Sdílet:
Motýli v přírodě i doma – 2.část
Chov housenek První vývojová stádia housenek po vylíhnutí z vajíček chováme obvykle v Petriho miskách, ve kterých jsme přechovávali vajíčka. Je n...
Chov housenek
První vývojová stádia housenek po vylíhnutí z vajíček chováme obvykle v Petriho miskách, ve kterých jsme přechovávali vajíčka. Je nutné jim zajistit dostatek čerstvé potravy – ze živných rostlin vybíráme koncové části s měkčími listy – a přiměřenou vlhkost. Ta se dá nejsnáze zajistit kouskem navlhčeného filtračního papíru, ze kterého mohou malé housenky také pít. Důležité je udržovat misky v úzkostlivé čistotě a dbát, aby se v nich nevytvářely plísně. Po prvním nebo druhém svlékání přemístíme housenky do houseníků, za které nám pro menší druhy mohou posloužit plastové misky na potraviny s víčkem upraveným kouskem silonového mušího pletiva kvůli dostatečné ventilaci nebo zavařovací láhve. Nejlepší jsou však speciální houseníky lepené ze skla, s otevírací přední stěnou, nebo klece z prodyšné tkaniny natažené na drátěné kostře. Housenky, které snášejí naše klimatické podmínky, můžeme v letním období chovat na zahradě přímo na živných rostlinách, chráněných izolátory z monofilu nebo jiné vzdušné tkaniny. Při výběru houseníku bychom měli pamatovat na to, že některé druhy se kuklí v zemi a měly by proto mít na dně k dispozici alespoň 10 cm silnou vrstvu kypré půdy. Ideální by bylo umístit každou housenku (kromě pospolitých druhů) do zvláštního houseníku, abychom ji mohli patřičně sledovat, ale z prostorových důvodů to obvykle nebývá možné. Snažíme se proto alespoň houseníky nepřeplňovat, aby se housenky vzájemně nerušily a měly dostatek prostoru ke kuklení. Potřebnou vlhkost zajišťujeme pravidelným mírným rosením. Podle nároků na potravu rozdělujeme housenky na polyfágní a monofágní. Zatímco s prvými nejsou obvykle žádné potíže, protože ochotně přijímají větší počet rostlinných druhů a některý z nich se dá vždy opatřit, monofágní housenky mají střevní bakterie přizpůsobené k trávení pouze jediného druhu rostlin a při jeho nedostupnosti nepřijímají potravu a hynou. Z toho důvodu se u nás řada velice atraktivních motýlů nedá vůbec chovat, protože nejsou k dispozici živné rostliny. Proto se již řadu let snaží chovatelé i vědci vyvinout syntetickou dietu, kterou by přijímaly pokud možno všechny druhy housenek. Bohužel, zatím to s ní vypadá podobně jako ve středověku s kamenem mudrců, i když určitých dílčích výsledků bylo přece jen dosaženo. Většina sestavených výživ má pro běžného chovatele zásadní nedostatek v tom, že je připravena z nedostupných surovin. Určitou výjimkou je následují receptura, která se osvědčila zejména při odchovu lišajů, ale přijímá ji i řada dalších druhů, a navíc se látky, ze kterých je sestavena dají, i když s určitými těžkostmi sehnat. Potrava se skládá z agaru, který slouží jako spojovací médium, 30 g fazolové mouky nebo obilných klíčků, 35 g sacharózy, 5 g celulózy, 0,5 g cholesterolu, 2,5 g aureomycinu, 4 g kyseliny askorbové, 0,15 g alkoholového cukru, 1 ml lněného oleje, 1 mg kyseliny listové, 6 mg nikotinamidu a stopového množství vitaminu B12, B komplexu a riboflavinu. Agar – cca 10 g – vsypeme do 0,5 l vody a necháme nabobtnat. Pak ho krátce povaříme a po částečném zchladnutí vmícháme ostatní složky. Zchladlou směs necháme ztuhnout v ledničce, kde ji také můžeme až 3 týdny přechovávat. Přiměřené kousky vždy odřízneme, necháme zahřát na pokojovou teplotu a pak zkrmujeme. Většinou však budeme krmit přirozenou potravou, u které je nutné zajistit, aby zůstala co nejdéle čerstvá. Nařezané živné rostliny proto zasuneme do úzkohrdlé sklenice s vodou a hrdlo utěsníme buničinou, aby s housenky neutopily. I takto zaopatřené rostliny musíme každý den měnit. Housenky přitom nesundáváme ze starých rostlin násilím, ale buď je necháme přelézt, nebo je přeneseme i s kouskem staré rostliny.
Dospělé housenky, obvykle po čtvrtém nebo pátém svlékání přestávají přijímat potravu a začínají neklidně pobíhat po houseníku, případně se z něj snaží uprchnout. To je neklamným znamením, že se chystají ke kuklení. Takové jedince je nejlepší oddělit, protože na tom, zda budou mít při kuklení klid záleží, jestli se dočkáme bezvadného motýla. Housenky kuklící se na povrchu se obvykle připředou k rostlině nebo jinému vhodnému podkladu a po krátké době se svléknou v kuklu. Některé druhy předtím ještě z hedvábných vláken vytvoří kokon, který housenku při kuklení a později i kuklu chrání. Housenky kuklící se v půdě se zahrabají, vytvoří si v zemi kolem sebe dutinu a v té se pak zakuklí. Někteří chovatelé používají místo zeminy nadrobno natrhanou buničitou vatu, ve které nechají housenky zklidnit do stádia prepupy a pak je přemisťují do papírových trubiček, ve kterých proběhne vlastní zakuklení. Kukly, ať již volné nebo v kokonech, se většinou přemisťují do kukelníku, což je plochá, dobře větraná krabice vyložená mírně navlhčenou buničitou vatou. Je výhodné mít krabici rozdělenou na menší oddělení, aby s v kuklách dal udržet určitý pořádek. Kukly udržujeme v podmínkách co nebližších jejich přirozenému prostředí až do doby těsně před líhnutím, kdy je opět přemístíme do houseníku, aby měl líhnoucí se motýl dostatek místa k vypnutí křídel. Stádium kukly trvá od několika týdnů až po několik let v případech, kdy se kukla „přeleží“. Blížící se líhnutí signalizuje, prodloužení kukly v zadečkové části, změna pigmentace a u některých začíná prosvítat zbarvení křídel budoucího motýla.
Zatímco v přírodě probíhá páření motýlů naprosto spontánně a „panenská“ samička nemívá obvykle o nápadníky nouzi, v zajetí působí tento důležitý akt někdy nemalé potíže. O jedné z nich jsme se již zmínili, a to o nutnosti synchronizovat líhnutí samečků a samiček. Ale ani v případě, že toto úskalí úspěšně překonáme, nemusí být vyhráno. Na vině bývá obvykle to, že motýli se řídí při vyhledávání partnera převážně čichem (zvláště noční druhy) a ten je může v uzavřeném prostoru, pro ně doslova přesyceném feromony, zklamat. Někdy se tomu dá pomoci tím, že motýly umístíme do monofilových klecí a zavěsíme je do místa se stálým jednosměrným prouděním vzduchu. Pokud ani to nepomůže, musíme se pokusit o jejich spáření v ruce. Samici uchopíme ze strany u kořene křídel mezi ukazováček a palec, tak abychom jí znemožnili pohyb křídel. Samce uchopíme podobným způsobem do druhé ruky a několikrát mu otřeme tykadla o zadní články zadečku samice. Potom začneme volnými konci zadečků jemně třít krouživým pohybem o sebe, dokud samec neroztáhne valvy a nevsune penis do kopulačního otvoru samice. Pokud dojde ke správnému spojení, počkáme ještě několik minut a pak pár opatrně umístíme do klícky, kde kopulaci dokončí. K páření vždy používáme samce alespoň dva dny starého, aby měl již dostatečně sklerotizovaný penis.
