ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

„Se slevou se asi počítat nedá, že?“ otázal jsem se.
Pokrčila rameny: „Bojím se že nikoliv. Už tak to prodávají mírně pod odhad.“
„Dobře, vezmeme to.“
„Připravím smlouvu a dám vám vědět. Tak do týdne, co vy na to?“
Přikývl jsem.
„Hele,“ nadskočila Hanička.
Oba, já i agentka jsem se k ní prudce otočili.
„Kope, vidíš?“
Podíval jsem se jí na břicho a spatřil, jak přes obtažené letní šaty, jež ho svírají, putuje boulička, která vzápětí zmizela. Úžasné!
Žena stojící vedle mne se pousmála: „Nechám vás.“
Odjela a já i s Haničkou a naším malým fotbalistou jsme se rozhodli jít domů procházkou. Sešli jsme pomalu k řece a pak podél ní zamířili k Lužeradům a přes železniční most až k domovu. Netrvalo to celé víc než tři čtvrti hodiny.
Formality s koupí potom byly vpravdě již pouze otázkou času. Všechno zařídila naše agentka a my se vlastně za sedm dní zúčastnili již jen podepsání kupní smlouvy, čímž se nemovitost stala oficiálně naším majetkem. Teď už zbývalo jen zapsání do katastru nemovitostí.

„Marku,“ ozvala se Hanička z pokoje, kde se snažila odstrčit největší z terárií.
„Hmm?“ objevil se on vedle ní takřka zároveň se mnou.
„Pomoz mi s tím,“ obrátila se k němu.
„Neměla bys to tahat,“ snažil jsem se ji odstrčit. Vzhledem k zasádrovaným rukám jsem jim však byl jen málo platný.
„Jen kousek zlatíčko, aby to stěhováci měli připravené…“
„Měli jsme to nechat, až budu mít volné ruce,“ pokrčil jsem smutně rameny. Připadal jsem si v tu chvíli tak zbytečný, že si to ani neumíte představit. Raději jsem se obrátil a šel za Boženkou, která si s podobnými věcmi hlavu příliš nelámala. Zastihl jsem ji v pokojíčku, kterak se válí, jinak to ani říct nemůžu, na holé matraci a na uších má sluchátka svého čerstvě pořízeného wolkmena.
Když mne spatřila rozesmála se.
„Co je?“
„Co?“ sundala sluchátka.
„Ptám se, co je, že se tak chechtáš?“
„Ty vypadat jak lachtan,“ odpověděla a dál poslouchala ten svůj hip-hop.
Jsem tu dočista zbytečný, pomyslel jsem si už podruhé a opustil místo svého hoře. Zamířil jsem do blízkého baru Tivoli, kde jsem se posadil k pultu až u zadní zdi a požádal barmana o daiquiri.
„Co to je?“ podíval se mi nejdřív pohrdlivě do očí a pak sjel pohledem na mé zasádrované ruce. Ironicky se pousmál: „A jak to proboha chcete jíst?“
„To je pití,“ opravil jsem ho, „rum, citrónová šťáva, cukr a led…a dáte mi k němu brčko, co?“ zvedl jsem vítězoslavně obočí.
On jen něco zabrblal a přistrčil ke mně požadovaný koktejl. Chutnal příšerně. Muselo to na mně být nejspíš vidět, protože on se vzápětí zeptal: „Co je? Nechutná?“
„Je tam moc citronu.“
„Pche,“ mávl rukou a dál drmolil něco o tom, že kdybych si dal pivo jako každej normální člověk, tak bych udělal nejlíp. Skoro jsem tomu věřil.
Najednou se po stěnách a stropě rozehrála barevná hudba modrých, pravidelně se opakujících záblesků osvětlení. Otočil jsme se a výlohou spatřil pomalu jedoucí sanitku, která hledala adresu zásahu.
„Zas ňákej infarkt,“ řekl kdosi přiopilým hlasem.
„Ba ne, to vypadá spíš na rychlej porod,“ odpověděl mu jiný hlas. Honem jsem se tedy podíval tím směrem a taky že ano, sanitka zastavila zrovna u našeho paneláku. Přitočil jsem se rychle k jednomu z hostí a požádal ho, aby mi sáhl do kapsy a podal barmanovi padesátku.
„Co se stalo?“ vykřikl jsem, když můj pohled padl venku na nosítka, z nichž se usmívala moje líbezná lidská polovina. Zrovinka ji nakládali.
„Nějak jsem to přehnala,“ usmála se.
„To je taky nápad, mladá paní, stěhování ve vašem stavu,“ odtušil robustní hromotluk v červené kombinéze.
„Co jí je?“ vrhl jsem se k němu, ale to už tu byla zdravotní sestra, která nesla brašnu a přitom si cosi zapisovala do katry upevněné na plastové podložce.
„Sestro, co se děje?“
„Vy patříte k té paní?“
„Ano, to je ten pachatel,“ ukázala si Hanička na břicho a sestra se ke mně otočila: „Můžete jet s námi. Vypadá to na předčasný porod.“
„Cože, v šestém měsíci?“
„To víte, Když necháte paní tahat akvária…“
Zvedl jsem ruce.
Ona jen pokrčila rameny. Všichni jsme se pak napasovali do rozměrného záchranného vozidla, načež žena pokračovala: „Už je na začátku sedmého měsíce. Nicméně i tak je to ještě moc brzy. Jestli se nám to podaří zažehnat, bude vaše paní muset zůstat až do porodu v nemocnici.
„Cože?“ zděsil jsem se.
„Uvidíme, až co řekne ultrazvuk a lékař,“ podívala se mi účastně do očí, načež se přesunula blíž k mojí partnerce. Chytila ji za zápěstí a přiložila na něj stetoskop.
Uteklo jen pár minut, během nichž jsem si to v duchu dával za vinu, a sanitka už nás vyklopila na gynekologii zdejší nemocnice. To ovšem lounská nemocnice své porodní a gynekologické oddělení ještě měla. Dnes by vás z okresního města museli vézt až kdovíkam.
Haničku přesunuli rovnou na vyšetřovnu a já zůstal v čekárně spolu s několika dalšími budoucími maminkami a tatínky. Měl jsem o svou přítelkyni strach.
„Co se vám stalo?“ zeptala se mě jedna z těhotných žen. Břicho měla tak velké, že musela čekat nejmíň trojčata. Podíval jsem se jí do očí a pak mě, jak už to tak bývá, ovládla ta horší část mé duše. Mistr Hyde.
„Ale,“ mávl jsem oběma sádrami a nakrabatil obličej, „nešlo to.“
„Co nešlo?“ nechápala ta paní a očividně se o můj problém začala více zajímat. Periferním viděním jsem zaznamenal, že i několik dalších lidí na mně visí pohledem. To mne rozparádilo: „Přišlo to na ní.“
„Co?“ vyjevila se moje posluchačka a i její manžel, který seděl na sousední židli se přisunul o něco blíž.
„Dítě chtělo ven.“
To už mě poslouchali dočista všichni.

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha