Dítě a pes – předcházení útokům

Čas od času nás sdělovací prostředky informují o útoku psa na dítě, při němž někdy bývá dítě těžce zraněno. Pracuji se psy již téměř 20 let a jsem přesvědčen, že ve většině těchto tragických případů bylo možné jim předejít a to m.j. správným chováním na straně dětí nebo jejich rodičů – což samozřejmě nevylučuje eventuální odpovědnost majitele psa. Myslím si, že nepoučené nebo příliš malé děti nedokáží správně zhodnotit situaci a signály, které pes dává. Rodiče si často až trestuhodně neuvědomují riziko, které může znamenat špatná komunikace nebo nevhodné chování dítěte ke psům, pramenící z neznalosti a spontáního jednání dětí.
Není ale mým cílem snášet zde kritiku na rodiče. Naopak, rád bych nabídl několik rad, jak lze předejít kritickým situacím a konfliktům dětí (i dospělých) se psy.

Pes je šelma
I přes historicky relativně dlouhé období soužití lidí se psy, jejich téměř dokonalou domestikaci a vývojem dané změny v držení a chování, zůstává pes stále šelmou. Stále je to masožravé zvíře se svými loveckými pudy a reflexy. Zvíře, vystavené v tzv. civilizovaném světě tlakům a stresům, které na ně mohou působit a také jistě působí. A protože ani po dlouhém soužití s člověkem neumí mluvit, dává své pocity, nálady a rozpoložení najevo svými výrazovými prostředky. Mnoho z nás lidí je ale neumí „přečíst“ a správně interpretovat. Proto je pes někdy v úzkých a podle psích pravidel chování vyjádří svůj strach, bolest, zákaz vstupu či hlazení tím, že chňapne, v horším případě kousne. Je to prostě jeden z jeho výrazových prostředků, i když krajní. Čelisti většího psa (jako je např. Německý ovčák, Dobrman apod.) dokáží při plném stisku vyvinout tlak až 200 kg/cm2. To je síla, kterou mohou snadno rozdrtit lidskou dost. Přesto se v praxi jedná zpravidla „pouze“ o chňapnutí nebo seknutí zuby, které by jinému psovi neublížilo, ale lidská kůže ho nevydrží. V případě důraznějšího útoku bývají následky pochopitelně horší.

Proč kouše
Nejčastěji půjde o poslední, tedy krajní prostředek, který pes použije, když selžou jeho předchozí varovné signály. Výjimky pochopitelně existují.
Pes může kousnout:
– pokud hlídá a brání své nebo pánovo území nebo věci,
– pokud se sám cítí přímo ohrožen,
– pokud cítí ohrožení členů své „smečky“,
– ze strachu, pokud je nejistý, nervózní či stresovaný např. úrazem, bolestí, nemocí nebo předchozí špatnou zkušeností, danou situací a prostředím,
– brání-li své mladé, své věci nebo potravu,
– z leknutí, způsobeného náhlým impulsem (hlukem, dotykem, apod.),
– při vyjasňování hiearchie ve „smečce“,
– probudí-li se v něm instinkty lovce, lovícího svou kořist,
– výjimečně při vrozené kousavosti nebo majitelem vypěstované agresivitě vůči lidem.
Z uvedeného demonstrativního výčtu lze dovodit, že zpravidla jde o jednání obranné.

Předcházení konfliktům
Zde chci uvést příklady některých situací, kdy může hrozit riziko pokousání a jak jim lze předejít.
Při setkání se psem mohou nastat tyto základní situace:
– pes je s majitelem, pes může být na vodítku nebo volně,
– pes je sám a opět buď na vodítku uvázán nebo volně pobíhající. Uvázán může být někde venku (před obchodem apod.) nebo uvnitř „svého“ prostoru (u boudy, na pojízdném úvazku,.. ). Totéž platí pro volný pohyb – venku nebo uvnitř dvora či zahrady.

Je-li přítomen majitel, vždy je nutné (a chytré) se ho zeptat, zda lze ke psu jít a případně ho hladit. Případný nesouhlas je třeba bezpodmínečně respektovat. Není-li majitel přítomen, je nejbezpečnější si psa nevšímat, nesnažit se ho za každou cenu hladit nebo dokonce chytit, a to i když psa známe! Může být mnoho důvodů, proč pes běhá volně bez pána, např. utekl, protože je to tulák, nebo vyběhl za zvěří, kterou hledá. Mohl ztratit pána a teď ho hledá, mohl se něčeho vyděsit a zpanikařil, lovecký pes může být právě „v práci“ např. při dohledávce zvěře, atd. Bez přítomnosti majitele raději nehladíme ani psa, kterého známe. Nelze vědět, zda od posledního setkání nezískal špatnou zkušenost nebo není třeba poraněný – v takovém případě i nechtěný dotek může vyvolat obrannou reakci z důvodu bolesti. Platí to i pro psa s náhubkem. Kdo jednou dostal úder drátěným košíkem ví, o čem mluvím. Takový úder do obličeje dítěte může způsobit i těžké poranění.
Zvlášť důrazně varuji před psy, kteří jsou na jakémkoliv úvazku. Bojácný pes nemá kam utéct a sebevědomý nemusí o jakoukoliv přízeň stát, případně může hlídat tašku, kočárek a je-li uvázán u domu, pak dům a vše co k němu patří. I pes, volně se pohybující uvnitř dvora, zahrady nebo jiného ohraničeného prostoru bude zpravidla toto území střežit a bránit.