Samičky musí mít při kladení vajíček pokud možno podobné podmínky jako v přírodě, to znamená, že by měly mít k dispozici živnou rostlinu housenek a hlavně vhodný podklad, na kterém by se mohly přidržet. Snůšky vajíček ukládáme do Petriho misek, které se k jejich dalšímu vývoji ukázaly jako nejvhodnější. Na dno dáme částečně navlhčený filtrační papír složený do varhánků, ale vajíčka dáme na jeho suchou část, protože jinak snadno podléhají plísním. Neoplozená vajíčka, která za dva až tři dny sesychají a mění barvu, odstraníme. Délka inkubace záleží na teplotě, vlhkosti vzduchu a na tom, zda vajíčko přezimuje či nikoli. Obecně platí, že při vyšší teplotě se vajíčko vylíhne rychleji, ale má to pochopitelně svá omezení, protože teploty nad 40 °C je již zpravidla zabíjejí. Vajíčka druhů, které v tomto stádiu přezimují ponecháváme buď v přírodních podmínkách nebo je ukládáme do ledničky při teplotě okolo -5 °C. Vajíčka jako nejodolnější stádium motýla jsou také vhodná k zasílání jiným chovatelům. Nejlépe cestu přežijí v dopise, do které je vložíme v trubičce z plastu (např. „brčka“ na pití limonády).
Nemoci v chovech motýlů nejsou nic nového a podrobně se jimi zabýval již Luis Pasteur v roce 1865, když ve Francii decimovaly chovy bource morušového. Největší ztráty způsobují infekční onemocnění housenek, která se zpravidla velice rychle rozšíří na celý chov. Nejdůležitější je proto prevence, zejména úzkostlivá čistota chovných prostorů, chovatelských potřeb, předkládané potravy i použité vody. Pokud se již nemoc vyskytne, bývá zpravidla nejlepší chov zlikvidovat, i když se třeba jedná o vzácné druhy. Každopádně vždy oddělujeme jedince, kteří se svým chováním nebo vzhledem nějak odlišují od normálu. Před zavedením nového chovu vždy všechno náčiní pečlivě desinfikujeme a pak důkladně opláchneme čistou vodou.
První motýlí zahradu v Evropě údajně vybudoval David Lowe na ostrově Guernsey náležícím k Normanským ostrovům – ze zrušeného skleníku na rajčata. Zpočátku sem přicházeli jen přátelé a známí, ale zájem postupem času vzrostl natolik, že v roce 1977 byl skleník otevřen pro veřejnost. Podobnou motýlí farmu nalezneme i na blízkém ostrově Jersey, který je známý spíše zoologickou zahradou Geralda Durrella. Ale abychom se hned zpočátku nemuseli vydávat tak daleko – i u nás již existuje soukromý „Motýlí dům“. Naleznete ho v Žírovicích u Františkových lázní, asi 2 km od známé přírodní rezervace Soos. Pokud již máte zkušenosti s podobnými podniky ze zahraničí, budete asi trochu zklamáni, protože žírovické lepidopterárium je zatím dosti skromné, ale i tak stojí rozhodně za návštěvu. V přízemí naleznete bohatou sbírku preparovaných motýlů, zatímco za živými musíte vystoupit do nevelkého skleníku v prvním patře. Tam naleznete především různé druhy tropických a subtropických otakárků a zástupce čeledi Heliconiidae. Dalším, tentokrát již větším zařízením podobného druhu, které máme téměř za humny, je „Schmetterlinghaus“ ve vídeňském Schönbrunnu, který se nachází v historickém skleníku nedaleko zoologické zahrady. Na ploše 280 m2 tu poletuje okolo 500 motýlů přibližně ve 150 druzích. Mezi nejzajímavější patří určitě tropičtí martináči, mezi kterými nechybí ani Attacus atlas dosahující v rozpětí okolo 25 cm. Hezkou motýlí halu má i kodaňská zoologická