NA SVATÝHO ŘEHOŘE,

čáp letí přes moře, líný sedlák, který neoře. Stará lidová pranostika, kterou zná kde kdo. Ani nevím, odkud ji znám já sám. Nejspíš ještě z čítanky ze základní školy, tenkrát ještě ze školy obecné. Byla doprovázena kresbou Mikoláše Alše, malíře pro nás vskutku národního. Protože Fauna vychází právě v té době, ve stejném týdnu, kdy se svátek tohoto světce slaví, tedy 13. března, napadlo mi, že by bylo příhodné něco o čápech napsat. Nejdřív jsem si myslel, že to půjde samo. Ale na druhou stranu zase, že bych si měl na začátek osvěžit paměť a něco si přečíst, abych se nedopustil nějakého těžkého hříchu. Měl jsem si dát raději čtvrtku vermutu, protože kdo moc čte, moc se dozví, přičemž mnohé z přečtených moudrostí spíš zatemňují mozek než povznášejí.

mladý čáp z Walsrode

Vezměme si hned první všeobecně přenášenou znalost. Zeptá-li se paní učitelka: děti, čím se živí čáp? No jaká je odpověď? Sím, pančitelko, čáp žere žáby. Je to sice pravda a přitom není. Když přilétají čápi, je doba, kdy se právě žáby v mělké vodě páří, ale tato doba není zcela pravidelná, mohou být při chladnější zimě ještě zalezlé v úkrytech. Jaro pro nás znamenalo v dětství, mimo jiné, lov čolků. Dobře se pamatuji, jak jsem jednou z jara viděl na obloze letícího čápa a řekl si: je čas čolků. Jenže čolci nic, žáby nikde. Až někdy asi za týden byly najednou tůně v bývalé cihelně plné čolků a ropuch. Myslel jsem pořád na toho chudáka čápa, jaký asi musel mít hlad. A v dnešní době? Žab je tak málo, že by se snad vůbec žádný čáp neuživil. Je to však trochu jinak. Čáp žere všechny živočichy, které může nějak získat, ať již ulovit nebo nějaké čerstvě uhynulé a to od drobného hmyzu až po menší mláďata zvířat jako jsou ondatry nebo divoké kachny, ale i vejce, případně drobné ryby. Velmi častým úlovkem jsou pak myši. Proto čápy a některé další ptáky, třeba racky, přitahují jako magnet čerstvě posekané louky a zoraná pole.

letící čáp

Čáp se u lidí v našich krajinách dočkal neobyčejné pozornosti, ale také nejvyšší možné tolerance. Žádnému jinému živočichovi, který je schopný udolat malého zajíčka se takové míry shovívavosti od člověka nedostalo. Možná je to právě proto, že panuje všeobecné přesvědčení, že žere jenom žáby. Čáp se odvděčil tím, že obvykle hnízdí v těsné blízkosti člověka, na střechách, sloupech nebo komínech. Zase to není zcela úplně pravidlem. Původně hnízdil čáp na nějakých starých vysokých stromech, v lesích, tam kde mohl umístit svoje velké kruhové hnízdo. Spíš jde právě o možnost stavbu hnízda přichytit na podložku. Čapí hnízdo bylo například umístěno na vrcholu stohu slámy. Ještě dnes existují i u nás hnízdní kolonie čápů bílých v lesích. Dříve i dnes dávají lidé na vhodná místa čápům podložky pro hnízda. Dříve třeba staré kolo od vozu na střechu stodoly. Čáp nese štěstí, to říká stará pověra. Dnes si představujeme čapí hnízdo spíše na komíně. To dříve samozřejmě možné nebylo. Takový komín nesmí být používán, ani čáp se nenechá dobrovolně vyudit. Stavby čapích hnízd na komínech se začaly objevovat až po druhé světové válce, když zaniklo množství drobných továren a provozů, především v pohraničí. Přes všechnu náklonnost, kterou člověk vůči čápům projevuje, je stejně zajímavé, jak se čáp dokázal s blízkou přítomností lidí vyrovnat. Vůbec to neznamená, že by snad ztratil svou přirozenou ostražitost. Okamžitě rozpozná, když má někdo zájem právě o něho. Jel jsem jednou autem přes Uhlířské Janovice a tam dál za vesnicí Pivnisko jsou louky a rybníky. Již z dálky jsem viděl, že na louce poblíž silnice chodí čáp. Foťák jsem měl vedle sebe i s teleobjektivem. Zastavil jsem pomalu v příhodné vzdálenosti a protože seděl na louce vpravo, mohl jsem vystoupit příhodně na té straně, kam neviděl. Byl v pozoru již v okamžiku, kdy auto zastavovalo a startoval. Jenom proto, že jsem měl všechno nastaveno na foťáku předem, podařilo se mi jej vyfotit v první fázi letu.

