ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

„To je dobrý, broučku,“ snažil jsem se vypadat jako hrdina. V duchu mi však vrtalo hlavou, jak asi budu chodit na záchod. Přemýšlel jsem o tom tak usilovně, že jsem nebyl schopen čehokoliv jiného. Obestíraly mne mdloby při pomyšlení na to, jak mi na toaletě kdosi asistuje.
„Já tobě taky pomoct,“ přitočila se ke mně Boženka a zaklesla se mi rukou za předloktí ozdobené sochařským výtvorem zdejšího sádraře. „Já tebe vykoupat, jóóó?“ zablýsklo se jí v očích.
„Ne! Já si ho vykoupu sama,“ přitočila se Hanička k mé druhé ruce a já si v ten okamžik živě představil, jak spolu sedíme ve vaně, já s rukama nad hlavou a Hanička s kopajícím potomkem v mém klíně.
„Ach jo,“ vzdychl jsem si, „to bude těžkejch šest neděl.“
Došli jsme dolů, až k autobusovému nádraží. Tu však Hanička dostala spásný nápad: „Co kdybychom, když už jsme venku, zaskočili všichni do realitky?“
„Co tam? Kdyby bylo něco nového, ona by nám sama zavolala…“
„Já ji nasměruju na ten domek v Hrouzkově,“ pravila Hanička.
Bylo mi jasné, že ať chci nebo nechci, ten dům bude náš.
Před realitní kanceláří jsem se zastavil a v objetí svých dvou žen se obrátil na Marka: „Myslíš, že to skutečně stojí za to?“
On přikývl.
„Dobře,“ rezignoval jsem, „jdeme.“
„Ještě,“ zabrzdila mě Hanka. Zůstal jsem stát a díval se na ní s údivem. Ona si totiž naslinila pravou ruku a začala mi znenadání čistit kolena vyčuhující z tmavě hnědých kraťasů. Připadal jsem si v tu chvíli opravdu jako malý nemohoucí klouček.
A nemohoucí, to jsem opravdu byl. Uvědomil jsem si to po návratu domů, když už jsme otevřeli dveře našeho bytu a přímo proti nám se šklebila otevřená dvířka jednoho z terárií.
„Já ho nezavřel!!!“ vyjevil jsem se a s hrůzou se sesunul na podlahu, kde jsem zůstal sedět nepoužitelný pro život. Představoval jsem si, jak jeden z nejvzácnějších přírůstků mé sbírky prolézá klimatizací a končí ve spárech knírkem ozdobeného trpaslíka s pivním bříškem.
„Chybí jenom samice,“ konstatovala Hanka, když se podívala blíž.
„Jediná samice,“ upřesnil jsem zdrceně.
„To nic, najdeme ji,“ chopil se iniciativy Marek, čímž si mě dočista získal. Boženka byla tou dobou už dávno fuč.
Hanička i Marek se jali odtahovat nábytek a hledali ztracenou dva a půl metru dlouhou hadí slečnu, zatímco já se v hrůze zvedl a dopotácel se přes chodbu a schodiště do druhého patra. Zazvonil jsem na zvonek s nápisem Ing. Michal Korejs a když se dveře otevřely, rovnou jsem uchopil knírkem ozdobenou hlavu mezi své dvě zasychající sádry: „Utek mi had. Jestli umře, tak si mě nepřej!“
V očích toho mužíčka se objevil strach a musím říct, že mi to udělalo dobře. On neznatelně přikývl. Pustil jsem ho tedy a rozklepal se jako drahý pes. Bylo toho na mne ten den příliš. Obrátil jsem se a pomalu vystupoval po schodišti až k našemu bytu, kde jsem se beze smyslů posadil na okraj schodů a čekal, co se bude dít dál.
Pan Korejs, nevím jestli pod pohrůžkou násilí, nebo ze sousedské solidarity, mne obešel a spolu s Hankou a Markem se jal ztraceného hroznýše hledat. Byl jsem jeho přístupem dojatý. Rozbrečel jsem se.
„Mám ho,“ ozvalo se z bytu vzápětí a byl to Hanky hlas.
„Hurá,“ vykřikl pan Korejs, kterému moje přítelkyně právě zachránila život.
Bohu dík, že jsem byl zrovinka na chodbě, protože, jak jsem se poději z vyprávění dozvěděl, pan Korejs se v jakémsi mně neznámém hnutí mysli přitočil k Haničce a hadovi. Ten však již dávno nabyl zpět všechny útěkové reakce a bez jakéhokoliv varování se sousedovi zakousl do pravého předloktí. Až ven byl slyšet ten řev.
Naštěstí pomohl známý chvat, jímž Hanka zatlačila hadovi na oči a on svou obět okamžitě pustil. I tak ovšem rána vypadala velice nebezpečně, protože ostré špičaté zuby pronikly hluboko pod kůži, čímž způsobily silné krvácení.
Já na chodbě neměl sílu už ani vstát a jít se podívat na to nadělení. Navíc jsem právě zaslechl podivně šouravé kroky, jež se ke mně zezdola přibližovaly. Že by sousedova žena, pomyslel jsem si.
„Jé pane, to ste vy?“ objevil se konečně dole na odpočívadle strništěm zarostlý obličej.
Zaostřil jsem.
„No to sem já,“ ukázal ten zanedbaný chlapík na svou osobu.
„Kdo já?“ nechápal jsem.
Kolem mě právě prosvištěl Ing. Michal Korejs. Málem tu postavičku dole porazil, přitom stále hlasitě křičel: „Já vás dám k soudu! To vás bude mrzet! Já vás zažaluju! Já vás zničím!…“
Zvědavci z celého domu zas otevřeli svoje dveře a muž dole se konečně projevil: „No Lojzíček přece. Už mě pustili, tak si du pro tu flašku…“
„Jakou flašku?“ zeptal jsem se úplně vyvedený vším tím zmatkem z rovnováhy.
To už však Lojzíček seděl těsně vedle mě a nelibě zapáchal. Konečně jsem ho poznal. Ten odér nebylo možné zapomenout.
„Joóó Lojzíček?“
„Nóóó, flašku vodky, ste mi slíbil,“ chytil mě kolem ramen a spokojeně zamlaskal.

13. Stěhování

Koncem týdne zavolala agentka a pozvala nás na prohlídku domu. Musím říct, že ačkoliv jsem byl předem spíš skepticky naladěný, nakonec jsem musel uznat, že tahle lokalita byla pro nás jako stvořená. Domek stál na konci vesnice, na jižním svahu, vysoko nad řekou. Nebyl nikterak velký, nicméně ty tři místnosti a příslušenství byly ve velmi dobrém stavu. Navíc v osmiarové, obezděné zahradě stála stodola, místo jako dělané pro přestavbu na chovatelské zařízení.
Co však bylo na celé té nemovitosti nejkrásnější? Pohádkově romantický výhled na meandry řeky Ohře, na vrby podél jejího břehu a na staleté okrasné olivy, jichž bylo v jinak zatravněné zahradě vysazeno na dvě desítky. Na první pohled jsem si to místo zamiloval a nutno podotknout, že Hanička rovněž.
„Tak jak?“ zeptala se nás paní z realitní kanceláře, když jsme si dům prohlédli.
Hanička se po mně prosebně podívala. Nechtěli jsme totiž před obchodnicí projevovat příliš očividné nadšení. Já však pohled své partnerky dokonale pochopil a odpověděl: „Je to sice trochu osamocené, nejbližší sousedi jsou až támhle u rozcestí, ale budiž.“
„Mohu to tedy rozjet?“ zeptala se ta žena.

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha