Vrabec domácí

Italští vrabci

Takhle začátkem roku se obvykle dostanu k vrabcům domácím. Stalo se mi to již dvakrát, pokud se však nemýlím, s přibývajícími lety člověk zapomíná nějak více jak v mládí. Důvod k tomu však mám, tedy k těm vrabcům. Podařily se mi nějaké nové fotky.

Vrabci z Bolzana

Vrabci z Bolzana.

Po celé Evropě vypadá samec vrabce domácího prakticky stejně, výrazně se liší pouze v Itálii, od jižní strany Alp, až na jih. Tedy vypadá stejně, no ano, vlastně vypadá. Ovšem jen málokterý vypadá navlas stejně. V zimě má opeření jinou barvu než v létě, včetně barvy zobáku. V létě je zobák sytě černý, v zimě šedavý, u kořene žlutý. V letním opeření jsou samci jeden druhému podobnější, ale zase nejsou navlas stejní. Starší samci mívají větší a sytěji černě zbarvenou náprsenku. Největší tuto černou náprsenku pak mají atamani, náčelníci svého okrsku, kteří tuto oblast ovládají. Je to něco podobného jako v armádě. Takový armádní generál se na ramenou, límci a čepici také nejvíc blyští. V zimním opeření jsou rozdíly mezi jednotlivými samci ještě větší než v létě. Vcelku bezpečně se rozeznají mladíci od starších samců. Dokonce se najdou i samci, kteří i v zimě mají letní opeření, tedy sytě černý zobák a výraznou kresbu. Jednoho takového jsem fotografoval 6. prosince, fotka však není dostatečně ostrá, aby se dala reprodukovat tiskem. Mám ji jen jako doklad.

Typický Passer domesticus italicus.

Koncem listopadu jsme se řítili na výstavu do Itálie, pořád fofrem po dálnici, když v tom náhlá nutná přestávka, pod dálnicí Bolzano, jsme tedy v Itálii. Výměna u volantu, posádka si odskočila s pískem, zrovna se skládám na zadní sedadlo, když zahlédnu, jak z dálky přistávají u pumpy tři ptáci. Blesklo mi: vrabci, italský vrabci! Bafnul jsem foťák, v běhu narazil na bráchu, který nonšalantně přicházel ulevený z pískovny a násilím mi ukazoval, že tam mají plakát s vyobrazením italského vrabce. Nezdržuj slepoune, za zádama ti seděj živý! Byli tam. Od kasy jim tam někdo naházel nějaký rohlíky. Jenže vrabci nejsou žádný želvy. Frnk tam, frnk zpátky, zalezou pod květináč, zase jde někdo platit a samozřejmě okamžitě si všimli, že se o ně nějak zajímám, což se jim vůbec nelíbilo. A od auta se již ozývali, že se chtějí řítit dál. Přesto jsem nějakou tu fotku pořídil. Je vcelku dobře vidět rozdíl ve zbarvení na hlavě mezi vrabcem domácím italským a vrabcem domácím pocházejícím z Prahy. Nicméně na některých těch Italech bylo vidět, že se do Bolzana nejspíš podíval nějaký pocestný ze severu, z Rakous, protože měli temeno hlavy podezřele prošedivělé. Ti, co vypadali na čistokrevnější Italy, zdáli se mi i poněkud pestřejší na zádech. Těžko říci, jestli to pestřejší místo jsou vnitřní krovky křídelní nebo nějaká okrajová pera na zádech. Obávám se, že podle slovního popisu skutečný rozdíl mezi Italem a ostatními Evropany příliš zřejmý nebude. Ani podle dobrých, kreslených ilustrací a dokonce ani podle fotografií to nemusí být dostatečně zřejmé. Jediná, skutečně dostatečně průkazně srovnatelná metoda je na dnešní dobu málo přijatelná. Museli byste dva samce usmrtit, systematicky oškubat a jednotlivá pera nalepit vedle sebe. Pak můžete srovnávat, měřit. Možná, že to někdo v budoucnosti udělá. To pak bude moci srovnávat třeba i DNA, což je v současnosti metoda stále ještě v plenkách, více méně ve stadiu hrubé chemie. Jednou to bude muset někdo takto systematicky udělat, jinak neporozumíme tomu, proč právě Italům se stalo, že jsou jiní než ostatní. Jejich chování je však naprosto stejné, ani stopy po tom, že by tam byl přikřížen nějaký jiný druh. Jsou to vrabci domácí, i když jsem je pozoroval u těch rohlíků jen malou chvíli.

Vrabec domácí, samec z Prahy, začátek prosince.

Když jsem tedy získal těch pár fotek italských vrabců, bohužel ne příliš kvalitních, uvědomil jsem si, že musím vyfotit naše vrabce ve stejném ročním období, aby to bylo možné alespoň trochu porovnat. To taky není bez problémů. V Praze je to totiž jako u snědeného krámu. Krahujci, straky, sojky, kuny, kočky dokázali to, co nedokázal ani veliký Mao-ce tung. Prakticky vyhubili vrabce. Je jenom několik málo ostrůvků, kde vrabci ještě přežívají. V první řadě tam musí být nějaké husté, trnité křoví, kam za nimi predátoři nemohou. Zdroj potravy musí být tak blízko, aby se mohli rychle ukrýt. Právě tak voda. V jarní a letní sezóně pak příhodná místa k založení hnízda. O takovém příhodném místě vím v Praze pouze o jednom. Před stanicí metra Vltavská je takové místo porostlé hustým trnitým roštím, má to oranžové bobule a jmenuje se to prý hlohyně šarlatová, povídali to v hospodě. Jeden bejvalej hajnej, ten by to moh vědět. Dostavil jsem se na to místo, světlo bylo příznivé. Hned naproti tomu roští byl stánek, kde jsem zakoupil za kulantní cenu 4 Kč dva rohlíky, které jsem hodlal věnovat vrabcům, uzmul jsem jim jenom jedno sousto, rohlíky jsem shledal čerstvými. Potom to už tak snadno nešlo. Vrabci byli zalezlí v roští. Stačilo jenom tak máchnout rukou a viděl jsem, jak zbystřili. Tak jsem hodil ten kousek rohlíku. Vrabec vyrazil, sezobnul ten kousek a šup zpátky do toho roští. Ani jsem si nestačil dát foťák k oku, natož zaostřit. Buď budu muset koupit víc rohlíků, anebo házet menší kousky. Ty zase nedohodíte dost daleko. Jak jsem tak máchal rukou, neuniknul jsem pozornosti holubů. Ti hned věděli, že se vyskytnul zase nějakej blázen, kterej je chce pohostit. V mžiku jsem měl u nohou hejno holubů, těm jsem musel něco dát, aby mě snad neporazili. Nějaká uvědomělá dáma ve vypelichaným paletu, která šla právě okolo, si neodpustila poznámku, že holubi se krmit nemají. Musela to říct pěkně nahlas, jelikož jsem to slyšel na vlastní uši. Rukou jsem máchnul směrem od těla, bekendem a koutkem úst potichu utrousil: vodprejskni babice! Asi to odečetla ze rtů, protože naštěstí zmizela. Ti holubi mi nakonec pomohli. Vrabci museli změnit taktiku. Teď byli od těch rohlíků moc daleko a tak trochu povylezli z toho roští a sem tam nějakej zaujal dokonce klidovou pozici. Nakonec to byla i zábava, když jsem pozoroval vrabce, s jakou mrštností dokáže uzmout tomu holubovi sousto přímo před otevřeným zobákem.

Stanice metra Vltavská – místo výskytu pražských vrabců.

Vrabci jsou ptáci velmi společenští a některé činnosti snad provádějí přímo na povel. Najednou nějak přestal být zájem o házené rohlíky a všimnul jsem si, že všichni se dívají někam jinam. Byla společná koupel. Všechno se ovšem odehrává neuvěřitelně rychle. Teď jde někdo, kdo nás nevidí, koupeme se dál. Teď zase si nás všimnul, frnk pryč. A hned zase zpátky. Příště, až to budu zase zkoušet vyfotit, budu si muset najmout nějakého pomocníka, aby za mne alespoň házel ty rohlíky.