hnízdo s mladými čápy – Jindřichův Hradec

Čápa u nás prakticky pozná každý a většina lidí i letícího. Je velký, bílý, s mohutnými křídly a létá s nataženým krkem. Pokud letí snad něco černého stejné velikosti, potom je to čáp černý a když to má hlavu za letu složenou na záda, je to volavka. V přírodě tedy žádný problém. Jinak je tomu v zoologické zahradě. Většina zahrad nějakého čápa vlastní, mnohé pak i vzácné druhy, ale většina návštěvníků si toho asi nevšimne. Každý si řekne: hele čáp, ani si nepřečte cedulku. Tady číhá zrada. Třeba, když si něco vyfotíte a myslíte si, že si to budete pamatovat, co tam bylo napsáno, že to je. Samozřejmě, že ne! Nevadí, kouknem se. A teprve teď zjistíte, kolik je vlastně druhů čápů, které jsou podobné čápu bílému jako kdyby mu z oka vypadly. A dokonce nemusí patřit ani do stejného rodu. Takže bude nejlepší, když si zopakujeme systematiku, tedy to, jak čápy řadíme do systému. Tak tedy čápy řadíme do řádu BRODIVÝCH – CICONIIFORMES (ve starší literatuře kráčiví), podřád Ciconiae, čeleď čápovití Ciconiidae Sundevall, 1836. Do stejného řádu pak patří i volavky, kladivouši, bukači a bukáčci, kvakoši, ibisové a kolpíci. Vesměs ovšem do jiných podřádů než čápi. Čeleď čápovitých pak zahrnuje celkem 19 druhů ptáků, všichni však nenesou české rodové pojmenování čáp. Další česká rodová jména v této čeledi jsou nesyt, zejozob a marabu. Asi čtyři druhy čápů jsou do určité míry podobné čápu bílému. Přinejmenším proto, že jsou stejně velcí a převážně bílí. Čáp bílý patří k větším brodivým, když váží okolo 4 kilogramů a rozpětí jeho křídel měří 2,25 metru. Největší čápi, ovšem jiného druhu, dosahují až 7 kg hmotnosti. Nohy má čáp dlouhé a to zvláště v běháku a bérci. Ručních letek mají čápi 11 až 12, letky ramenní nemají. Krčních obratlů má čáp 17, to je o tři více než pěvci. Hlasový ústroj (syrinx) má zakrnělý, proto je němý. Čápi se dorozumívají hlasitým klapáním zobáků. Vole nemají. Jazyk je redukovaný, krátký, to je dobře viditelné na jednom ze snímků. Kostrční žlázu čáp nemá, respektive ji má opět zakrnělou a peří je udržováno v kondici pudrem z odlamujícího se prachového peří. To dobře znají chovatelé papoušků, u kterých je tepelná izolace těla udržována stejným způsobem.

čáp klape zobákem

U nás hnízdí čáp bílý pravidelně na většině území s vyjímkou velkých lesních celků. Ponejvíce však v jižních a východních Čechách, na Moravě pak na jihu a na Ostravsku. Nejméně pak ve středních Čechách na západ od Prahy směrem na Karlovarsko. V předminulém století měl u nás čáp mnohem menší rozšíření než koncem století dvacátého a dnes. V roce 1872 jej znal Frič jen jako nehojně hnízdícího v jižních Čechách na Třeboňsku a Písecku. Čáp bílý je jedním z nejsledovanějších ptáků. On se také nakonec dobře počítá, protože je vcelku dobře zjistitelný, jak na zemi, tak v letu a i jeho hnízda jsou zdaleka viditelná. To však neznamená, že se nedá přehlédnout. Nicméně údaje o jeho početnosti jsou u ptáků asi vůbec jedny z nejpřesnějších. Byly organizovány i rozsáhlé sčítací akce. V roce 1934 bylo napočítáno v Čechách 126 hnízdících párů, v roce 1958 párů 319, v roce 1984 pak 339 párů. To je stálý vzestup naší populace. Na Moravě pak v roce 1934 bylo napočítáno 76 hnízdících párů, v roce 1958 pak 150 párů, v roce 1974 již 279 párů a v roce 1984 až 309 hnízdících párů. Na Slovensku ovšem počet čápů v tomto období postupně klesal, ačkoliv se šířili hlouběji do hor a nejvýše položené hnízdo bylo v 1000 metrech. Kromě nově vyšlého hnízdního atlasu našich ptáků, který ještě nevlastním, uvádí nejnovější počty J. Mlíkovský v roce 2003, když odhaduje, že na území našeho státu hnízdí asi 600–700 párů čápa bílého. V posledních letech však je pozorován zvýšený počet neobsazených starých hnízd, na která se čápi obvykle vracejí. To znamená ztráty na tahu nebo zimovištích. Čáp je ptákem přísně tažným, který zimuje v Africe v oblastech savan pod Saharou od západního atlantického pobřeží až na východ a odtud až po jižní Afriku. Tady se živí převážně kobylkami a to může být někdy kamenem úrazu. Jak je známo, tento hmyz se čas od času přemnoží v takové míře, že sežere veškerou vegetaci v širokém okolí a navíc se mračna kobylek mohou stěhovat na velké vzdálenosti. Mohou tak způsobit hladomor ve velkých oblastech. Proto se čím dál častěji proti kobylkám vede chemická válka, jejíž druhotnou obětí mohou být zimující čápi.

