Stopování se psem – 4.díl
Je třeba se vyhnout stopám, kde by pes mohl „stopovat očima“ nebo šel nejjednodušší cestou.
Povrch
Typickým příkladem je stopa ve sněhu na jinak nepošlapaném terénu, „v řádku“ např. ozimu, v koleji traktoru, či v uličce, která se vytvořila ve vysoké trávě, stopa vedoucí po pěšince nebo na první pohled zřejmá cestička v husté rose … Přesto, úplně se vyhýbat takovým stopám by bylo také špatné. Tedy ideální je, aby se takovým stopám vyhnuli psi začátečníci a psům pokročilým, aby tyto terény na krátkých a později i dlouhých úsecích tvořili určitou část stopy.
Pokud je povrch příliš mokrý, a to se samozřejmě týká i trávy, a stopa je dělaná v gumových botách (což se dá předpokládat), nebude pro psa snadné zachytit pach.
Tvrdý povrch, jako asfalt, pěšinky, ale také strniště apod., je nejsložitějším povrchem zejména za vyšších teplot. Nejméně pachu drží povrchy suché, relativně hladké (ulehlé) a tmavé. Pokud je povrch tvrdý, byť porostlý, vypařuje se pach ze stopy rychleji, než-li za stejné teploty z povrchu měkkého – kyprého.
Ideální povrch je takový, který není ani příliš tvrdý (např. asfalt), ani příliš měkký (písek, bláto). Propustná (kyprá) půda s vysokou spodní hladinou vody má značný výpar (vlhkost), tím jsou vytvářeny příhodné podmínky pro práci psa na stopě. Ovšem kyprá půda, ale téměř bez vlhkosti – suchá (s hlubokou spodní vodou) má výpar pouze ve formě ohřátého vzduchu a díky zanedbatelné relativní vlhkosti se téměř neudržuje pach kladeče. Tedy za ideální povrch je považován ne příliš vysoký travní porost s málo aromatickými bylinami (např. máta) a pokud možno jen vlhký, nikoliv mokrý. Dále pak les, který je zpravidla výrazně aromatický, ale zároveň s výraznou vlhkostí a slabou cirkulací, což znamená, že drží velmi dlouho stopu „čerstvou“.
Hustota povrchu
Také hodně záleží na hustotě porostu na povrchu. Je-li hustota řídká (typickým příkladem je ozim – mírně vzrostlé obilí), v noci se chlad dostává až k půdě a přes den se až k půdě dostává sluneční záření. Stejně tak přímo na půdu proniká vítr a výrazně manipuluje s pachem kladeče. Voda se rychleji odpařuje a relativní vlhkost je na půdě nízká. Tedy i když je povrch na první pohled „zelený“, chová se téměř jako povrch holý. Naopak v hustém porostu (louka) je relativní vlhkost vyšší, (většinou velmi vysoká), udržuje se zde poměrně stálá teplota, až na půdu neproniká téměř žádný vítr. Takový povrch spojený s vhodnými povětrnostními podmínkami je ideální pro stopování, neboť pach se zde drží velmi dlouho. Velmi podobné – příhodné podmínky jsou také v již zmiňovaném lese. Dalo by se tedy říci, že v takových terénech a v rozumných povětrnostních podmínkách jsou zpravidla nejlepší podmínky pro začátky anebo pro prvotní nácvik nových „věcí“ – např. lom nebo lom v ostrém úhlu apod.
Přechody dvou a více povrchů (porostů)
Povrchy se mají nejen střídat (dle pokročilosti psa stopaře), ale také střídat na jedné stopě. Tedy příklad něčeho poměrně složitého: začne se na louce, pokračuje se přes silnici do lesa a končí se pár metrů v oranici.
Střídání povrchů na jedné stopě musí být velmi dobře promyšleno, neboť ještě s přihlédnutím k počasí je to pro psa velmi těžké – „roztřídit“ pachy jednotlivých povrchů a osobitý a přidružený pach kladeče. Přechod je místo, kde končí jeden typ povrchu (porostu) a začíná druhý. Přechody z jednoho typu terénu do druhého (např.z louky na oranici) jsou tedy pro psa dost náročné. Proto má zejména při počátečním nácviku stopa začínat na těžším terénu. Například na oranici a končit v lese či na louce. Zpočátku rozhodně nestřídejte více než dva typy rozdílných porostů (povrchů). Stopa je o to náročnější, kolik „podkladů“ – typů terénu je během jedné stopy vystřídáno. Nakolik je který terén náročný, musí psovod vyhodnotit sám, dle momentálních i předchozích klimatických podmínek.
Rosa
Rosa, která padne na stopu, pach zpravidla nepřekryje, ale naopak zvýrazní a udržuje pach dlouho čerstvý (ve velké koncentraci). Pro psa je taková stopa s přihlédnutím na jeho zkušenosti poměrně snazší. Paradoxně složitější je pro psa vypracovat stopu našlápnutou až ve spadnuté rose.
Ovšem pokud je rosa výrazná, hrozí psovi její vdechnutí, což je pro něj krajně nepříjemné. Druhou nevýhodou rosy je fakt, že za určitých podmínek a v určitém úhlu je stopa pouhým okem viditelná. Proto je vhodné si dřepnout a posoudit z „úhlu psích očí“, zda je či není našlápnutá stopa pro něj sledovatelná zrakem nebo zda stopu vidí ze svého úhlu „stojícího člověka“ pouze psovod. V takovém případě je stopa výborná v tom ohledu, že je téměř nemožné „zapomenout“, kudy stopa kladeče vede.
