Zázraky se dějí

Tak se mi zdá, že se nám to klima v té naší malé zemičce, potažmo na celé zeměkouli, nějak vymyká normálu. Když má být teplo, je zima a naopak. Buď prší moc nebo vůbec. No a letošní zima tomu dala korunu. Pravda, loni jsme se namlsali a svatý Martin tehdy plně dostál své pranostice. Zato letos … Začalo to už na podzim. Nádherné babí léto se nám nějak protáhlo – libovali jsme si. Jenže jak běžel čas, člověk poněkud znervózněl. Naši seveřané se v zápřahu přehřívali a teplé počasí jim vůbec nešlo k duhu. Dávno jsem zapomněl na naplánované tréninkové dávky a dokonce chvílemi v zoufalství přemítal, zda jsem mushing zvolil jako ten správný koníček pro zdejší zeměpisné šířky. Kdo ví, jestli by nebylo lepší dát se třeba na akvarijní rybičky, těm je asi tohle počasí fuk.
Jak podzimní dny ubíhaly, začínalo být více než jasné, že na letošní zimu řádně nenatrénujeme. A co horšího – zjevně to vypadalo, že se ani žádné zimy nedočkáme. Když už se trochu ochladilo a dalo by se vyrazit alespoň na kolečkové závody, jaksi došly krejcárky.

No nic, jeden by se chtěl utěšovat – ušetříme tedy na topení. Jenže jak všichni známe pány z ČEZu, ti nám nic nedarují a jejich prémie a zlaté padáky přece jen někdo zaplatit musí. Takže ani v tomto směru bych si moc nesliboval.
Týden před vánocemi jsem spolu se svými malamuty a gróňáky oplakal zrušený Oravský long na slovenské Oravě. Loni se málem nekonal pro sněhovou kalamitu, letos ho nakonec udolal opačný extrém. Mé naděje se, stejně jako řady longových musherů, začaly upírat k lednovému Šediváčkovu longu. Deset zdařilých minulých ročníků bylo dostatečnou zárukou toho jedenáctého.
Ale ouha, pravidelný pohled na ranní televizní vysílání z českých hor nabízel v Deštném v Orlických horách vesele se zelenající sjezdovky a ani památku po sněhu. No naděje umírá poslední … Když však zbývalo do středečního startu jen pár dní, všichni znejistěli a vsadím se, že v této chvíli pořadatelům jejich nervy nikdo nezáviděl.
Protože však závod oficiálně zrušen nebyl, zaplnila se parkoviště kolem penzionu Kristýna v Jedlové během pondělka vozidly a karavany plnými psů, optimistů a polovičních optimistů. Abych to vysvětlil: optimisté vzali své natěšené psy a sáně, poloviční optimisté přibalili pro jistotu tréninkové káry. A pesimisté – ti raději nedorazili vůbec. Troufám si říct, že z toho vznikl zajímavý sociologický výzkum – totiž, že v zahraničí je optimistů více než v Čechách. Poprvé v historii Šediváčkova longu zahraniční účastníci početně převládli nad domácími. Organizátoři si zřejmě ani na chvíli nepřipustili, že by snad sníh nenapadl. V útulné hospůdce tedy učíme cizince novému přípitku: „Na prašan!“ A ono to funguje! Před večerním slavnostním zahájením se zvedá silný studený vítr, který věští sníh. A skutečně, brzy ze všech stran přichází zprávy o blížící se sněhové kalamitě. Padají první sázky, kdy to bude tady.
Neuvěřitelné! Ta pořadatelská objednávka na sněhovou nadílku byla opět, už po jedenácté, kladně vyřízena. I když pravda, letos s mírným zpožděním, protože první středeční etapa musela být v zájmu našeho i psího zdraví a také skluznic našich saní nakonec přece jen zrušena.

Je třeba trochu přitlumit připíjecí aktivitu zahraničních účastníků, neb prašanu už bylo dosti. Chce to ještě nějaký vlhčí těžší sníh jako podklad. A světe div se, stalo se zas.
A tak se dočkali nejen musheři, psi ale i pořadatelé – ve čtvrtek všichni vyráží na téměř dokonalou, 55 kilometrů dlouhou trať. Nevím proč se mi pořád nabízí ten slogan, že to byla cesta za hranice všedních dnů (i když i tak by se ten bílý svátek dal nazvat), vždyť přesněji zní – cesta za hranice republiky. Potom co jsme si loni na polské straně moc pěkně zajezdili, byla vyjednána pro letošek další spolupráce a bivak u vesnice Duszniki. Trail vedený hlavním hřebenem Orlických hor s přejezdem do Polska na Masarykově chatě určitě všechny po dlouhém půstu nadchl. Přejezdem hraničních hor jako bychom vstoupili do jiného světa. Světa tajemných močálů (Ciarne Bagno) i přímočarých pohodlných cest, po kterých se pejsanům tak dobře ťapalo. Mezinárodní bivak na rozlehlé louce hraničící s lesem zasypávalo po celý večer husté sněžení a znepříjemňovalo tak práci se stavěním stanů i krmením unavených psů. Do rána se vyjasnilo, rtuť teploměru klesla k -15 a tak mnozí neváhali přibrat do spacáku či stanu psího společníka.
Na druhý den cesta zpátky utekla ještě podstatně rychleji a trať se stále s přibývajícím sněhem jen a jen lepšila. Páteční večer patří už tradičně kapele Van Hulen a tak zde na Kristýně muzika k tanci i poslechu zní dlouho do noci. Letošní tanečky však byly o něco slabší. Nejenom psi, ale ani musheři neměli správně natrénováno.
S víkendem a sobotním ránem se hory a celé Deštné zaplnilo lyžováníchtivými turisty. Někdy to pak na trati vypadá jako na Václaváku, ale tentokrát to docela šlo. Párkrát musí člověk zkousnout jízlivou poznámku, jak jsou pejsci pomalí a unavení. Vysvětlovat, co už má spřežení za sebou a co ho ještě čeká někomu, kdo zná rychlost pouze z okna svého auta, je asi zbytečné. Naprostá většina lidiček je však úplně v pohodě – uhnou na stranu, odpoví na pozdrav a ještě pejsany povzbudí či zatleskají. A na to oni sakra slyší, hned se snaží předvést v plné kráse a práci. A nejlépe jim to jde těsně před cílem, jako by tušili, kolik na ně čeká kamer a objektivů. Poslední úseky si užívá jak spřežení, tak musher, který má na prudké sjezdovce a v ostrých zatáčkách plné ruce práce.
Šediváček končí … K plné spokojenosti všech čtyřiceti optimistických musherů ze šesti zemí i desítek obětavých lidí, kteří se jeho přípravy zúčastnili. Moudrý Rampušák své pravidelné čtyřnohé návštěvníky nezklamal. Věřme, že na jeho přízeň se budou moci spolehnout i v příštích zimách. Vždyť k Orlickým horám už psí spřežení neodmyslitelně patří.