Stopování se psem – 5.díl

Den a noc, relativní vlhkost, tlak vzduchu

Během dne dochází k výraznému ohřívání země a tím ke zvýšenému odpařování vody z půdy, tedy i pachu ze stopy a předmětů na ni položených. Je nasnadě, že stopa položená ve dne rychleji „chladne = vypařuje se = stárne“, než-li stopa položena v noci. Právě v noci téměř ustává výpar a stopa zůstává dlouho relativně čerstvá.
Nejdéle se pach drží ve vlhkém počasí. Vlhkost vzduchu je udávána v „atmosférách“, vzhledem k teplotě a tlaku vzduchu. Čím je větší relativní vlhkost, jím více se drží pach kladeče (člověka, který „šlape“ stopu pro sledování psem) přímo ve stopě (a těsně nad ní), tzn. pomaleji se vypařuje. K maximální relativní vlhkosti dochází zpravidla v době denních nejnižších teplot. Tedy v noci či nad ránem, případně včasně ráno. Toto ideální časové rozmezí se pohybuje zhruba od západu do východu slunce. Opomeneme-li výrazný déšť, je také maximální relativní vlhkost za mlhy nebo za velmi jemného deště.
Naopak nejhorší podmínky pro udržení pachu na stopě jsou kolem poledne a po poledni. V letních slunečních měsících je to i velmi široké časové rozmezí, přibližně od 9 až do 18 hodin. Aby pes stopu, respektive pach na stopě cítil, musí zde být přítomno dostatečné množství pachu (koncentrace pachových molekul) a jistá relativní vlhkost.
Poučka by zněla: relativní vlhkost stoupá s klesající teplotou a naopak relativní vlhkost klesá se vzrůstající teplotou. Protože nejvyšší relativní vlhkost během dne jde ruku v ruce s teplotou, je zřejmé, že právě takové podmínky jsou ideální pro stopování.
Tlak vzduchu není příliš významný co do kvality jednotlivých stop, pokud vychýlení od normálu není výrazné. Přesto je vhodné vědět, že nízký tlak sebou přináší větrné a chladné počasí a jakoby vtlačuje pachy do země (působí na ně shora). Za pomoci výrazně nižšího tlaku se pach rozprostře nad stopou více do šířky a pes má tak usnadněnou práci, neboť cítí jakýsi široký souvislý pruh tvořící plynulou stopu kladeče. Tedy nízký tlak je pro stopování výhodný. Naproti tomu vysoký tlak sebou nese hezké, teplé, vysušující počasí, což zvyšuje odpařování pachů směrem nahoru a stopa podstatně rychleji „stárne“ (rychle ztrácí pach).

Teplota vzduchu

Teplota vzduchu je závislá na teplotě země. Tmavý podklad přitom teplo pohlcuje (je tím „teplejší“) a světlý naopak odráží, proto je také rozdíl, zda je stopa položena na tmavém či světlém podkladě. Výhodnější pro udržení pachu je světlý podklad. Také je dobré vědět, že ve dne se svahy rychleji ohřívají, (zejména jedná-li se o svahy jižní), než-li roviny. Teplota, to jsou vlastně různě rychle se pohybující molekulové částice. (Výrazně zřetelné to je za pravého letního slunného počasí, třeba podíváte-li se do dálky na silnici). Čím vyšší je teplota, tím rychleji se molekulové částice pohybují, čímž je odnášen pach ze stopy. Jakmile teplota klesne pod -15 °C, (někdy se uvádí -18 °C), pachové molekuly rychle vymrzají a ztrácí se. Pes tedy není téměř schopen sledovat stopu. Navíc čichové ústrojí má s takovým mrazem značné potíže, neboť musí pracovat „naplno“. Velké horko, stejně jako takový mráz znehodnotí stopu během jediné až dvou hodin! Pokud je stopa za mrazu na sněhu, drží se zde pachové molekuly podstatně déle, než-li na stopě za stejného stupně mrazu, ale na podkladu (povrchu) beze sněhu.