zahrada, malá a málo známá zoo ve francouzském Orléans či jihofrancouzské Antibes. Tam je však pro většinu návštěvníků daleko větším magnetem než „La Jungle des Papillons“ nedaleký „Marineland“ se svými kosatkami, delfíny a žraloky. Naprostou špičkou je však tropický skleník pro motýly v Noorder Dierenpark v holandském Emmenu otevřený 30. května 1985. Zde se každý den líhne okolo 70 nových motýlů jednak z vlastního chovu, jednak z kukel dovážených pravidelně z motýlích farem z tropických zemí. Teplota ve skleníku se přes den pohybuje mezi 25–28 °C, což je teplota optimální pro chované motýly, ale ne vždy pro návštěvníky – zvláště když je venku dvacetistupňový mráz. Motýli zde poletují mezi bohatým porostem tropických rostlin, kde můžete při troše pozornosti objevit i vajíčka nebo housenky. Kukly byste však obvykle hledali marně, protože ty zaměstnanci zoo opatrně sbírají a přenášejí je do zvláštních skříněk, které pak před vylíhnutím vystavují opět v návštěvnickém prostoru. Pokud máte štěstí, můžete tak zastihnout při líhnutí třeba překrásného motýla z rodu Morpho nebo některého z velkých tropických otakárků. Součástí expozice jsou i zásuvky s preparovanými motýly, kde si můžete sami určit, jaké druhy jste právě pozorovali. Pro tak obrovské množství motýlů by pochopitelně pěstované rostliny nemohly poskytnout dost potravy, a tak je možné na mnoha místech skleníku nalézt umělá krmítka, kde se imágům předkládají buď roztoky cukru a medu nebo přezrálé ovoce. Rostliny, které jsou poškozeny žírem housenek, putují do zvláštního regeneračního skleníku a do expozice se vracejí, až když opět důkladně obrostou listím. Další motýlí zahrady jsou v německém Neunmarktu, Bendorfu–Saynu, Buchholzu, Magdeburgu, Friedrichsruhe, španělské Gironě, švýcarském Marin–Neuchatelu, či britském Attleborough, Doveru, Londýně, Long Suttonu, Sheffieldu, ve Stockton–on–Tees, Stratford upon Avon či Wooton na ostrově Wight. Příležitostně se s motýly můžete setkat i ve skleníku Fata Morgana v Pražské botanické zahradě.
Joukl H. A., 1910: Motýlové a housenky střední Evropy se zvláštním zřetelem k motýlům českým, Kober Praha
Kovařík F. a kolektiv, 2000: Hmyz, Madagaskar Jihlava
Krejčík J., 1948: Chov bource morušového, Brázda Praha
Landmann W., 1999: Encyklopedie motýlů, Rebo Praha
Lulák M., Krnáč J., 1999: Začínáme s entomologií a chovem motýlů, Alfa Consulting Karviná–Hranice
Moucha J., 1972: Sbíráme motýly, Práce Praha
Moucha J., 1973: Naši denní motýli, Albatros Praha
Moucha J., Zahradník J., 1973: Naši noční motýli, Albatros Praha
Schwarz R., 1948–1953: Motýli 1–3, Vesmír Praha
Topercer E., 1992: Chováme exotický a užitkový hmyz, Príroda Bratislava
Weiser J., 1966: Nemoci hmyzu, Academia Praha
První vývojová stádia housenek po vylíhnutí z vajíček chováme obvykle v Petriho miskách, ve kterých jsme přechovávali vajíčka. Je nutné jim zajistit dostatek čerstvé potravy – ze živných rostlin vybíráme koncové části s měkčími listy – a přiměřenou vlhkost. Ta se dá nejsnáze zajistit kouskem navlhčeného filtračního papíru, ze kterého mohou malé housenky také pít. Důležité je udržovat misky v úzkostlivé čistotě a dbát, aby se v nich nevytvářely plísně. Po prvním nebo druhém svlékání přemístíme housenky do houseníků, za které nám pro menší druhy mohou posloužit plastové