Vrabec domácí, samec z Prahy, začátek prosince.

Ta neobyčejná plachost vrabců, kteří se přitom zdržují na místech jinak velmi, velmi fregventovaných, naznačuje jediné. Jsou ohroženi predátory v takové míře, že je to ohrožuje na holé existenci. A to i v takových místech, kde by člověk predátory neočekával. Asi skutečně jsou vrabci po většinu dne kvůli značnému počtu lidí na takovém místě bezpeční. Na jaře však, v brzkém ránu, se ani tady, na křižovatce tramvají s metrem tolik lidí nevyskytuje. Světlo je tak brzy, že většina lidí ještě do práce nespěchá, metro ani nezačalo jezdit a to je právě ten čas, kdy jde vrabcům o život. I tohle místo leží v loveckém revíru nejméně dvou párů krahujců, jejich hnízda byla nalezena ani ne kilometr daleko. Pokud zvítězím nad přirozenou leností, bylo by to ideální místo, kde bych mohl zachytit krahujce při lovu. Snad mě nějaký nespavec neudá jako teroristu. Byl bych přeci v podezřelou dobu na divném místě. Budu si to muset ještě promyslet.

Společná koupel.

V letošním roce se těším ještě na jednu věc. Lidové noviny totiž v minulém roce vypsali soutěž pro mladé badatele, kteří mají objasnit, proč vrabci mizí. Jako by to nebylo naprosto jasné. Jenže tohle je tak zvaná společenská objednávka a skutečné příčiny se jaksi nehodí do krámu. Možná se mýlím, možná mladí opravdu objeví prosté a skutečné příčiny, ovšem něco mi spíše napovídá, že tomu tak nebude. Nikdo se neodváží říci nahlas, že pokud násilně nesnížíme počty krahujců, strak, sojek, kun a vůbec škodné, nemůžeme očekávat, že vedle nich bude vzkvétat i drobné zpěvné ptactvo. Z Prahy zatím zmizel vrabec, o tom se píše. Z mého okna však nevidím ani drozdy a dokonce ani pěnkavy, jen ptáky hnízdící v dutinách. V letošním roce dokonce došlo i k drastickému snížení počtu kosů. Moje přemýšlení je prosté. Člověk ovlivňoval tu krajinu, na kterou se celý život dívám z jednoho a téhož okna a mohu tak vidět její proměny, nejméně šest tisíc let. V loňském roce nedaleko našli archeologové tak zvaný rondel, prehistorickou, kruhovou stavbu větších rozměrů. Datovanou do doby před šesti tisíci léty. Ti lidé byli zemědělci a museli proto krajinu okolo sebe výrazně proměnit. Museli vyklučit lesy, lovili, ale především hospodařili. Žádné hospodaření z mého okna dnes nevidím. Slyším však jenom všelijaké bláboly o ochraně přírody, což si tak zvaní ochránci představují tak, že do těchto procesů nebudeme zasahovat, že všechno necháme napospas náhodě. Místa, kde člověk šest tisíc let hospodařil necháme na pospas náhodě. Dalších šest tisíc let může trvat než se příroda někam vrátí, ale spíše vůbec nevrátí, ani příroda se nevrací, vyvíjí se. Já se tedy domnívám, že člověk nemůže krajinu, kde tak dlouhou dobu hospodařil, nechat jen tak, že musí nést svůj díl odpovědnosti. Jenže tohle nemohou řídit romantikou posedlí diletanti nebo úředníci. Román amerického autora Michaela Crichtona Říše strachu mi mluví z duše. Je neobyčejně cenný zvláště kvůli odkazům na vědecké práce, k jejichž seznamu byste se jen tak nedostali. Vyšel v Knižním klubu a není to zase tak velká investice, pouhé tři stovky. Ale stojí za to.