Déšť a vítr

Problém se sledováním stopy nastává v hustém dešti. Hustý déšť sice vytváří maximální vlhkost, ale pes není schopný takovou stopu vypracovat, neboť déšť pachovou stopu překryje a pach voda strhne s sebou do půdy. Ovšem u pokročilého stopaře (netrvá-li déšť příliš dlouho) je možné psa na takovou stopu nasadit nebo pokračovat, pokud byla kvůli dešti v určitém místě přerušena. Hustý, ale krátký déšť sice zčásti stopu znehodnotí, ale zároveň překryje a pach se nevypařuje. Jakmile přestane pršet a pach se začne rychle vypařovat (zejména v teplém počasí), je sice pachová stopa ještě zřetelná, ale pach z ní vyprchá poměrně rychle. Proto je čas pro vypracování takové stopy velice krátký. Problematické, ve většině případech až nemožné, je vypracování stopy po silném dešti na povrchu typu asfalt, beton, dlažba … Problém je také s předměty. Déšť smývá pach z předmětů a pes má tendence je přecházet. Naopak jemný déšť, tzv. mrholení, padání silné rosy a mlha, jak již bylo uvedeno, jsou pro zachování pachu v co největší koncentraci velmi přívětivé. Mlha je však složitá, co se týče orientace v prostoru, při pokládání i následném sledování stopy.

Jestliže nefouká vítr, pes by měl jít po stopě přesně, neboť pach se drží prakticky na místě, kde šel kladeč a s ohledem na ostatní okolnosti stoupá kolmo vzhůru. Aby se pes naučil dobře pracovat (vyhodnocovat situaci) ve větrném počasí, k tomu je třeba praxe. Tedy stopovat a zase stopovat, sice s uvážením a rozvrženým postupem, ale téměř za každého počasí. Za velmi výrazného větru se samozřejmě nepustíme do stopování se psem začátečníkem, ale se psem, který má odstopováno několik desítek, či dokonce stovek stop. Stopování v různě větrném počasí je vítaná změna pro obě strany a nutí psa používat nejen čich, ale i hlavu - využívat dosavadní získané zkušenosti.
Nejdříve se však psovod musí naučit pochopit místo pachu na probíhajícím lomu za větru z jakékoliv strany k lomu a za lomem, aby dokázal učit psa na lomech nesejít ze stopy a opravovat ho v případě potřeby. Vítr nezpůsobuje jen rozptylování pachu do určitého směru, ale nepříznivě působí na stárnutí stopy (stopa rychleji stárne – ředí se nebo vypařují pachové molekuly). Nejnepříznivější vítr je ten, který vane za vysokých teplot, vysokého tlaku, ve slunném dni, za nízké vlhkosti a poměrně velmi silně a rychle. Ve výrazném větru je sledování stopy pro psa nezřídka různě velký problém a není ojedinělé, že pes snadno stopu ztratí, a to zejména na lomech.
Aby práce psa na stopě byla co nejpřesnější, je třeba psa učit stopovat i za větru ze všech stran (protivítr si pokud možno nechat až jako poslední), se všemi typy lomů a na nejrůznějších typech porostů, s co nejrozmanitějším terénem. Pes se tak časem, díky praxi, naučí i s tímto vlivem zacházet.
Složitější je pochopit průběh pachové stopy, když jsou na stopě lomy a vítr přitom fouká stále stejným směrem. Člověk musí mít trochu představivost, protože na stopě s lomy se chvíli pracuje s větrem v zádech, s bočním větrem (jednou vlevo, jindy vpravo) i s protivětrem. Záleží jaký má stopa tvar. Je potřeba však tyto kombinace střídat a stále procvičovat. Ovšem v začátcích musí být tyto kombinace jednodušší a až později přidávat obtížnější situace (problémem je vítr na ostrých úhlech). Obtížnost s větrem je třeba tedy přidávat postupně a tvar a směr stopy volit dle vycvičenoti psa. Za nejjednodušší stopy s úhlem jsou považovány ty, které začínají s větrem v zádech a po lomu je druhá část stopy s bočním větrem.

