jedná o terén alespoň z malé části překrytý rostlinami atd., má se pach kde zachytit, je možné s pokročilým psem stopařem na takovém terénu stopu vypracovat. Pokud se však jedná o čerstvě vysypaný štěrk, který je výrazně aromatický, zejména např. po dešti nebo o štěrk příliš jemný- sypký nebo naopak o velikosti tak zvané „kočičí hlavy“, bez přítomnosti hlíny a rostlinstva, jedná se o štěrk, ze kterého se během krátké doby vypaří téměř veškerý pach kladeče.
Opět se jedná o povrch, který je vhodný jen pro velmi zkušené psy stopaře a jen v omezeném množství. Může se využít pro pokročilého stopaře, ovšem jen v délce několika málo metrů (orientačně do 5 metrů), coby „křížení stopy“ jiným povrchem.

Přírodní terény

Travní porost do přibližně 20cm- je zpravidla ideálním místem pro stopování. Společně s lesem je nejvhodnějším místem pro začátky ve stopování. Ale pozor. Čerstvě posekaná louka, ať s ležící trávou nebo sušícím se senem, nebo den po sklizni, je natolik aromatická, že s takovým místem na stopování mají větší či menší problémy i velmi ostřílení psi - stopaři. Stejně tak nesklizená posečená tráva, která je ve fázi hnití, rozhodně není vhodná pro psy- stopařské začátečníky.
Louky je třeba střídat, neboť zpravidla každá louka, či její část má jiné složení travin a bylin. Tedy je více či méně aromatická. Problémy mohou nastat v jarním období, co se týče pylů z květin. Nebo naopak v době vysemeňování, kdy semena travin mohou znepříjemnit psovi čichání. V neposlední řadě je třeba se pokud možno vyvarovat terénům s větším výskytem včel.

Travní porost nad 20 cm- drží sice dobře pach, zpravidla obsahuje výraznou relativní vlhkost, ale má dvě výrazné nevýhody. Jednou je to, že v některých porostech se průchodem kladeče vytvoří zřetelná ulička, pes může jít cestou „nejmenšího odporu“ a velmi brzy si spojí tento vizuální vjem s tím, že stejnou trasou vede stopa kladeče. Druhá závažná výtka směřuje k výšce porostu, protože pach kladeče se zachytí po celé délce rostlin a pes sleduje stopu s vysokým nosem, nemluvě o tom, že je to pro psa pohodlnější v takovém porostu stopovat s hlavou vzhůru.
Tento povrch je nevhodný pro učení psa ve stopování, neboť vede k těžko odstranitelnému zlozvyku- sledovat stopu s vysokým nosem. Pro psy velmi pokročilé či zkušené je tento povrch vítanou změnou, pokud bude využíván jen v omezeném množství.

Rostlinné kultury (řepka olejka, hořčice, vojtěška, jetel, len…)- - velice aromatické rostliny, náročný povrch i pro pokročilého, poměrně zkušeného psa stopaře. S ohledem na typ kultury je třeba se správně rozhodnout, zda aroma daných rostlin je či není vhodné pro dosavadní vytříbenost čichu daného psa. Pro zkušeného psa je možné čas od času jednoduchou stopu i v těch nejaromatičtějších porostech vypracovat. Je ale nutné si uvědomit velikost námahy na takovém porostu.
Navíc zde hrozí, že stopa bude položena brzy po hnojení. To může i natrvalo poškodit čich psa nebo i způsobit značné zdravotní komplikace. Proto, pokud máte tu možnost, ověřte si dobu hnojení daného pole nebo v těchto kulturách stopujte jen velmi sporadicky. Také by zde mělo platit, s ohledem na zemědělce, že by jste stopování v těchto místech měli mít povolené.

Les- je považován za jedno z nejsnadnějších míst pro udržení pachu. Je velmi vhodný pro učení psů začátečníků nebo nacvičování složitějších stop apod. Samozřejmě, že není les jako les. Co se udržení čerstvosti pachu týká (napomáhá tomu zejména relativní vlhkost), je jistě les bezkonkurenční. Ovšem velkým problémem je orientace v něm (zde mohou pomoci např. křížky malované křídou na stromech). Problematickým může být porost v řídkém smíšeném či listnatém lese, zejména divoké maliny a ostružiny mohou být velkým problémem, stejně tak proplétání se nevyčištěným lesem plným polámaných větví a spadaných stromů.

Polní cesta- ta by měla sloužit spíše jen jako „křížení stopy“, tedy přechod přes ni. U zkušených nebo alespoň pokročilých stopařů může část stopy vést po ní. Zpočátku by se ale mělo jednat pouze o krátký úsek, aby se pes neuchlácholil vizuálním vjemem a nezůstal na cestě „déle“, než-li byl kladeč.

Oranice- jako taková může být v některém případě poměrně snadná a v jiném případě pro změnu velkým oříškem i pro zkušenější psy. Nejhorší je mokrá oranice, která se lepí ve velkém množství na boty kladeče a na botách se většina pachu zároveň odnáší dál. Na místě došlápnutí boty zůstává jen nepatrné množství pachu a tam kde bláto ve velkém kusu odpadne je naopak pachu o poznání více. Čerstvě, tedy několik dní až týdnů zoraná zem je navíc silně aromatická, na povrchu mimo jiné opět vyvěrá pach hnojiv a tlí organismy.
Podstatně složitější je nejen na pokládání, ale i na stopování, hluboká orba, oproti orbě mělké.
Pokud se jedná o orbu ne příliš hlubokou (poměrně pohodlně se po ni chodí), která se lepí na obuv jen velmi málo či téměř vůbec, zároveň není příliš vysoká teplota, je takový terén vhodný i pro středně pokročilé stopaře. Problematičtější povrch orby je vhodný jen pro velmi zkušené stopaře.