Varovné signály
Pes než zaútočí (chcete-li kousne) nejprve vysílá pohledem jasné varovné signály, tedy ve psí řeči dá najevo „už dost, přestaň, dál už nechoď, nesahej …“. Varuje prostřednictvím řeči svého těla a mimiky, někdy zdůrazněné zvukovým projevem, známým jako vrčení. Pes zpravidla stojí strnule na napjatých nohou, ocas bez pohybu v linii zad, srst na hřbetě zježená. Mírně či více ohrnuté pysky a odhalené zuby.
Pes v úzkých, vyděšený strachem, naopak mívá ocas vtažený mezi zadní nohy, sklopené uši a nahrbený zježený hřbet (viz. obr). Velkou chybou je hledět psovi upřeně do očí. Mezi psy, kteří poměřují své síly to bývá přímá výzva k boji a pes by mohl takovou výzvu přijmout!

Špatné psí zkušenosti
Zvláštní kapitolu tvoří špatné zkušenosti psa s dětmi, o kterých nemusí mít tušení ani samotný majitel psa. Nikdy jistě nevíte, zda psu nějaké dítě neublížilo nebo u něj nevyvolalo negativní zážitky. Může jít např. o takovéto situace: pes je sám na zahradě i v době nepřítomnosti majitele. Kolem denně chodí děti. Jednou z „oblíbených“ zábav někdy bývá „jízda“ klackem po plotě, což psa přivádí k šílenému vzteku a on může jen bezmocně letět kolem plotu a štěkat. A hned je tu nepříjemná zkušenost, kterou si spojí s dětmi. Nebo po něm kluci hází kameny, šišky či sněhové koule, přes plot ho provokují vlastním štěkotem, případně ho skrze plot pošťuchují klackem. Ale jednoho dne mezi psem a dětmi plot nemusí být. A je zle a máme případ zdánlivě bezdůvodného napadení psem.
Další oblastí jsou vlastní děti majitelů psů. I zde, přestože je pes velmi dobře zná, existuje riziko. Žádný pes nemá rád, když mu lidské (i psí) mládě chce vzít jeho oblíbenou hračku nebo kost, chce mu hrábnout do mísy s krmením, nastěhovat se na jeho místo, ruší ho z klidu nebo spánku, případně se v zápalu hry příliš rozdovádí a na psa, neúměrně jeho toleranci, doráží.
Obráceně platí, že i pes se dokáže při hře pořádně rozpálit. Nejmilejší je hra na kořist, kdy se psi ženou za jedním uprchlíkem. A takové ulovení prchající kořisti může i při hře vést k fatálním následkům, od povalení s bolavým dopadem nebo úderem do hlavy až po zákus do dostižené kořisti. Navíc psi dovedou stejně jako lidé velmi sině žárlit. I na to by měli rodiče dát pozor, zejména, když se v dosud bezdětné rodinné smečce, kde psovi byla prokazována značná pozornost, náhle objeví novorozeně.

Co dělat a nedělat
Když už se situace vyhrotí a útok bezprostředně hrozí či již dokonce nastal, pak – máme-li tu možnost – snažme se mezi tělo dítěte a psí čelisti vložit větší předmět, např. tašku, batoh nebo roztažený deštník a čelem ke psu pozvolna vycouvat do větší vzdálenosti. Nikdy by se nemělo stát, že se dítě otočí a panicky prchá. Pak se stává kořistí, což útok vyprovokuje a urychlí. Není-li ta možnost, pak je třeba chránit životně důležité orgány, zejména břicho, krk a hlavu.
Vždy je ale lépe tomu předcházet a proto závěrem několik zásad a pravidel, jejichž dodržování zpravidla napadení psem úplně vyloučí.
1. Nedotýkat se psa bez souhlasu pána a nikdy nesahat na cizího psa, ať už je volně nebo uvázaný.
2. Bez přítomnosti pána nevstupovat do prostoru, kde je pes doma.
3. Při hlazení psa mu nikdy nesahat přímo shora na hlavu – mohl by to považovat za útok. Nechat si očichat ruku, pak zvolna sáhnout do srsti na boku nebo na zádech, postupně přejít na krk až hlavu. Takový pohyb lze při uhýbavé reakci psa zastavit, aniž máme ruku blízko zubů.
4. Psa nehonit.
5. Před psem neprchat.
6. Nehledět psu upřeně do očí.
7. Nerušit psa, pokud spí, žere, hraje si se svou oblíbenou hračkou nebo odpočívá na svém místě.
8. Nehladit a nekrmit psa přes plot.
9. Netahat za uši nebo ocas, dloubat do očí, šlapat na tlapy apod.
10. Pokud se pes sám o své vůli vydá k nám, zůstat nehybní, dokud si nás neočichá. Nekřičet, nemávat rukama a nesnažit se ho odehnat kopancem. Co se nehýbe, není tak zajímavé.
11. Poučit děti, že i pes musí mít svůj klid a naučit je respektovat příkaz „teď ho nech na pokoji“.
12. Rodiče, nenechávejte své malé děti o samotě se psem, i když se znají – nikdy!