čáp bílý

V Evropě je početnost čápů různá a s časem se výrazně měnila. Na západě ubýval a z mnoha zemí i vymizel, od našeho území na východ se jeho stavy spíše zvyšovaly. Jeden z nejstarších údajů říká, že ještě v roce 1415 hnízdil čáp ve Skotsku. To může mít návaznost na klimatické změny, prudké ochlazení v té době (poslední písemné zprávy o osídlení jižního Grónska lidmi jsou z roku 1406), které postupně gradovalo asi o sto let později. V šestnáctém století pravidelně zamrzaly jak holandské vodní kanály, tak třeba i Bodamské jezero na hranicích Německa a Švýcarska. Od té doby se opět pomalu otepluje, přičemž ještě není ani zdaleka tak teplo jako v době života našeho kronikáře Kosmase. Proto mě ryk okolo tak zvaného globálního oteplování neznepokojuje směrem k přírodě, tady to vnímám spíše jako rouhání nepatrného červa, který zveličuje svůj vliv na procesy tak gigantické, že je ovlivnit nemůže, ale směrem k lidské společnosti, jako vážné varování před skupinami lidí, kteří získávají nijak neodůvodnitelnou skrytou moc.

čápi z Walsrode

V západní Evropě, kde čáp v minulosti postupně mizel, byly vypracovány a také prováděny všelijaké záchranné programy. Snad nejznámější a také nejúspěšnější je činnost známé ptačí zoologické zahrady ve Walsrode. Tady je čáp bílý již desítky let odchováván v zajetí. Výběh čápů je dosti rozsáhlý a shora není krytý, chovní ptáci musí být křídlováni. Před sedmnácti lety jsem tady fotografoval čápy s mláďaty. Hnízdo bylo klasické, ovšem umístěno na podložce jen asi metr nad terénem. Mláďatům je potom ponechána volnost. Takový způsob šíření čápů je možný proto, že i v přírodě staří krmí mláďata stále na hnízdě, kam jim vyvrhují potravu. Tak se tedy vracejí vylétnutá mláďata na svačinku i do svého výběhu ve Walsrode. A nejen mláďata. Dnes existuje na stromech a budovách jak přímo v zoo, tak i v jejím okolí početná kolonie čápů, kteří spořádaně odlétají na zimu do Afriky, aby se na jaře vrátili do okolí rodné zoo. V loňském roce jsem počítal v jejich výběhu čápy a říkal jsem si, proč proboha tady mají tolik čápů? Jeden z nich mi poskytnul odpověď. Najednou se zvedl a odletěl. Byl jenom na návštěvě, nejspíš v bufetu. Získané zkušenosti potom uplatňuje zoo i u jiných druhů čápů, mají jich tady požehnaně. A tím se dostáváme k poslednímu háčku, se kterým se můžeme u čápa bílého potkat, nejspíše právě ve Walsrode. Tím jsou čápi, kteří jsou čápu bílému velmi podobní. Nejsem sice schopen podat vám zcela vyčerpávající zprávu, doprovázenou příslušnými obrázky, chci však na tuto skutečnost upozornit.

