Jak jsme hledali akvarijní obchod ve městě Suwa

Několik let se zabývám specializovaným odvětvím medicíny. Podařilo se mi publikovat pár prací, které se světu zdály zajímavé, a tak jsem si v dospělosti splnil dětský sen – cestování. Díky pozváním na různé kongresy jsem poznal mnoho krásných koutů světa.

Dost dobře se mi vždy dařilo spojit odborný program i s mým koníčkem, chovatelstvím, hlavně chovem ptáků. Mohl jsem tak vidět ve volné přírodě v Brazílii jihoamerické papoušky, stejně jako nestory kea na Novém Zélandu. V Indii jsem pak viděl alexandry i hnízdící, což byl opravdu zážitek.

Jaká byla proto moje radost, když jsem byl pozván na kongres do Japonska, chovatelské velmoci. Spolu se mnou jel i kolega Přemysl, se kterým harcujeme po světě kongresů již více jak 15 let. Máme stejný smysl pro humor a radosti života, a tak mi nevadí, že v každé zemi část času strávíme nákupem knih o Jamesu Bondovi a loupežemi kuriózních veřejných cedulí (což jsou Přemyslova hobby). Adekvátní čas pak věnujeme společně i mému chovatelství, kde je mi k užitku Přemyslova dokonalá angličtina (sám jsem schopen ještě tak odkoktat odborný text, v běžném hovoru, zejména s rodilými mluvčími, se vždy cítím handicapován).

Prvý chovatelský kontakt jsme učinili již během krátkodobého pobytu v Tokiu. Hned v prvním velkém obchodním domě nás ochotná dáma v informacích navedla na pet shop v prvém podlaží. Byla zde celá paleta akvárií s mořskými rybami mnoha druhů. Fascinující bylo, že se vesměs jednalo o odchovy, nikoliv importy. Dále pak bylo hodno úcty to, že Japonci, díky jejich dokonalé technice, dokáží vyrobit i malá mořská akvária (20–30 l), vybavená kompletem filtračních, ozonizačních a já nevím jakých ještě zařízení. Vše samozřejmě řízeno počítači. Nádhera. V miniakvárku jedna sasanka, jedna rybka – klaun, vše v křišťálově čistém prostředí. V momentě však, kdy jsem začal fotografovat, přišel prodavač a vybídl mne, ať toho nechám. I přes mé námitky, že jsem ze země vzdálené, byl neoblomný, hlavně v argumentu, že by mu majitel obchodu ublížil, pokud by mne nechal dále zhotovovat fotodokumentaci. Nu což, řekl jsem si, však si to v místě kongresu, ve městě Suwa v centru Japonska, jistě vynahradím. To jsem se však hrubě mýlil.

Město Suwa se nachází v centru provincie Nagano, proslulé hlavně nedávno pořádanými olympijskými hrami. Žije v něm něco přes 50 000 obyvatel a nalézá se na břehu jednoho z největších japonských sladkovodních jezer. Okolí je hornaté, ne náhodou nazýváno „japonskými Alpami“, pro fantastický půvab převážně borovicovými lesy porostlých prudkých svahů. Dalším typickým fenoménem jsou četné gejzíry a horké prameny, známky aktivní vulkanické aktivity a současně zdroj nesčetných veřejných lázní.

Lidé – tak jako všude v Japonsku – příjemní, usměvaví, milí a přátelští. Žel, na rozdíl od Tokia, zhusta neznalí anglického jazyka. A na tom nakonec ztroskotaly i naše smělé plány. Po ukončení kongresu zbývalo pár dní volna a tak jsem s heslem: „Jsme cestovatelé anebo Kondelíci?“, donutil kolegu Přemysla vyhovět mému naléhání a nalézt i zde něco jako náš zverimex.

• Starý císařský komplex v Tokiu.

Před nádražím jsem odchytil taxikáře. Na slova „pet shop“, „fish“, „aquarium“ dobrý muž nereagoval. Jen se usmíval a klaněl a cosi mi podobně naléhavě sděloval japonsky. Nejspíše to, že mi vůbec nerozumí. Uchýlil jsem se tedy k pantomimě. Dlaněmi jsem předváděl žábry, celým tělem pak vlnivé plovavé pohyby. Po chvíli se muž rozzářil a s mnoha „Hai! Hai!“ nám naznačil, že se dovtípil, čeho požadujeme. Naložil nás do vozu a odvezl k obchodu s rybářskými potřebami, za most a za 1000 jenů.