misky na potraviny s víčkem upraveným kouskem silonového mušího pletiva kvůli dostatečné ventilaci nebo zavařovací láhve. Nejlepší jsou však speciální houseníky lepené ze skla, s otevírací přední stěnou, nebo klece z prodyšné tkaniny natažené na drátěné kostře. Housenky, které snášejí naše klimatické podmínky, můžeme v letním období chovat na zahradě přímo na živných rostlinách, chráněných izolátory z monofilu nebo jiné vzdušné tkaniny. Při výběru houseníku bychom měli pamatovat na to, že některé druhy se kuklí v zemi a měly by proto mít na dně k dispozici alespoň 10 cm silnou vrstvu kypré půdy. Ideální by bylo umístit každou housenku (kromě pospolitých druhů) do zvláštního houseníku, abychom ji mohli patřičně sledovat, ale z prostorových důvodů to obvykle nebývá možné. Snažíme se proto alespoň houseníky nepřeplňovat, aby se housenky vzájemně nerušily a měly dostatek prostoru ke kuklení. Potřebnou vlhkost zajišťujeme pravidelným mírným rosením. Podle nároků na potravu rozdělujeme housenky na polyfágní a monofágní. Zatímco s prvými nejsou obvykle žádné potíže, protože ochotně přijímají větší počet rostlinných druhů a některý z nich se dá vždy opatřit, monofágní housenky mají střevní bakterie přizpůsobené k trávení pouze jediného druhu rostlin a při jeho nedostupnosti nepřijímají potravu a hynou. Z toho důvodu se u nás řada velice atraktivních motýlů nedá vůbec chovat, protože nejsou k dispozici živné rostliny. Proto se již řadu let snaží chovatelé i vědci vyvinout syntetickou dietu, kterou by přijímaly pokud možno všechny druhy housenek. Bohužel, zatím to s ní vypadá podobně jako ve středověku s kamenem mudrců, i když určitých dílčích výsledků bylo přece jen dosaženo. Většina sestavených výživ má pro běžného chovatele zásadní nedostatek v tom, že je připravena z nedostupných surovin. Určitou výjimkou je následují receptura, která se osvědčila zejména při odchovu lišajů, ale přijímá ji i řada dalších druhů, a navíc se látky, ze kterých je sestavena dají, i když s určitými těžkostmi sehnat. Potrava se skládá z agaru, který slouží jako spojovací médium, 30 g fazolové mouky nebo obilných klíčků, 35 g sacharózy, 5 g celulózy, 0,5 g cholesterolu, 2,5 g aureomycinu, 4 g kyseliny askorbové, 0,15 g alkoholového cukru, 1 ml lněného oleje, 1 mg kyseliny listové, 6 mg nikotinamidu a stopového množství vitaminu B12, B komplexu a riboflavinu. Agar – cca 10 g – vsypeme do 0,5 l vody a necháme nabobtnat. Pak ho krátce povaříme a po částečném zchladnutí vmícháme ostatní složky. Zchladlou směs necháme ztuhnout v ledničce, kde ji také můžeme až 3 týdny přechovávat. Přiměřené kousky vždy odřízneme, necháme zahřát na pokojovou teplotu a pak zkrmujeme. Většinou však budeme krmit přirozenou potravou, u které je nutné zajistit, aby zůstala co nejdéle čerstvá. Nařezané živné rostliny proto zasuneme do úzkohrdlé sklenice s vodou a hrdlo utěsníme buničinou, aby s housenky neutopily. I takto zaopatřené rostliny musíme každý den měnit. Housenky přitom nesundáváme ze starých rostlin násilím, ale buď je necháme přelézt, nebo je přeneseme i s kouskem staré rostliny.
• Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos). Housenky smrtihlava se vyskytují ve dvou barevných formách, hnědé a žlutozelené (na obrázku). Živí se nejčastěji listy a květy brambor.
