Návštěva v přírodovědném muzeu v Sofii a Kotli

Národní přírodovědné muzeum v Sofii
Historie tohoto muzea sahá až do roku 1889, kdy bylo založeno jako „Přírodovědné muzeum prince Ferdinanda I.“. V padesátých letech minulého století pak přešlo pod Bulharskou akademii věd a roku 1990 dostalo svůj nynější název. S více než milionem položek rostlin, živočichů a minerálů je největším muzeem na Balkánském poloostrově. Co do početnosti mineralogické sbírky je dokonce čtvrté největší na světě. Vzhledem k tomu, že se jedná o národní muzeum, je v tamních expozicích vždy věnován náležitý prostor k propagaci místních druhů rostlin a živočichů, což je ideální příležitost, jak se s nimi prakticky bez námahy seznámit.
Muzeum se nachází přímo v centru Sofie na ulici Cara Osvoboditele 1. asi dvě minuty chůze od sídla tamějšího parlamentu, z hlavního autobusového a vlakového nádraží pak přibližně 15–20 minut pěšky. Otevřeno je denně od 10:00 do 18:00. Toto muzeum jsem v průběhu let 2004–2006 navštívil celkem čtyřikrát a musím říct, že i při své další návštěvě Sofie se tam určitě rád znovu podívám. Přestože jsem tam vždy strávil přinejmenším tři hodiny a pokaždé jsem odcházel plný nových zážitků, nikdy jsem bohužel nestihl důkladně projít všechny expozice, tak jak bych si představoval. Taková prohlídka by totiž zabrala přinejmenším celý den, a na to nikdy nebyl čas.

• Největší známý muzejní exponát želvy zelenavé Testudo hermanni – 31,4 cm dlouhý karapax, jedinec původem z Kotle ve Staré planině.

Přijměte tedy krátkou, spíše herpetologicky zaměřenou exkurzi v podání tohoto článku a vstupte se mnou do oné bílé budovy muzea s navěky zataženými závěsy v oknech (preparáty jsou většinou citlivé na sluneční světlo). První (příjemné) překvapení nás čeká hned u pokladny. Děti, vojáci, studenti a důchodci zaplatí 1 Leva, ostatní 2 Leva. V přepočtu tedy zhruba jen 15, respektive 30 Kč. Následně vstupujeme do sálu, kde se oficiálně mají nacházet „dočasné výstavy“. Během těch tří let, jsem si ale nevšiml, že by se tam cokoliv změnilo. Za pozornost stojí výstavka fotografií z cest po Jižní Americe od jednoho bulharského dobrodruha. Další z vitrín je věnována životu akademika Ivana Bureše (1885–1980), který byl bezpochyby nejvýznamnější osobností a dlouholetým ředitelem tohoto muzea. Zabýval se především zoologií (entomologie, herpetologie) a speleologií. Velká část z vystavovaných exponátů v muzeu pak nese na lokalitních štítcích právě jeho jméno. K vidění jsou jeho knihy, různá vyznamenání, fotografie, a také řada druhů korýšů, roztočů i hmyzu, kteří po něm byli pojmenováni.

• Nejdelší druhy hadů v Bulharsku. Pět nejvyšších válců zleva: šírohlavec (Malpolon insignitus) z Nadeždenu, užovka pardálí (Elaphe quatuorlineata) z Breznice, užovka sarmatská (Elaphe sauromates), užovka stromová (Zamenis longissimus), štíhlovka kaspická (Dolichophis caspius) chycená mezi Pazardžikem a Plovdivem. Dále válec úplně vlevo 92 cm dlouhá skvrnovka kočičí (Telescopus fallax) z Kožuchu.