Zasmál jsem se tomu lehkému nedorozumění. Přemysl vedle mě temně mručel něco o tom, že na rozdíl od Ladislava Fialky bych se pantomimou neuživil. Znovu jsem dobrému muži naznačil kreaci „ryba“. Ale pak jsem vystoupení doplnil o prvek „malá! MALÁ!“. Přidal jsem ještě to, jak údivně a s potěšením zírám. Muž se zasmál své drobné chybičce, opětně zvolal: „Hai! Hai!“. Podruhé jsme nasedli a po chvíli stáli před rybí restaurací …

Na první pohled zase debakl. Ale na druhý pohled nikoliv. V restauraci byl totiž človíček, hovořící alespoň trochu anglicky. Po chvíli našeho vysvětlování pochopil. Několikrát se po japonsku uklonil a zvesela vykřikl: „Akvályjum!“. To bylo radosti. Pak začal dlouze japonsky vysvětlovat našemu taxikáři, cože si to ti dva bílí podivíni přejí.

Po chvíli se začali uklánět oba a naznačovat nám, ať zase nasedneme do vozu. Následně nás taxikář zavezl poměrně daleko za město, ke komplexu velkoobchodů, důvěrně nám připomínající například Černý Most nebo Zličín. Zde pak nás s mnohým brebentěním, kterému jsme jako vždy nerozuměli, dovlekl do místního Bauhausu a jeho zookoutku. Byli jsme u cíle!

• Želvy na želvím ostrově v šintoistickém chrámu.

Požádali jsme dobrého muže, ať na nás počká, že si obchod prohlédneme a pak použijeme jeho služeb k návratu do města. Též jsme mu zaplatili dosavadní náklady, což, jak jsme za chvíli poznali, bylo netaktické.

Sám zookoutek za moc nestál. Běžné sladkovodní akvarijní rybky, snad jen trochu pestřejší nabídka variant závojnatek. Zcela chyběli ptáci, byl zde však i prodej štěňat. Velmi zajímavé bylo ale oddělení prodeje exotických brouků: nejrůznější zlatohlávci, nosorožíci a též i brouci mě zcela neznámí. K tomu i doplňkový prodej substrátů, dřev k kladení vajíček, speciálních krmiv, insektárií a doplňků. I na nabodnutí kolečka salátové okurky existuje speciální stojánek … Nektarová krmiva pak dokonce v drobných „konzervičkách“ s jednodenní dávkou krmiva. Fascinující zážitek a naši broučkaři by si přišli na své. Vše jsem si i nafotil, za laskavé pomoci pracovníků prodejny.

Tím příběh nekončí, nýbrž začíná druhá, o poznání smutnější polovina. Vyšli jsme z obchodu a pochopili chybu s platbou dobrému taxikáři. Samozřejmě, že díky ní usoudil, že už o jeho další servis nestojíme a odjel. Byli jsme od města opravdu asi na úrovni vzdálenosti Zličína od centra Prahy. V Japonsku není navíc zvykem, aby taxi vozy pojížděly po městě. Mají svá stálá stanoviště, případně vyjíždějí na telefonické vyžádání. A tak začala anabáze naší pěší pouti zpět do centra a do hotelu. Snad by nebylo tak zle, kdyby v Japonsku neexistovala jistá fádnost v počasí: buď zde prší nebo je dusné horko s velmi vysokou vlhkostí vzduchu. Zkrátka: jste mokří buď zvenku od deště anebo zevnitř od vlastního potu. Do toho si kolega Přemysl při pokusu o balet na křižovatce v Madridu před 2 měsíci zlomil nohu a jen krátce před cestou mu byla sejmuta fixace. Poměrně záhy tedy začal žmudrat, že jej noha bolí, že mu otéká, případně obojí dohromady. Též mi vysvětloval, co si myslí o mém nápadu hledat v Suwě akvarijní rybičky. Přidal i co si myslí o mých jiných nápadech, pokusil se o přirovnání mé osoby k některým jiným osobnostem, včetně jejich psychiatrických diagnóz. Udivilo mne, kolik ošklivých slov zná – asi se v dětství kamarádil se špatnými chlapci.

Marně jsem se snažil zahnat jeho chmury upozorňováním na krásy okolní přírody. Nejprve to sice vypadalo, že se chytl a přestal repetit. Dokonce mne snaživě upozornil, že v rýžovém poli, kolem kterého jsme se právě plazili (ano, my jsme skutečně šli i kolem polí!) je spousta okřehku. Jak však naklonil hlavu, aby mi ukázal okřehek, přestal sledovat směr cesty a nevšiml si těsné blízkosti kandelábru … Jen v posledním momentu stihl ránu instinktivně vykrýt rukama a tak mu nos nerozbil ocelový pilíř, ale vlastní předloktí. Nebylo to pro něj dostatečnou útěchou. Zkrátka – na hotel jsme došli tempem kráčejících bagrů, zuboženi po těle i na duchu, Přemysl zakrvaven.

Ale nebyli jsme Kondelíci a Emil Holub by na nás byl pyšný.