Dospělé housenky, obvykle po čtvrtém nebo pátém svlékání přestávají přijímat potravu a začínají neklidně pobíhat po houseníku, případně se z něj snaží uprchnout. To je neklamným znamením, že se chystají ke kuklení. Takové jedince je nejlepší oddělit, protože na tom, zda budou mít při kuklení klid záleží, jestli se dočkáme bezvadného motýla. Housenky kuklící se na povrchu se obvykle připředou k rostlině nebo jinému vhodnému podkladu a po krátké době se svléknou v kuklu. Některé druhy předtím ještě z hedvábných vláken vytvoří kokon, který housenku při kuklení a později i kuklu chrání. Housenky kuklící se v půdě se zahrabají, vytvoří si v zemi kolem sebe dutinu a v té se pak zakuklí. Někteří chovatelé používají místo zeminy nadrobno natrhanou buničitou vatu, ve které nechají housenky zklidnit do stádia prepupy a pak je přemisťují do papírových trubiček, ve kterých proběhne vlastní zakuklení. Kukly, ať již volné nebo v kokonech, se většinou přemisťují do kukelníku, což je plochá, dobře větraná krabice vyložená mírně navlhčenou buničitou vatou. Je výhodné mít krabici rozdělenou na menší oddělení, aby s v kuklách dal udržet určitý pořádek. Kukly udržujeme v podmínkách co nebližších jejich přirozenému prostředí až do doby těsně před líhnutím, kdy je opět přemístíme do houseníku, aby měl líhnoucí se motýl dostatek místa k vypnutí křídel. Stádium kukly trvá od několika týdnů až po několik let v případech, kdy se kukla „přeleží“. Blížící se líhnutí signalizuje, prodloužení kukly v zadečkové části, změna pigmentace a u některých začíná prosvítat zbarvení křídel budoucího motýla.
• Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos). Kukly smrtihlava obvykle v našich podmínkách nepřežijí zimu.
• Houseník staršího typu s vysunovací zásuvkou na zeminu.
Zatímco v přírodě probíhá páření motýlů naprosto spontánně a „panenská“ samička nemívá obvykle o nápadníky nouzi, v zajetí působí tento důležitý akt někdy nemalé potíže. O jedné z nich jsme se již zmínili, a to o nutnosti synchronizovat líhnutí samečků a samiček. Ale ani v případě, že toto úskalí úspěšně překonáme, nemusí být vyhráno. Na vině bývá obvykle to, že motýli se řídí při vyhledávání partnera převážně čichem (zvláště noční druhy) a ten je může v uzavřeném prostoru, pro ně doslova přesyceném feromony, zklamat. Někdy se tomu dá pomoci tím, že motýly umístíme do monofilových klecí a zavěsíme je do místa se stálým jednosměrným prouděním vzduchu. Pokud ani to nepomůže, musíme se pokusit o jejich spáření v ruce. Samici uchopíme ze strany u kořene křídel mezi ukazováček a palec, tak abychom jí znemožnili pohyb křídel. Samce uchopíme podobným způsobem do druhé ruky a několikrát mu otřeme tykadla o zadní články zadečku samice. Potom začneme volnými konci zadečků jemně třít krouživým pohybem o sebe, dokud samec neroztáhne valvy a nevsune penis do kopulačního otvoru samice. Pokud dojde ke správnému spojení, počkáme ještě několik minut a pak pár opatrně umístíme do klícky, kde kopulaci dokončí. K páření vždy používáme samce alespoň dva dny starého, aby měl již dostatečně sklerotizovaný penis.
• Lišaj smrtihlav (Acherontia atropos). Motýli doslali své jméno podle kresby na hrudi, která připomíná lidskou lebku.
• Izolátor pro chov housenek na větvi ořešáku. Chov přímo v přírodě nejlépe napodobí přirozené podmínky. Hustá, prodyšná tkanina přitom ochrání housenky před většinou jejich přirozených nepřátel, zejména parazitů.