Strniště- jedná-li se o stopování na strništi v teplých a slunných týdnech, je povrch zpravidla velmi tvrdý a suchý a špatně drží pach. V takovém případě není příliš snadným terénem na stopy. Pokud fouká vítr, stopu snadno rozfouká do stran a molekuly pachu se rychleji vytratí.
Sleduje-li pes stopu s nízkým nosem (což potřebujeme), může se o strniště píchnout. Úraz nehrozí jen čumáku, ale také očím. Celkově stopování psa na nízkém strništi je pro psa nepříjemné. Také označování předmětu zalehnutím nebo i usednutím je pro psy značně nepohodlné. Proto by se první stopy neměly v žádném případě odehrávat na takovém podkladě. Strniště by se mělo využívat pouze u psů pokročilejších. Z důvodu úrazu a nepříjemného pocitu by na něm neměly být stopy příliš často, aby psa neodradily od následující práce na stopách.
Problémy na „špičatém povrchu“ nemusí nastat jen u samotného sledování stopy, ale také při označování předmětu v sedě či v leže nebo aportování předmětu. K poranění o ostrou slámu může dojít na končetinách nebo kdekoliv na hlavě, při označování předmětu třeba i na břiše či hrudníku. Osiny ze strniště se mohou zapíchnout také téměř kdekoliv. Po stopování na strništi je rozhodně nutná podrobná kontrola psa a to i dva dny následující.

Ozim/nízké osení/nízko zaseté pole- zde v prvním případě hrozí, že stopa bude položena brzy po hnojení, dále platí co již bylo napsáno u rostlinných kultur. Dále platí to, co je napsáno o půdě na strništi.
Např. na mistrovství světa stopařů v roce 2004 byl terén pro stopování 30- 50cm vysoké osení, díky počasí na suchém a prašném podkladu. Tedy nejen pro psy k praktickému využití, ale také k vyššímu sportovnímu výkonu, je zapotřebí čas od času přidat takový povrch. Tento povrch, je vhodný pro minimálně středně pokročilé stopaře s dodržením výše popsaných skutečností. Rozhodně kvalitu porostu nelze srovnávat s nízkým travnatým povrchem.

Močály, podmáčená a „kalužovitá“ zem- je povrchem pouze pro velmi zkušené stopaře. Pes je sice schopen sledovat takovou stopu, ale zpravidla jen na krátkém úseku. Záchranou pro udržení pachu jsou místa s rostlinami, (např. se jedná o zaplavenou louku), na kterých se zachycují pachové částice a místa s „pevnou“ zemí, kde se také zdržuje dostatek pachu, díky vysoké relativní vlhkosti. Pokud se takový podklad vyskytuje na nechráněném prostoru a fouká-li vítr, pach kladeče se velmi rychle vytrácí. Taková stopa může být vypracovávaná pouze je-li čerstvá.

Voda- je docela velkým oříškem. Ve stojaté vodě je možné, aby pes stopu vypracoval, ale pouze velmi čerstvě našlápnutou. Pach se totiž chvíli drží těsně nad hladinou, pes tedy sbírá pach těsně nad hladinou, ovšem v poměrně krátkém čase pach kladeče vyprchá. Totéž platí i pro potok.
Do takového terénu je možné zásadně pustit velmi zkušeného psa stopaře, a jak bylo uvedeno, jen krátce po položení stopy.

Sníh- velice dobře drží pach. Dalo by možná říci, že nejlépe ze všech povrchů, avšak za dodržení některých skutečností. Je nutné vzít v úvahu teplotu, v niž má pes stopovat, neboť se sněhem je zpravidla spojen mráz. A vysoký mráz naopak pachové molekuly nechá vymrznout a stopa se tak stává nepoužitelnou (viz. kapitola o počasí). Jestliže sněží a napadne na položenou stopu větší množství sněhu, pach překryje a pes cítí minimum nebo dokonce žádné pachové molekuly. Únosná hranice překrytí stopovatelné stopy sněhem, kdy je pes ještě schopen vysledovat stopu, je 4cm.
Další významnou nevýhodou sněhu je fakt, že jsou na něm stopy vidět a pes velmi rychle (většinou již na první či druhé stopě) pochopí, že pokud půjde po otiscích bot, že dojde bez větší námahy k cíli. Tedy nepoužívá čich, (nebo jen okrajově), ale jde po stopě, kterou vidí. Stopování je možné absolvovat pouze na místech značně „pošlapaných“, kde pes nebude schopný průběh stopy zaznamenat zrakem. A právě na takovém terénu se dobře učí tzv. frekvence, tedy sledování stopy kladeče v terénu, po kterém v různém časovém odstupu prošli další lidé, příp. zvířata.

Led- za bezvětří není žádným větším problémem, samozřejmě opět za dodržení popsaných skutečností (co se něhu týče). Zůstaňme u ledu prostého sněhu. Nad ledem je značná vlhkost a led se odpařuje velmi pomalu. Pach zde přetrvává v mrazu rozumné výše značně dlouho. Pokud však fouká vítr (nemyslí se vánek), pach kladeče se velmi rychle vypařuje a rozmetá. Pes pak není schopen hledat stopu tam, kde je pachových molekul minimum.