Skořicová mutace nandaje černohlavého

Nandayus nenday (Vieillot, 1823) je jediným zástupcem svého rodu a patří mezi klínoocasé papoušky.

V roce 1984 jsem na letišti v Ruzyni očekával přílet letadla společnosti KLM z Amsterodamu, které mělo na palubě několik přepravních beden s papoušky. Byli mezi nimi také nandajové černohlaví.

Tito papoušci žijí v jihovýchodní Bolívii, až po horní tok řeky Pilco Mayo, v argentinské části Gran Chaca a v Paraguayi. Zdržují se v lesích, především podél řek. Najdeme je však také na savanách, v palmových hájích a v době mimohnízdní se potulují v menších hejnech a hledají si potravu na stromech. Jsou to různé plody, také semena a výhonky a příležitostně i hmyz. Využívají také potravinovou nabídku v ovocných sadech. V Paraguayi jsou v době dozrávání častými návštěvníky na polích s kukuřicí a slunečnicí. Na taková místa se tito ptáci často slétají ve velkých hejnech, někdy také společně s mníšky šedými (Myiopsitta monachu).

Je udávána velikost 300 mm. Pohlavní rozdíly jsou jen velmi nepatrné. Samec má o něco větší hlavu a zobák, který také není tak silně zahnutý. Modravé okolí volete je o něco výrazněji zbarveno. Červeně zbarvená stehna nejsou na fotografii vidět.

V Matto Grosso začíná hnízdění v listopadu. Páry si zakládají hnízdo v dutinách stromů, v mohutných větvích nebo také ve vykotlaných kůlech plotů. Samice snáší 3–4 vajíčka a sedí na nich asi 25 dní. Mláďata mají po vylíhnutí šedé chmýří, vidí za 23 dny. Obvykle za 42 dny jim vyrazí brka a v 50 dnech jsou již zcela opeřená. Hnízdo opouštějí po 60 dnech. Jejich opeření se podobá rodičům, avšak ještě není tak výrazné. Rodiče je ještě nějakou dobu dokrmují. Na noc zalétají do hnízda a jsou v něm společně s rodiči.

V Evropě se poprvé objevili roku 1870 v londýnské zoologické zahradě. Prvního odchovu dosáhl baron Cornéli ve Francii roku 1881.

Protože jsou výraznými ničiteli dřeva, umístíme je do celokovové voliéry se silnějším pletivem. Osvědčilo se je chovat ve skupinovém chovu. Páry obvykle sedávají vedle sebe, takže můžeme snadno rozlišit pohlaví jednotlivých ptáků i sestavené páry. Při vzrušení se uklánějí a čechrají si peří. Budky zavěšujeme do voliér 150–170 cm vysoko. Nad těmito budkami je voliéra zastřešená. Budky vyrobíme z tvrdého dřeva a tloušťka stěny může dosáhnout až 50 mm. Vnitřní průměr bude 350–400 mm a výška 60–120 cm. Od vletového otvoru o průměru 80 mm je připevněn žebříček z pletiva 2 mm tloušťky až ke dnu budky, na kterém se nachází silná vrstva ztrouchnivělého dřeva. Samice dřevo rozkouše na malé kousky a vytvoří z něho hnízdní kotlinku. Ptáci jeví čilý zájem o budky umístěné co nejvýše.

V krytém prostoru bude voliéra s výškou 2 m a základnou 1×1 m. Na ni navazuje venkovní proletová voliéra dlouhá 3 m. Obě části jsou propojeny okénkem s klapkou. Protože se jedná o otužilé ptáky, není nutné jim v zimě přitápět. Přespávat budou v hnízdní budce. V zimním období jim umožníme alespoň hodinový pobyt ve venkovní voliéře.

Krmíme je slunečnicí, lesknicí, ovsem, prosem, neloupanou rýží, vařenou kukuřicí a před zahájením chovné sezony malým množstvím semence. K zrninám přidáme angrešt, jahody, třešně, švestky, kousky melounu, rozkrojenou mrkev, hrušku, jablko, ptačinec – žabinec, smetánku lékařskou, mrkvovou nať a polozralá semena trav. Každý den dostanou čerstvé vrbové větve.

V době hnízdění sedí na snůšce samice, v noci s ní spí v budce samec. Při chovu v kolonii dbáme na to, aby všechny páry zahnízdily. Již se stalo, že zahnízdil pouze jeden pár a měl oplozenou snůšku. Další čtyři ptáci měli na výběr dostatek hnízdních budek, avšak v žádné z nich se vejce neobjevila. Netrvalo dlouho, a jeden ze čtyř nehnízdících ptáků – samec, napadl a zabil hnízdícího samce. Posléze se ujal samice – vdovy a pomohl jí odchovat všechna mláďata. Chovatel zbývající 3 nehnízdící ptáky z voliéry odchytil a přemístil je jinam. Možná tím zabránil dalšímu vraždění. Jako odchovné krmivo bylo podáváno senegalské proso, kterého denně spotřebovali 5 klasů. Velmi si oblíbili palice kukuřice v mléčné zralosti. Rádi přijímali namočený bílý chléb, ale jen málo vaječného krmiva. Na krmení mladých se podílejí oba rodiče, kteří po vstupu chovatele do voliéry spustí velmi hlasitý křik. Ručně dokrmená mláďata budou velmi krotká a také méně hlučná. Nandajové jsou velice šťastní za deštivého počasí. Zavěsí se na stropu za pletivo a s roztaženými křídly se nechají zkrápět. Stejně se chovají, když je sprchujeme zahradní hadicí. Ze zásilky ptáků z Holandska jsem jeden pár nandají černohlavých prodal. Novým majitelem se stal pan Josef Machan z obce Čečelice u Mělníka. Tomu se již v roce 1985 podařilo odchovat v jednom hnízdě 3 mláďata, z nichž jedno mělo mutační skořicové zbarvení. O této raritě jsem neprodleně informoval šéfredaktora německého časopisu Ziergefludel und Exoten pana Hanse Joachima Peterse z Eislebenu. Netrvalo dlouho a němečtí chovatelé projevili zájem nejen o skořicového výletka, ale také o jeho rodiče. Byli totiž přesvědčeni, že se jedná o první odchov na světě! Protože se jednalo o samečka, bylo rozhodnuto ho v roce 1987 spářit s jeho matkou a odchovat tak další skořicové ptáky.

Pan Josef Machan choval také Rosely pestré, andulky výstavního typu a především Korely chocholaté, které až do roku 2002 patřily k nejlepším v České republice. Zemřel ve věku 70. let.