Křečík bělonohý (Peromyscus polionotus)

Řád: hlodavci,
podřád: veverkočelistní (Sciurognathi),
čeleď: myšovití (Muridiae),
podčeleď: Cricetidae,
rod: Peromyscus,
druh: Peromyscus polionotus,
velikost: 11–15 cm (i s ocasem),
váha: 10–15 g,
délka březosti: 23–24 dní,
počet mláďat: průměrně 3–4 (může být až 8),
doba kojení: 4 týdny.

Křečíci rodu Peromyscus se vyskytují v celé severní a střední Americe. Obývají sušší písečné oblasti od Aljašky až po Patagonii. Rod Peromyscus zahrnuje přes 50 druhů, samotný druh Peromyscus polionotus má dalších 16 poddruhů. Většina druhů žije pod zemí v norách, jen některé dávají přednost stromům nebo keřům.

Křečík bělonohý je velice zajímavé zvířátko, které se u amerických chovatelů těší podobné oblibě jako u nás barevné myši. Česky se sice jmenuje křečík, ale nikdy jsem si nevšimla, že by používal vaky jako správný křeček. Ani zásoby si nevytváří. Poznáte ho snadno podle typické bílé barvy spodní části těla a spodní strany ocasu. Svrchní část těla může mít různé bary, vyskytují se i albíni s červenýma očima.
Tito křečíci jsou o něco menší než domácí myši, jejich velikost se pohybuje mezi 110–150 mm včetně ocásku (ten měří asi 5–6 cm). Vzhledem jsou barevným myším velice podobní, mají však větší oči, ocas kratší než tělo a hranatější hlavu (myši mají mnohem delší čenich). Samečci jsou většinou o něco menší než samice.

Kromě křečíka bělonohého se v zajetí chová ještě křečík kaktusový (Peromyscus eremicus).

Křečík bělonohý pochází ze severovýchodu USA. V místech jeho přirozeného výskytu existují dvě místní formy tohoto druhu. První, tmavě hnědá forma, žije ve vnitrozemí. Z této formy pocházejí všichni křečíci, kteří se chovají v zajetí. Na pobřeží najdeme formu křečíka, která je mnohem světlejší a chybí jí typický kontrast mezi vrchní a spodní částí těla.
V přírodě si křečíci hloubí důmyslné systémy chodeb, ve kterých tráví den. V noci se potom vydávají za potravou. Jejich nory se skládají ze vstupního tunelu, který může být hluboký až 1 m a od nějž vedou chodby k několika obytným „místnostem“. Nezbytnou součástí stavby je také únikový tunel. Křečíci často sdílejí svá obydlí s dalšími podnájemníky. Na Floridě našli vědci v jejich domově dalších 25 druhů živočichů.

V USA se křečíci bělonozí používají převážně k laboratorním účelům. Ve srovnání s myší domácí mají jednu nespornou přednost. Ani samci nemají typický myší zápach, a proto je chovatelé v zahraničí upřednostňují před laboratorními myšmi. Další výhodou je jejich velká snášenlivost, ve skupině můžete chovat i více samců pohromadě a nedochází k žádným konfliktům. Jsou to velice přátelská zvířátka se zajímavým sociálním chováním. Hodí se ale spíše k pozorování, ne na mazlení. Při troše trpělivosti si sice zvyknou na svého chovatele, vezmou si krmení z ruky, ale nikdy nebudou tak krotcí jako domácí myši.
Nejvhodnější pro chov těchto křečíků je celoskleněné terárium. Je důležité, aby křečíci nemohli uprchnout, vzhledem ke své velikosti a rychlosti se opravdu špatně chytají. V přírodě žijí křečíci bělonozí na zemi a pod zemí. Mají ale výrazný talent ke šplhání. Jsou velice rychlí a pohybliví, neustále něco podnikají a chvíli neposedí. Na to je třeba myslet při zařizování terária a nabídnout jim dostatek možností k běhání a šplhání. Jako podestýlku používám kukuřičnou drť smíchanou se senem. Kromě větví a kamenů na šplhání patří k zařízení terária také kusy kůry, dřevěný domeček nebo ruličky od toaletního papíru jako úkryt. Křečíci si brzy postaví krásné hnízdo, ve kterém budou přivádět na svět mladé. Stavby hnízda se účastní jak samička, tak i sameček.

Na krmení jsou křečíci bělonozí poměrně nenároční. Jako hlavní krmivo používám směs drobných semen, např. různé druhy prosa, lesknici, lněné semínko, sezamové semínko, ale také pšenici nebo oves, trochu ovesných vloček, kukuřici a podobně. Velmi oblíbené jsou také klasy senegalského prosa nebo slunečnice, ale ty dávám jen občas, protože jsou dost tučné. Denně také podávám trochu okurky, malý kousek salátu, mrkev, jablko, v létě list pampelišky nebo trochu trávy. Především samicím v době rozmnožování dávám asi dvakrát týdně hrst naklíčeného zrní, které obsahuje mnoho důležitých vitamínů.
Pozorování volně žijících křečíků dokázalo, že mají-li křečíci možnost, dávají přednost živočišné stravě před zrním. Tomu je třeba přizpůsobit i jejich krmení v zajetí. Živočišná strava by měla tvořit asi 30 % denní krmné dávky. Velice rádi loví cvrčky nebo sarančata, dále jim můžete nabídnout moučné červy, sušený Gammarus apod. Samozřejmostí je neustálý přístup k čerstvé vodě.

Podle mých zkušeností jsou křečíci bělonozí velice snášenlivá zvířátka. Nikdy jsem nepozorovala ani sebemenší náznak konfliktu, při krmení sedí těsně vedle sebe a o jídlo se neperou, jako to dělají někteří jiní hlodavci. Výjimkou jsou mláďata, která se honí a perou při hře a přitom vydávají vysoké pištivé tóny. Podle většiny chovatelů nedochází k žádným problémům ani v případě zařazení nového člena do skupiny, ať už se jedná o samce či o samici.
Četla jsem, že při rozmnožování jsou křečíci bělonozí tak trochu nevypočitatelní. Někteří se prý množí málo nebo vůbec, zatímco jiné skupiny se rozmnožují pravidelně. Moji křečíci zřejmě patří ke druhé skupině, nedávno se nám narodili tři malí a už čekáme další vrh. Zajímavé je, že křečíci patří k jednomu z mála monogamních druhů mezi hlodavci. To znamená, že sameček se samičkou žijí společně a společně také vychovávají mláďata. Proto není dobré je od sebe před porodem oddělit. Samice je březí asi 23–24 dní a rodí průměrně 3–5 mláďat, při prvním vrhu je to většinou méně. Mláďata se vyvíjejí poměrně rychle, již 13. den se jim otevírají oči a od 15. dne života pravidelně žerou s dospělými. Zpočátku se je samička ještě snaží nosit zpět do hnízda, ale brzy to vzdá. Malí křečíci si spolu často hrají, pořádají hry na honěnou a přátelské souboje, do kterých se snaží zapojit i dospělé. Ve čtyřech týdnech jsou zcela samostatní a můžete jim najít nový domov nebo je nechat ve stávající skupině.
Křečíci bělonozí se vyskytují v několika barevných formách. Břicho, tlapky a spodní strana ocasu jsou sice vždy bílé, ale vrchní strana těla může být různá: nejčastější je černá, tmavě hnědá, aguti, objevuje se také skořicová a bílá. V přírodě se křečíci málokdy dožívají jednoho roku, v zajetí se však při dobré péči mohou dožít prý až čtyř let.

text a foto: Gabriela Richterová, rodentia@atlas.cz