Celé přízemí v dalších místnostech je pak věnováno mineralogii a paleontologii. Mezi obrovskými krystaly všeho druhu si můžeme v zatemněné plechové nádrži prakticky prohlédnout, jak po ozáření UV některé minerály fosforeskují. Svou mohutností určitě zaujme také 144 cm v průměru velký amonit vévodící místnosti s nejrůznějšími zkamenělinami.
Podél schodiště do vyšších pater se nacházejí terária. Při každé mé návštěvě však jejich osazenstvo bylo vždy alespoň z poloviny vyměněno. Konec konců ta uhynulá agama vodní plovoucí břichem vzhůru v bazénku, a snad desítka želv nádherných v nádržce velikosti běžného lavoru, které jsem měl možnost vidět, nemohly být takto vystavovány věčně, to dá rozum … Ale dost černého humoru, faktem je, že většina ostatních zvířat byla v poměrně vyhovujících podmínkách. K vidění byly dále užovky červené, gekoni obrovští, zmije růžkaté, krajta mřížkovaná, mladé anakondy žluté, zmije obecná, žebrovníci, chřestýši, korálovky či kajman a mnohé další druhy, které mi však již neutkvěly v paměti.

• Bulharské zmije. Zleva zmije růžkatá (Vipera ammodytes) z okolí Sofie, zmije obecná (Vipera berus), melanická zmije obecná z Pirinu, zmije růžkatá z okolí města Vraca.

V prvním patře najdeme v několika místnostech expozice ptáků, plazů, obojživelníků, ryb a paryb, a navíc stejně jako v přízemí také něco z paleontologických sbírek. Z ptáků určitě nelze přehlédnout impozantního kondora andského, samce pštrosa dvouprstého, či přímo z Bulharska pocházející dva druhy pelikánů, kteří svým rozšířením zasahují nejen podél pobřeží Černého moře a Podunají, ale až hluboko do vnitrozemí k Sofii. Řada turistů navštěvujících Bulharsko především za účelem dovolených strávených na plážích, by jistě byla překvapena nad vystavovanými úlovky chycenými právě v Černém moři. Bohužel obrovské několikametrové vyzy a jeseteři, které jsou zde také k vidění, pocházejí z dob dřívějších a dnes se již v takových velikostech v Černém moři vyskytují jen velice výjimečně. Své místo zde má také řada endemických druhů ryb z jihovýchodní části Balkánu.

• Dvouhlavá želva žlutohnědá (Testudo graeca ibera) ze Svilengradu.

Samostatná místnost je pak věnována plazům. Jsou zde kompletně všechny druhy, které lze v Bulharsku nalézt a navíc zde vystavené exempláře jsou většinou jedny z největších, které zde kdy byly uloveny. Hadům pak tedy samozřejmě vévodí obrovská štíhlovka kaspická (Dolichophis caspius) odchycená někde mezi Plovdivem a Pazardžikem, následovaná o něco menší užovkou Elaphe quatuorlineata z Breznice (JZ Bulharsko) či šírohlavcem (Malpolon insignitus) z Nadeždenu ve Vých. Rodopech. Rovněž 92 cm dlouhá skvrnovka kočičí (Telescopus fallax) z Kožuchu v JZ Bulharsku značně přesahuje obvyklých 60–70 cm, kterých tito hadi obvykle dosahují. Nesmějí chybět také obě formy (pruhovaná a skvrnitá) užovek levhartích (Zamenis situla) od Sozopolu. Velký délkový rozdíl je pak mezi zde vystavenou a velmi dlouhou Platyceps najadum od Blagoevgradu a vzácnou a subtilní P. collaris z Ropotama. Zajímavé je také přímé srovnání čtyř typů zbarvení užovek Natrix natrix, které lze v Bulharsku nalézt. Jsou zde vedle sebe k vidění jak tečkovaná „helvetica“, klasická dvoupruhá „persa“, „schweizeri“ a také jak je obvyklé z našich zeměpisných šířek spíše monotonní „natrix / helvetica“. Za zmínku stojí určitě také jeden z hroznýšků tureckých (Eryx jaculus), nalezený na dnes již neexistující nejsevernější lokalitě v Bulharsku v Tatari na Svištovsku v Podunajské nížině (Beshkov, 1993). Ze zmijí jsou k vidění zmije obecné (Vipera berus) a to jak v obvyklém zbarvení s viditelným klikatým pruhem, tak melanický jedinec z Pirinu a další jednobarevně tmavě hnědý (možná původně také melanický) z Vitoši. Z „amodytek“ stojí za pozornost dnes již vybledlá „Vipera aspis balcanica“, o níž se ale podrobněji rozepíšu někdy jindy, protože se jedná o obsáhlejší téma přesahující rámec tohoto článku. Bezesporu nejvzácnějším hadem Bulharska u kterého není jisté jestli se ještě na jeho území vůbec vyskytuje je Vipera ursinii, zde zastoupená samicí, která byla odchycená v pohoří Ljulin, jihozápadně od Sofie. V muzeu pak byla chována po téměř 3 roky a dokonce porodila 4 mláďata.

