Kouzlo starých fotograií

Aneb pomozte zachránit naši zemědělskou krajinu. To je výzva České společnosti ornitologické, která dále říká: ptáci zemědělské krajiny i ostatní živá příroda v Evropské unii drasticky ubývají především vinou intenzivního zemědělství. Pokud nechcete, aby zemědělství ničilo i naše životní prostředí, podpořte naše poselství komisaři pro zemědělství, který bude od tohoto listopadu po dalších pět let rozhodovat o podobě zemědělské politiky Evropské unie.

• obr. 1 – A. Kosárek – Česká krajina 1858.

• obr. 2 – A. Chittussi – Údolí Doubravky.

Jak moderní. Evropská unie má zachránit českou zemědělskou krajinu. Samozřejmě, hraje se především o to, aby v krajině u nás, nechci říkat v naší krajině, přežil vůbec nějaký zemědělec. Ale dá se vůbec naší současné krajině říkat zemědělská? To bychom museli nejdřív, alespoň trochu zformulovat naší představu zemědělské krajiny. Má snad vypadat jako ta současná? Nebo snad jako krajina před padesáti, či sto lety? To je ovšem důležité, protože současná česká zemědělská krajina jsou jen trosky české zemědělské krajiny minulosti. A co je to intensivní zemědělství? Na první pohled by se snad mohlo i zdát, že pojmy intensivní a extensivní jsou přeci jasné! Jako vždycky, jenom na první pohled. Dnes obděláváme a staráme se o menší rozlohy půdy, přičemž z této plochy dokážeme získat více užitku, a nemusíme vložit tolik práce, je to tedy hospodářství intensivní. Dříve hospodář musel vložit daleko více vlastní práce, přičemž nemusel vložit do výsledku tolik skutečných finančních prostředků jako dnes. To jsou ty tak zvané vstupy, o které se hraje až na úrovni Evropské unie. Zdá se mi a těžko mi to bude kdo vyvracet, že dnešní zemědělství není ani zdaleka tak intensivní než to dřívější. Dřívější zemědělec totiž obhospodařoval všechno ve svém majetku a to natolik intensivně, jak toho byl vůbec schopen. Od lesa, přes pole až po meze. To je zapomenuto. Třeba o meze se nikdo dneska vůbec nestará. Taková mez se někdy z jara, jakmile slezl jarní sníh, ale bylo ještě hodně mokro a sychravo, nejdříve vypálila. To mělo svůj, po staletí ověřený účel. Shořela stařina, která by na jaře bránila růstu nových rostlin a uvolnily se živiny. Potom se taková mez dvakrát do roka posekala, právě tak jako louky. Mez vyšla oproti loukám laciněji. Tady se nehnojilo ani nevápnilo. Dnes jsou meze ponechány svému osudu. Kdo chce, ten může výsledek snadno vypozorovat. Dnešní mezí neprojdete. Vrstvy staré suché trávy vám budou sahat až po pás. Suché bodláčí a několikrát více keřů než dříve. Divočina, tak zvaní ochránci přírody jásají. Jenže ouha. Druhová pestrost rostlin na takové mezi zmizela. Zůstaly jen ty opravdu nejagresivnější druhy. S druhovou rozmanitostí rostlin zmizel však i hmyz, když některé druhy jsou právě vázány na rostliny, které však zmizely. Ale zmizeli i ptáci a ostatní živočichové. Je tady však jiný hmyz, s tím se však okolní příroda zatím neumí vyrovnat. Třeba mandelinka bramborová, zvaná též americký brouk. Naše ornitologie se nějak neumí vyrovnat s tím, co můžeme v naší krajině vidět. Kolem dokola se omílá slovo ochrana, přičemž nevíme vůbec nic o tom, jak bychom co měli chránit. První krok byl nicméně učiněn, jsou na světě lidé, kteří se umí ochranou přírody uživit. Samotná ochrana je však spíše na škodu. Zatím došlo jen k populační explozi některých druhů ptáků, třeba strak, sojek a krahujců, což ovšem vedlo k dramatickému snížení jiných druhů, hlavně tak zvaných zpěvných ptáků. Dnes spíše cítíme než skutečně víme, že musíme něco dělat, že se musí něco stát, aby pestrost druhů v naší přírodě zůstala zachována, aby se s půdou a tedy i s krajinou začalo opět hospodařit a zůstala tak zachována ona zmiňovaná česká zemědělská krajina. Je to však úkol natolik gigantický, že mně nenapadá nic, jak by se mohlo postupovat. Z počátku snad bychom si měli přestat lhát sami sobě. Dříve třeba pojem ochrany přírody neexistoval, je to pojem veskrze moderní, přičemž dříve bylo ptáků, hmyzu, zajíců, kytek neskonale více než dnes, aniž by je někdo nějak chránil. Takže tady něco nehraje. Je ovšem jeden jev, který si však nelze přát, aby bylo vše dokonale využito a obhospodařeno, což by vedlo ke zvýšení všeho, co nám dnes mizí před nosem. Je to bída! Jen se podívejte na meze za války, když existovaly potravinové lístky. Všechno pěkně vysečeno. Tím nehospodařením na plochách, které vlastně nepatří dneska nikomu, došlo však ke změně, řekněme travních společenství i jinde. Plochy ponechané dříve ladem, i když jich bylo neskonale méně než dnes, byly většinou zarostlé jen řídce a velmi nízkým porostem. Kupodivu se takové plochy v tomto stavu udržely desítky let. To byly ty kozí nebo drnové plácky, které jsou dnes již historií. Dnes pole ponechané ladem zaroste velmi rychle plevelem, notabene plevelem zavlečeným k nám z jiných krajin, nejméně do výše pasu a poměrně rychle se začnou objevovat i první divoké keře. To je však totální změna krajiny. Na všechny tyto změny, zalesněním velkého množství ploch, úbytku ploch s nízkou vegetací a ploch neporostlých nebo porostlých jen řídce rostlinami z naší krajiny, doplatilo ztrátou svého životního prostředí mnoho druhů ptáků. Jmenujme třeba chocholouše obecného, ale i jeho příbuzného skřivana, dudka, ťuhýky, vrabce polního a další. Na nadměrnou ochranu predátorů pak další druhy, včetně vrabce domácího v některých lokalitách. Takový krahujec mi hnízdí každoročně 200 metrů od domu, z okna však nevidím žádné vrabce, drozdy, dokonce dnes již ani pěnkavy a z kosů jen dva poslední mohykány. Chráníme dnes spíše námi způsobené nežádoucí procesy než nějakou přírodu. Dnešní tak zvaná ochrana je jenom nicnedělání, přičemž žádoucí by bylo skutečné hospodaření.

• obr. 3 – Vamberk 1941.

• obr. 4 – Sepekov 1943

Protože mi Ježíšek poskytl významnou finanční podporu, abych mohl získat nový přístroj vhodný jako příslušenství k počítači, získal jsem tím neobvyklé možnosti zpracování různých, i starobylých fotek a podpořit tím některá svoje, mnohdy, řekněme kontroverzní přesvědčení. Musím ovšem kromě Ježíškovi poděkovat i některým svým kamarádům, kteří ochotně věnovali svůj čas i zisk a Ježíškovi přišoupli finální přihrávku. Tak tedy, to je nejméně za jeden bodík kanadského bodování. Díky.

• obr. 5 – Pohled z Pláně k Tomanově ulici, vpravo hrana lomu, 1940.

Věnujme se tedy jednotlivým obrázkům. Musím nejprve podotknout, že nejsem autorem všech těch snímků, nicméně autorská práva jsem zdědil, jsou tedy moje, případně nejsou autorskými právy již vázána.

• obr. 6 – Na Pláni u lomu, 1941 (lokomobila).

Nejprve tedy něco k pojmu česká zemědělská krajina. Došel jsem k závěru, že by nebylo vůbec od věci, představit českou krajinu prostřednictvím díla dvou nejpřednějších českých krajinářů devatenáctého století. Ostatně jsem se o tom již někde zmínil. Obrázky jsou černobílé a já jen doufám, že půjdou ve Fauně reprodukovat. Vypovídají o mnohém. Prvním malířem je Adolf Kosárek, je to klasik české malby devatenáctého století. Žil v letech 1830–1859. Představuji vám obraz s příslovečným názvem Česká krajina (obr. 1). Jen se podívejte jak vypadala česká krajina roku 1858. Takovou dnes již nikde nenajdete. Druhým klasikem české krajinářské malby je Antonín Chittussi. Ten žil v letech 1847–1891. Maloval mimo jiné i motivy ze Železných hor. Podívejte se na jeho obraz z roku 1882, který představuje údolí řeky Doubravky (obr. 2). Takhle to údolí dneska sotva uvidíte a těžko říci, jestli se tohle místo dá dneska vůbec ještě nalézt. Stráně jsou zarostlé lesem. A proč to říkám? Inu proto, že nejobvyklejším zdůvodněním, které slýchám, když se mluví o úbytku drobných ptáků, je úbytek zeleně. Já nevím jak kdo, ale s pomocí obou obrazů žádný úbytek zeleně rozhodně nepozoruji. Tak tomu bude i na ostatních obrázcích. Ba právě naopak.

• obr. 7 – Pohled z okna směrem na jih, 1940.

• obr. 8 – Pohled z komína směren na jih, 2007.