Předměty a terénní nerovnosti ovlivňující vítr

Vítr je pro přesné vypracovávání stopy poměrně složitý a na kvalitu přesného vypracování stopy má často velmi výrazný vliv. Stejně tak je těžko pochopitelný pro psovoda, protože se „chová“ různě v různých situacích. Pochopení vlivu větru znesnadňuje skutečnost, že díky terénním změnám a předmětům v terénu mění nejen sílu, ale nezřídka také směr svého pohybu. Je třeba tedy počítat s různými „úskoky“ větru s ohledem na předměty nacházející se u trasy stopy (kameny, domy, keře …), kdy tyto předměty vítr zpomalují, či téměř zastavují – vede-li stopa těsně za těmito předměty. Od toho se také odvíjí místo a množství nacházejícího se pachu kladeče. Jestliže vítr fouká např. z levé strany a napravo u položené stopy jsou keře, pach kladeče se zachycuje také na nich. Pokud by tam nebyly, je pach odván dále. A nemusí se jednat jen o terénní překážky a nerovnosti. Sám povrch terénu a jeho průchodnost ovlivňuje míru odnášení pachu mimo konkrétně našlápnutou stopu, nemluvě o udržení množství pachu. Za větrného počasí je lepší dělat stopu ve vyšším porostu (např. 15–20 cm tráva), protože takový porost pach před větrem z větší části chrání. Nebo ještě lépe v lese, kam se vítr dostane málokdy.
Příklad složitosti větru na stopě
To, jak se může změnit síla i směr větru díky terénním nerovnostem, respektive překážkám, si můžeme ukázat na příkladu náspu, po kterém vedou železniční koleje vlaku. Jestliže stopa vede přímo přes násep a vítr fouká kolmým směrem k náspu (tedy do zad), vyhání pach směrem nahoru a zároveň pod náspem do stran. Nahoře na kolejišti je pachu přitom nejméně, protože na horizontu vítr pachové molekuly snadno rozmetá. Naopak téměř žádný vítr nezaznamenáme na straně za náspem. Je to tzv. závětrná strana (místo při scházení dolů), tedy pachu kladeče je zde nejvíce.
Můžeme zůstat u příkladu náspu, kdy vítr stále fouká kolmo k náspu, ale kladeč udělá těsně pod náspem lom v jakoukoli stranu. Pak dojde k tomu, že vítr pach posouvá dál nahoru na násep a až nahoře, po 3 až 5 metrech se pach zcela vytrácí. Tento jev je běžný i v relativně rovném terénu, s větrem v zádech a při provedení lomu. Ovšem zde by byl přenos pachu v rovném směru znatelně kratší a méně výrazný.
Jak vidno, práce s větrem na stopě je pro psa velmi složitá, protože rozhodně nezáleží jen na směru a síle větru, ale na také na tom, kde konkrétně je stopa položena. Práce s větrem je složitá také pro psovoda a je nutné se naučit nejen působení větru pochopit, ale také s ním pracovat.

„Orientační měřítko síly větru“

Jakýmsi měřítkem pro sílu a směr větru – odvátí stopy stranou od stopy, může být utrhnutí nejlépe suché trávy či jakékoliv lehké trávy a v úrovni prsou ji za větru upustit. Jak daleko od vašeho místa tráva odletí, tak daleko přibližně se bude nacházet relativně výrazný pach kladeče. Může to být až 5 m. Pokud však nefouká silný vítr, je možné přesnější směr i sílu větru „změřit“ dýmem z cigarety apod., přičemž nezřídka zjistíme, že jiný směr a síla větru (pokud vůbec je) je těsně nad zemí, jiný ve výšce porostu a jiný např. ve výši našich ramen.