• Velké želvy v muzeu Kotel. Nejvíce vlevo želva žlutohnědá (Testudo graeca), ostatní jsou želvy zelenavé (Testudo hermanni).

Hned vedle hadů se nacházejí také ještěři. Pěkné je kontrastní mládě blavora žlutého (Pseudopus apodus) ve srovnání se dvěma hnědými dospělými jedinci, z nichž jeden je názorně rozpitván. K vidění jsou rovněž i ještěrky luční (Darevskia praticola) z Kotle a ještěrkovci štíhlí (Ophisops elegans) z Východních Rodop při hranicích s Tureckem, se kterými se, vzhledem k jejich vzácnosti a omezenému areálu, v Bulharsku lze setkat jen sporadicky. Méně obvyklí jsou rovněž gekoni Mediodactylus kotschyi poddruhu rumelicus odchycení v Plovdivu. Kuriózní je dvouocasý exemplář ještěrky travní (Podarcis tauricus) z vesnice Poda v Burgaském kraji.

• Dvouocasý samec ještěrky travní (Podarcis tauricus) z Burgaského regionu.

Ze suchozemských želv určitě zaujmou vystavené gigantické exempláře želvy zelenavé a žlutohnědé. Jednak Testudo hermanni boettgeri, pocházející z vesnice Kotel ve Staré planině se 31,4 cm délky karapaxu, která je tak největším muzejním exemplářem na světě (byli zdokumentováni i větší jedinci, avšak bez uložení v muzeu) a Testudo graeca ibera z pohoří Sakar (JV Bulharsko) se 30,3 cm (Beshkov, 1997). Další kuriozitou je pak dvouhlavé mládě T. g. ibera ze Svilengradu (JV Bulharsko). Rovněž preparáty želv bahenních (Emys orbicularis) a kaspických (Mauremys rivulata) patří spíše k těm z horní hranice délky. Na jediný historický nález (1898) 1,1 m dlouhé a 42,5 kg vážící karety obecné (Chelonia mydas) ulovené v moři poblíž Sozopolu upozorňuje cedulka, umístěná mezi dalšími druhy mořských želv, které však již z Bulharska nepocházejí.
Kromě výše zmíněných bulharských druhů plazů je samozřejmě k vidění i řada dalších, exotičtějších druhů jako krokodýl nilský či aligátor mississippský, z želv mohutná Geochelone pardalis, Testudo marginata, Agrionemys horsfieldi a další. Z hadů pak spousta méně známých druhů pocházejících především ze sběrů v Jižní Americe a JV Asii.

• Čolci Triturus karelinii f. burechi ze Sofie.

Z ocasatých obojživelníků jsou k vidění dvě z Bulharska popsané formy (dnes již na synonymní listině) Triturus karelinii. Konkrétně forma bureschi s typovou lokalitou přímo v Sofii a vysokohorská forma rilaica popsaná z pramenů v pohoří Rila ve výšce 1350 m n. m.! Za pozornost stojí také skokani Rana graeca vyskytující se pouze v J a JZ Bulharsku a obrovitá ropucha obecná (Bufo bufo) z města Sredec poblíž Burgasu, a také zhruba stejně velcí, ale poněkud štíhlejší skokani skřehotaví (Pelophylax ridibundus) z různých míst, kteří jsou však stále dosti malí oproti vystavenému jedinci skokana volského z USA. V jedné z nádob je pak zinscenovaný souboj užovky obojkové pojídající blatnici skvrnitou.
Druhé patro je celé zaměřeno na savce. Kromě líbivých afrických zvířat z nichž největší je bílý nosorožec a velkých šelem, mne zaujali druhově početní bulharští netopýři, které jsem po celém Bulharsku hojně vídával těsně po západu slunce v přírodě i ve městech nalétávající kolem rozsvícených pouličních lamp při lovu hmyzu. Jelikož v pohoří Strandža v JV Bulharsku jsem nikdy na tamější šakaly nenarazil, potěšilo mě, že jsem si je mohl prohlédnout alespoň tady.

