ZOO – Farma U dvou kvítků

„To je drzost,“ začal vykřikovat směrem proti schodišti a tak nebylo divu, že se za pár chvil v celém tom sedmipatrovém domě otevřely všechny dveře. Byl však klid. Zvědaví lidé jen poslouchali a pásli se na cizím neštěstí. A tak jsem se rozhodl, vyhovět jejich touhám.
Nechal jsem své mužství mužstvím a oběma rukama jsem chytil muže za klopy nedbale oblečené flanelové košile.
„Co si to dovolujete,“ zaštkal a jeho sebevědomý výraz se rázem změnil.
„To se ti to vytahuje na bezbrannýho hada, že jo?“ řval jsem jako smyslů zbavený. „Tak poď!“ a zatáhl jsem toho muže rovnou do obýváku.
Nahá Hanička vyjekla a zavrtala se pod deku.
Z vedlejšího pokoje vystrčila hlavu vyplašená Boženka. Koutkem oka jsem zahlédl, že je také nahá, což mne trochu udivilo. Nicméně jsem tomu nevěnoval dost pozornosti a táhl muže rovnou k teráriu s šesti křovináři Bothrops lanceolatus.
„Tak, tyhle sou jedovatý,“ otevřel jsem dvířka dokořán. „Tak se předveď!“
„Vláďo, nech toho?“ zaštkala Hanka.
Chytil jsem muže za ruku a snažil se ho propasírovat dvířky do terária. Sám nevím, co mne to popadlo, asi na to měl vliv čas a mé momentální rozpoložení. Nicméně jeho pud sebezáchovy byl natolik silný, že se mi můj úmysl ne a ne zdařit.
Hanička vyskočila z postele a přiběhla muži na pomoc. Stejně tak Boženka, po jejímž boku se objevil nějaký mladík. Nikoho to však zřejmě nepřekvapilo.
No a tak se stalo, že tu stálo čtvero nahatých obyvatel bytu a jeden oblečený vetřelec. Já se ho snažil dostat do terária a moji tři pomocníci se ho naopak snažili zachránit. Doufám, že si to umíte představit. Já totiž ne. Byl jsem v jakémsi afektu. Nedovedu totiž pochopit, jak člověk dokáže zabít zvíře, které mu nic neudělalo a které navíc nemůže ani sám zkonzumovat. Proč to dělá?
Nakonec se ten človíček vytrhl mně i mým společníkům a vyběhl na chodbu, kde se již tísnil dav zhruba dvou desítek zvědavců. Přitom stále dokola opakoval: „Blázen. Ten chlap je blázen.“ A utíkal po schodech o patro níž směrem ke svému bytu.
„A ty seš kdo?“ obrátil jsem se, stále ještě v ráži, na nového spolubydlícího.
„Marek,“ zašeptal on a přikryl si to nejcennější …, však víte.
„A co tu děláš?“ zeptal jsem se s rukama v bok. Když jsem si však uvědomil, jak je ta otázka zbytečná, tak jsem jen mávl rukou a také se chytil …, však víte.
„Takhle to vážně dál nejde,“ pravila Hanička, načež zavřela vchodové dveře. Venku tou dobou zrovinka vycházelo slunce a začínal nový den.

Hned po snídani nakoupila moje přítelkyně všechny možné i nemožné noviny a časopisy, a jala se v nich listovat, hledajíce v inzerátech něco pro nás. Upnula se k té vidině domu stejně jako já a to mě těšilo.
„Mám to,“ vyjekla najednou.
„Co?“ vyplašil jsem se a polil si nohy vodou, kterou jsem právě vyměňoval u hroznýšů. Musím říct, že krom již zmíněného poddruhu nebulosa se nám podařilo dovézt i dva samce a jednu samičku poddruhu Boa constrictor orophias.
„Inzerát jako dělaný pro nás.“
„Kde to je?“
„Na druhé straně Ohře, v Hrouzkově!“
„Kde?“
„V Hrouzkově!“ zvýšila Hanka hlas, načež se sem vřítila Boženka, Mína i Patrik. Naštěstí už byli oblečení, tedy až na Mínu.
„To neznám,“ odvrátil jsem se od nich a vstrčil obě ruce do terária. Samička, šedohnědý had s typickým černým vzorováním, tou dobou už přes dva metry dlouhý se mi ihned zakousl do ruky a obtočil mi obě zápěstí tak nešťastně a s takovou silou, až mi kosti zapraštěly.
„Au,“ ozval jsem se spíš decentně, abych těhotnou přítelkyni příliš nevyděsil.
„To je fajn,“ posadila se Boženka k Hance a dívala se jí přes rameno na otištěný inzerát. „Marek je odtamtud.“
„Jo?“ obrátila se k němu Hanička. „A nevíš, co je to za dům, který je tam na prodej?“
„Myslím, že je na konci vsi, ve stráni nad řekou,“ odpověděl jí hoch.
Můj had mě dál láskyplně objímal a tiskl, až mi z toho začínalo být horko. Nakonec už jsem to nevydržel a s potlačovanou bolestí v hlase jsem se pokusil přilákat něčí pozornost: „Může mi někdo pomoct,“
„Jo, hned,“
„Joo-o, hne-ed,“ zanaříkal jsem, na čele studený pot. Nohy se mi začínaly bolestí podlamovat. V ten okamžik si však samice nejspíš uvědomila, dost pozdě ovšem, že se nejedná o potravu a uvolnila své sevření.
Musím říct, že obecně je tento poddruh, který se chová v zajetí spíš vzácně, považován za kousavý, na rozdíl třeba od menšího Hoog Island Boa z Prasečích ostrovů, který naopak nekousne chovatele ani kdyby k tomu byl donucen.
„A nevíš jak vypadá?“ vyptávala se dál Hanička. Já zatím bokem přivřel dvířka ubikace a šel si do dřezu smýt krev. Ruce jsem však necítil.
„Myslím, že docela slušně, ale nevím, kolik za něj chtějí,“ odpověděl Marek, načež se Hanka začala shánět po mé maličkosti: „Slyšíš, to by… Kde si?“
„Taa-dy?“ špistl jsem.
Konečně se probrali.
„Proboha, cos zase dělal?“ zeptala se dívka mého srdce.
„To vypadá jako zlomený,“ zašeptal mi Patrik do ucha.
„Co ty o tom víš?“
„On je ren… tento… log,“ snažila se ho pyšně hájit Boženka.
„Co že je?“ nemohl jsem se nesmát.
„Asi to fakt bude zlo…“ chytila mne Hanička za předloktí, ale větu nedopověděla, protože jsem zaržál jako kůň.

Musím říct, že se ke mně všichni chovali velice slušně. Co dím slušně, dokonce až s přehnanou starostlivostí. O dvě hodiny později už jsem opouštěl brány lounské nemocnice. Pěšky a s oběma předníma v sádře.
„Budu tě přidržovat,“ poskakovala kolem mne starostí bledá Hanička s bříškem velikosti fotbalového míče.

 

(pokračování příště)