Samičky musí mít při kladení vajíček pokud možno podobné podmínky jako v přírodě, to znamená, že by měly mít k dispozici živnou rostlinu housenek a hlavně vhodný podklad, na kterém by se mohly přidržet. Snůšky vajíček ukládáme do Petriho misek, které se k jejich dalšímu vývoji ukázaly jako nejvhodnější. Na dno dáme částečně navlhčený filtrační papír složený do varhánků, ale vajíčka dáme na jeho suchou část, protože jinak snadno podléhají plísním. Neoplozená vajíčka, která za dva až tři dny sesychají a mění barvu, odstraníme. Délka inkubace záleží na teplotě, vlhkosti vzduchu a na tom, zda vajíčko přezimuje či nikoli. Obecně platí, že při vyšší teplotě se vajíčko vylíhne rychleji, ale má to pochopitelně svá omezení, protože teploty nad 40 °C je již zpravidla zabíjejí. Vajíčka druhů, které v tomto stádiu přezimují ponecháváme buď v přírodních podmínkách nebo je ukládáme do ledničky při teplotě okolo -5 °C. Vajíčka jako nejodolnější stádium motýla jsou také vhodná k zasílání jiným chovatelům. Nejlépe cestu přežijí v dopise, do které je vložíme v trubičce z plastu (např. „brčka“ na pití limonády).
• Krmítko pro motýly ve tvaru květu. Uprostřed je umístěna ampulka s cukerným roz
Nemoci v chovech motýlů nejsou nic nového a podrobně se jimi zabýval již Luis Pasteur v roce 1865, když ve Francii decimovaly chovy bource morušového. Největší ztráty způsobují infekční onemocnění housenek, která se zpravidla velice rychle rozšíří na celý chov. Nejdůležitější je proto prevence, zejména úzkostlivá čistota chovných prostorů, chovatelských potřeb, předkládané potravy i použité vody. Pokud se již nemoc vyskytne, bývá zpravidla nejlepší chov zlikvidovat, i když se třeba jedná o vzácné druhy. Každopádně vždy oddělujeme jedince, kteří se svým chováním nebo vzhledem nějak odlišují od normálu. Před zavedením nového chovu vždy všechno náčiní pečlivě desinfikujeme a pak důkladně opláchneme čistou vodou.
• Krmítko pro motýly ve tvaru květu. Uprostřed je umístěna ampulka s cukerným roz
První motýlí zahradu v Evropě údajně vybudoval David Lowe na ostrově Guernsey náležícím k Normanským ostrovům – ze zrušeného skleníku na rajčata. Zpočátku sem přicházeli jen přátelé a známí, ale zájem postupem času vzrostl natolik, že v roce 1977 byl skleník otevřen pro veřejnost. Podobnou motýlí farmu nalezneme i na blízkém ostrově Jersey, který je známý spíše zoologickou zahradou Geralda Durrella. Ale abychom se hned zpočátku nemuseli vydávat tak daleko – i u nás již existuje soukromý „Motýlí dům“. Naleznete ho v Žírovicích u Františkových lázní, asi 2 km od známé přírodní rezervace Soos. Pokud již máte zkušenosti s podobnými podniky ze zahraničí, budete asi trochu zklamáni, protože žírovické lepidopterárium je zatím dosti skromné, ale i tak stojí rozhodně za návštěvu. V přízemí naleznete bohatou sbírku preparovaných motýlů, zatímco za živými musíte vystoupit do nevelkého skleníku v prvním patře. Tam naleznete především různé druhy tropických a subtropických otakárků a zástupce čeledi Heliconiidae. Dalším, tentokrát již větším zařízením podobného druhu, které máme téměř za humny, je „Schmetterlinghaus“ ve vídeňském Schönbrunnu, který se nachází v historickém skleníku nedaleko zoologické zahrady. Na ploše 280 m2 tu