• Skokani Rana graeca původem z Breznice v JZ

Ve třetím patře najdeme zástupce flóry, ale zejména pak bezobratlé, z nichž dominuje zejména hmyz. Skvostní střevlíci Procerus gigas, kobylky sága, kudlanky rodu Empusa, 9 druhů majek (Meloe spp.) a mnoho a mnoho dalších zástupců také z tropických druhů určitě potěší každého entomologa.

Muzeum přírody a vědy v Kotli
Historické městečko Kotel se nachází poněkud mimo hlavní silniční tahy v Bulharsku v pohoří Stara planina. Samotná budova muzea se pak nachází zastrčená na úplném západním okraji obce v parku Izvorite a já sám jsem se tam dostal vlastně úplně náhodou při průzkumu okolní krajiny. Otevřeno je s přestávkou 1,5 hodiny po poledni od 8:00 do 18:00. Sbírky (okolo 30 000 exponátů) jsou zaměřeny především na lokální faunu, flóru a další místní zajímavosti. Samotné muzeum je nerozlučně spjato se jménem místního učitele Vasila Georgieva a vzniklo převážně z jeho původně školních sbírek, které tento zdatný lovec a preparátor během svého života nashromáždil.

• Zinscenovaný souboj užovky obojkové (Natrix natrix persa) pojídající blatnici skvrnitou (Pelobates fuscus).

Zaplacení vstupného okolo 1 Leva (15 Kč) jsem si v podstatě musel vynutit sám, protože v muzeu téměř nikoho nebylo. Většina sbírek je umístěna až v prvním patře a je doprovázena velkoformátovými fotografiemi místních rostlin, živočichů i okolních skalních útvarů a hor. Všechny expozice jsou pak velice povedené a vypracované vždy jako výsek přírody se vším všudy. Jakoby v čase zastavené jsou například výjevy v podobě souboje dvou samců muflona těsně před tím, než do sebe hlavami, potažmo rohy narazí, dále dva lovečtí psi bojující s jezevcem, či skupina vlků v zimní krajině snažící se uštvat laň, atd.
Celá sbírka místních plazů a obojživelníků se nachází také „přírodně“ začleněná v jedné shora přístupné několik metrů dlouhé vitríně. Hned na začátku upoutá opět gigantická Testudo graeca, která je dle mého názoru ještě větší, než želvy o kterých jsem psal výše, avšak Beshkov (1997) ji ve své práci nezmiňuje. Vedle ní se ní se nacházejí také dvě T. hermanni, které však již 30 cm hranice nejspíše nedosahují. Dále pak již okolí pomyslného jezírka obývají užovky Natrix spp. a druhy obojživelníků, známých běžně z našich končin jako rosnička zelená, kuňka žlutobřichá, mlok skvrnitý, skokani či ropucha obecná. Ve zbývající části je, kromě dvou již ztmavlých „zelených“ ještěrek Lacerta trilineata a L. viridis, dán prostor už jen hadům jako „pepeljanka“ aneb zmije růžkatá a dalšímu preparátu téhož druhu s otevřenou tlamkou a „vyceněnými“ jedovými zuby a nakonec užovce stromové a štíhlovce kaspické.

Samozřejmě jsem nemohl a ani nechtěl obsáhnout vše, co je v obou muzeích k vidění, takže jestli náhodou budete mít někdy cestu kolem, vřele doporučuji jejich návštěvu, neboť si v nich určitě přijde na své každý milovník přírody, ať už je zaměřený na jakoukoliv skupinu.

text a foto: Petr Balej