Pak máme první z barevných obrázků. Je to skoro sedmdesát let starý diapositiv, který by mohl představovat alegorii mládí. Já jsem jej ovšem nezařadil kvůli tomu, abyste viděli, jak se nějaký Pražák vytahuje před venkovskou slečnou, ale proto, že na tom snímku je docela dobře k rozpoznání dokonalé posečení všech travnatých ploch. Pokud takhle vysečené meze uvidíte dneska, někdo tam musí hospodařit. Spíš však půjde o zázrak. Snímek je z roku 1941 kousek od Vamberku, to je ve východních Čechách (obr. 3). Abych dokázal, že to snad nebyla žádná vyjímka, máme tady lidi, kteří pochodují po mezi, stejně dokonale vysečené, ale někde úplně jinde. Tenhle snímek je ze Sepekova, to jsou jižní Čechy a je tuším z roku 1943 (obr. 4). Pak vám představím dva snímky z předměstí Prahy, které jsou z roku 1941. Je to pohled na ulici rodinných domů, v popředí travnatý, typický kozí plácek (obr. 5). Využíval se, kromě toho, že se tam občas opravdu pásly kozy, jen jednou ročně. Stávala tam mlátička a sláma se házela do opukového lomu, který byl hned vedle vpravo (obr. 6). Dnes tam stojí tenisové kurty. To travnaté místo mělo rozlohu tak šedesát na šedesát metrů a pravidelně tam hnízdili skřivani a chocholouši, v lomu vedle pak bělořit šedý. Takový plácek s nízkou a řídkou vegetací v dnešní době jen tak nenajdete. A když se pak mlátilo obilí, bylo v okolí takové hejno vrabců, že by mi to dneska již nikdo ani nevěřil. No, a když se ponejprv mlátila řepka, byla tady právě tak velká hejna zvonohlíků a konopek.

• obr. 9 – Pohled z Vidoule směrem k Břevnovu, 1941.

Nakonec máme dvě dvojice fotek, které srovnávají dřívější a dnešní stav. Jedna z těch fotek byla pořízena v roce 1940 a zobrazuje krajinu z mého okna směrem k jihovýchodu. Byla tam pole, lom na opuku, jeho stěna však není vidět, byla na stejné straně, nízká vegetace na rumu po těžbě opuky, polní cesta a do daleka viditelná krajina (obr. 7). Dneska podobnou fotku tím směrem nemohu udělat, protože vegetace přesáhla výhled. Musím vylézt až na střechu (obr. 8). Druhá dvojice fotek je potom pohled právě opačným směrem. Na druhé straně širokého údolí je vršek zvaný Vidoule a z tohoto plochého hřbetu, snad nejvyššího v celém pražském okolí, byl dobrý pohled na břevnovský hřeben. Osoby na prvním snímku jsou důležité jen do té míry, že kvůli nim byl snímek pořízen (obr. 9). Veškerá vegetace jak v popředí, tak i na vzdáleném hřebenu je naprosto jiná. Na Vidouli je kupodivu stále ještě pole, ale celý výhled zakrývají stromy. Hřeben protějšího kopce prosvítá jen mezi větvovím. Z místa, kde před téměř sedmdesáti lety stál fotograf, dnes nic nevyfotíte. Není tam moc kulturní prostředí, spíše džungle a bordel (obr. 10). Mohou tedy v takovém prostředí žít stejné druhy ptáků jako dříve? Jen těžko, v lese přeci najdeme jiné ptáky než na poli. Vidíme na těch snímcích nějaký úbytek zeleně? Není sice docela do puntíku jasné, co takový pojem vlastně představuje, ale myslím si, ať je tomu jakkoliv, úbytek zeleně ne! Ještě jedna poznámka. V době, kdy byl pořízen první snímek, nebylo v celém viditelném prostoru ani jedno hnízdo straky nebo krahujce. Před dvěma lety jsem v tomtéž prostoru věděl o třech hnízdech krahujce, hnízda strak se pro svoji početnost ani spočítat přesně nedala.

• obr. 10 – Na Vidouli bez výhledu, 2007.

Protože jsem v posledních letech viděl velké množství starých fotografií, vydávání starých pohlednic se stalo módou a hodně lidí si tak může srovnat staré časy s dneškem, je možné si udělat i nějakou představu o tom, jaká asi byla stará česká zemědělská krajina. Teď jde o to, co s ní můžeme udělat. Možná je horší zastavět ji ohromnými vrtulemi než srovnat nějaký Tlustec se zemí. Na ten si za nějakou dobu nikdo nevzpomene, nehledě na to, že tam asi vznikne jezírko, kamenitá plocha s chudou vegetací a to by v tom byl čert, aby tam posléze nebyla vyhlášena přírodní památka. Ty vrtule budou horší, ty budou vrnět tak dlouho, dokud samy neshnijou, anebo je nějaká osvobozenecká fronta nezačne odstřelovat panzerfaustama. A co jsem tím vším chtěl říci? Inu, jenom tolik, že volat neustále po nějakých nových, dokonalejších zákonech, přísnějších vyhláškách, snahách, abych mohl šoupnout za katr každého, kdo si třeba na veřejnosti zapálí cigáro, tak to je jenom podvod a jeden z mnohých způsobů jak se vyšplhat co nejvýše. Poctivější je vzít do ruky kosu a zapřáhnout koně do pluhu. Všimli jste si, že někde v USA je jakási celá malá oblast, kde žije prý sekta, která důsledně odmítá novoty a obléká se a žije jako v sedmnáctém století? Představila nám je i televize, ovšemže jenom z dálky. Pro nás by stačilo, aby se na náš nos vešlo méně bulíků, než kolik se nám jich tam dennodenně snaží ty zástupy vykuků pověsit.