poletuje okolo 500 motýlů přibližně ve 150 druzích. Mezi nejzajímavější patří určitě tropičtí martináči, mezi kterými nechybí ani Attacus atlas dosahující v rozpětí okolo 25 cm. Hezkou motýlí halu má i kodaňská zoologická zahrada, malá a málo známá zoo ve francouzském Orléans či jihofrancouzské Antibes. Tam je však pro většinu návštěvníků daleko větším magnetem než „La Jungle des Papillons“ nedaleký „Marineland“ se svými kosatkami, delfíny a žraloky. Naprostou špičkou je však tropický skleník pro motýly v Noorder Dierenpark v holandském Emmenu otevřený 30. května 1985. Zde se každý den líhne okolo 70 nových motýlů jednak z vlastního chovu, jednak z kukel dovážených pravidelně z motýlích farem z tropických zemí. Teplota ve skleníku se přes den pohybuje mezi 25–28 °C, což je teplota optimální pro chované motýly, ale ne vždy pro návštěvníky – zvláště když je venku dvacetistupňový mráz. Motýli zde poletují mezi bohatým porostem tropických rostlin, kde můžete při troše pozornosti objevit i vajíčka nebo housenky. Kukly byste však obvykle hledali marně, protože ty zaměstnanci zoo opatrně sbírají a přenášejí je do zvláštních skříněk, které pak před vylíhnutím vystavují opět v návštěvnickém prostoru. Pokud máte štěstí, můžete tak zastihnout při líhnutí třeba překrásného motýla z rodu Morpho nebo některého z velkých tropických otakárků. Součástí expozice jsou i zásuvky s preparovanými motýly, kde si můžete sami určit, jaké druhy jste právě pozorovali. Pro tak obrovské množství motýlů by pochopitelně pěstované rostliny nemohly poskytnout dost potravy, a tak je možné na mnoha místech skleníku nalézt umělá krmítka, kde se imágům předkládají buď roztoky cukru a medu nebo přezrálé ovoce. Rostliny, které jsou poškozeny žírem housenek, putují do zvláštního regeneračního skleníku a do expozice se vracejí, až když opět důkladně obrostou listím. Další motýlí zahrady jsou v německém Neunmarktu, Bendorfu–Saynu, Buchholzu, Magdeburgu, Friedrichsruhe, španělské Gironě, švýcarském Marin–Neuchatelu, či britském Attleborough, Doveru, Londýně, Long Suttonu, Sheffieldu, ve Stockton–on–Tees, Stratford upon Avon či Wooton na ostrově Wight. Příležitostně se s motýly můžete setkat i ve skleníku Fata Morgana v Pražské botanické zahradě.
• Malé klícky z monofilu mohou sloužit jednak ke sběru housenek v terénu, jednak k odchovu prvních instarů housenek doma.
• Také kolem misek s přezrálým ovocem jsou namalované květy, které mají motýlům usnadnit nalezení krmítka.
Joukl H. A., 1910: Motýlové a housenky střední Evropy se zvláštním zřetelem k motýlům českým, Kober Praha
Kovařík F. a kolektiv, 2000: Hmyz, Madagaskar Jihlava
Krejčík J., 1948: Chov bource morušového, Brázda Praha
Landmann W., 1999: Encyklopedie motýlů, Rebo Praha
Lulák M., Krnáč J., 1999: Začínáme s entomologií a chovem motýlů, Alfa Consulting Karviná–Hranice
Moucha J., 1972: Sbíráme motýly, Práce Praha
Moucha J., 1973: Naši denní motýli, Albatros Praha
Moucha J., Zahradník J., 1973: Naši noční motýli, Albatros Praha
Schwarz R., 1948–1953: Motýli 1–3, Vesmír Praha
Topercer E., 1992: Chováme exotický a užitkový hmyz, Príroda Bratislava
Weiser J., 1966: Nemoci hmyzu, Academia Praha
Autor textu: Vladimír Motyčka
Autor fotografií zdroj: Vladimír Motyčka