čáp jihoamerický, foto: Václav Podpěra

Čápa bílého známe z celé Evropy ve stejné podobě, tady se vyskytuje jen jedna forma a to čáp bílý evropský – Ciconia ciconia ciconia (Linnaeus, 1758). Ten žije v Evropě, severní Africe, Malé Asii na jih až po hranice Turecka a směrem na východ až po západní Irán. Ve Střední Asii, mezi veletoky Syr-darja a Amu-darja a dál směrem na východ až po Kazachstán se vyskytuje forma čáp bílý středoasijský – Ciconia ciconia asiatica Severtzov, 1872. Rusky je jmenován Turkestanskij bělij aist. Jeho podobu znám jen z jedné nepříliš kvalitní fotografie. Je to kartičkový kalendáříček z roku 1986 vydaný uzbeckou ochranou přírody. Zdá se, že tento čáp má mnohem světlejší zobák. U našeho čápa je červená barva zobáku rozeznatelná z dálky, u těchto středoasijských čápů to vypadá, že zobák je spíše růžově šedý nebo oranžový. Ještě větším problémem je však čáp východní – Ciconia boyciana Swinhoe, 1873. Ten je někdy považován jen za zeměpisnou formu čápa bílého, ve vědeckém názvosloví tedy Ciconia ciconia boyciana Swinhoe, 1873, ale tento názor začíná být dnes v menšině. Vlastní fotografii tohoto čápa nemám. Brácha je fotil někde v Holandsku, fotka se mu ovšem nepovedla, pro tisk je nepoužitelná. Nicméně na ní má tento čáp výrazně černý zobák. Na internetu najdete v převážné míře informace doprovázené kreslenými obrázky. Takové se mi nezdají naprosto průkazné. Poměrně dobrou fotografii prezentuje ruský fotograf Igor Špilenok, na té má však čáp východní, pokud to tedy skutečně je čáp východní, zobák spíše do šeda, velmi podobný barvě zobáku zejozoba asijského. Ruský klíč Kratkyj opredělitel ptic SSSR od A. I. Ivanova a B. K. Štegmana připouští zbarvení zobáku od černé po šedočernou barvu. Pták by měl být poněkud větší než náš bílý čáp. Žije na východě Ruska, v Poamuří, severovýchodní Číně a Koreji. Jeho stavy v přírodě se drasticky snížily a Zoopark Walsrode se podílí na jeho záchraně. Vejce byla líhnuta uměle, mláďata podkládána bílým čápům a potom letecky dopravována zpět do východní Asie. Různé druhy čápů, které jsou velmi podobné zbarvením peří čápu bílému, mají třeba různě zbarvené ocasy. Bohužel však čápi mají tak krátké ocasy, že ve většině případů je tento jinak markantní znak k ničemu, protože křídla překrývají ocas. Také v odborné literatuře se většinou barva ocasu ani nezmiňuje. To je však škoda, protože na některých fotografiích přeci jenom nějakou část ocasu můžete zahlédnout. Jinak je to ovšem část těla zřejmě pro čápy z nejintimnějších, protože ocas uvidíte zřídkakdy.

zejezob asijský

Abych ukázal, že to někdy opravdu není právě jednoduché, vyznat se v čápech, zařazuji obrázek zejozoba asijského – Anastomus oscitans (Boddaert, 1783). Je to pták velikostí i zbarvením podobný čápu bílému. Zobák je mohutnější, mezera mezi čelistmi není v tomto případě viditelná. Ta prý slouží těmto čápům k otevírání škeblí. Já to tedy na vlastní oči neviděl. Při pozornějším pohledu má tento čáp velké krovky křídelní bílé, čáp bílý černé. Ocas černý, čáp bílý jej má bílý. Čápu bílému je rovněž velice podobný třeba čáp jihoamerický Ciconia maguari (Gmelin, 1789). Tento čáp má hlavně červenou nahou kůži na uzdičce a až v okolí oka. Tady je čáp bílý černého zbarvení.

V různých zoologických zahradách by jeden mohl nadělat spoustu všelijakých užitečných fotografií, kdyby tedy měl na to dost času, tím pádem i financí, protože čas jsou peníze, to ví přeci každý, ale hlavně by to musel mít promyšlené předem. Na pořádnou a jednoznačnou fotografickou dokumentaci většina druhů ptáků stále jen čeká. Jinak si přejme, aby čáp bílý stále chodil svým majestátním krokem po našich loukách a mokřinách a dál jsme mohli obdivovat jeho plachtařskou zručnost. Na takové věci je vždycky radost pohledět a stojí dokonce za to, i s autem zastavit. Jenom pozor, aby se v takový okamžik za vámi právě nehnal příliš rozjetý kamion.