IBISOVÉ

V minulém čísle Fauny jsem se díky lidové pranostice zabýval čápy. Když jsem pak přemýšlel o tom, co bych měl napsat dalšího, přepadla mě myšlenka ibisů. Vlastně jsem o těchto ptácích ani psát nechtěl, když jsem však přemýšlel, třeba, co takhle pták roku, vždycky odněkud přiletěl nějaký ibis. Otevřu si zprávu kroužkovací stanice a hned mi padne oko na sdělení, že byli kontrolováni dva okroužkovaní ibisové hnědí. Jedu s vozíkem v Globusu okolo regálu časopisů, kterých si jindy ani nevšimnu a rovnou k šunkovýmu kolenu, mňam, když mi tentokrát na jeden padlo oko. Tak jsem zastavil, vzal jej do ruky, otevřel a hele, ibis skalní. No, koupil jsem to, zase 150 v čudu, bylo k tomu přibalený nějaký DVD, který mi je platný jako mrtvýmu zimník. Musím tedy tentokrát napsat něco o ibisech, jenom proto, abych se jich zbavil.

ibis skalní

Ibisy řadíme, stejně jako čápy, do řádu brodivých. Celý tento řád je v různých systémech i různě dělen na další podřády a čeledi. U čeledí shledáme více shody, bývá jich pět. Ibisovití jsou pak řazeni jako pátá čeleď Threskiornithidae – ibisovití. Čeleď se dělí dále na tři podčeledi. Výrazně se odlišuje podčeleď Plataeinae, to jsou kolpíci, kteří mají zobák na konci rozšířený v takovou jako plácačku, jako kopist. Ale to asi zas již nikdo neví, co to vlastně je. To byla kruhová placka na tyči, kterou se sázel do pece chleba, dřevěná. Ibisové nemají tak dlouhé nohy jako čápi, připomínají velikostí spíše slepice. Jakožto brodiví jsou to ptáci okolí vody, vlhkých luk, bažinatých porostů, kde mohou v měkké půdě, mělké vodě a bahně hledat zobákem všelijaké živočichy, kterými se živí. Mají dlouhý, obloukovitě dolů zahnutý zobák, kterým prohledávají mělkou vodu, bahno a měkkou půdu. Tento srpovitě zahnutý zobák jim přinesl i stará česká lidová pojmenování srpoš nebo kosozobák. Objevilo se však i pojmenování ivín. Po celém světě žije ibisů na 33 různých druhů. Některé druhy mají lysou hlavu, některé druhy jsou bílé, jiné hnědé, ale existuje i ibis, který je nádherně šarlatově červený. To je jihoamerický ibis rudý Eudocimus ruber (Linnaeus, 1766), pták z přímořských mangrovových porostů a pobřežních lagun. Jsou zoologické zahrady, které tyto nevšedně vyhlížející ptáky rády chovají, je to však trochu náročnější. Ptáci vyžadují přikrmování syntetickým karotenem, jinak vyblednou. Moderní samozaostřující fotoaparáty nemají tyto ptáky v lásce, jejich výrazná barva nějak mate systém ostření. Jinak ovšem je na co se dívat. Třeba ve Walsrode prodávají před vstupem do volně průchozí voliéry v automatu krabičky s moučnými červy, na které ptáky spolehlivě přilákáte, někteří zobou i z ruky. Atrakce.

ibis rudý

Asi nejznámějším z ibisů je africký ibis posvátný Threskiornis aethiopicus (Latham, 1790), který je ve třech zeměpisných formách rozšířen v Africe. Známý je z historie, díky tomu, že mu byla ve starém Egyptě poskytována božská úcta. Zaujímal v hierarchii bohů jedno z nejvyšších postavení. Na jeho počest se stavěly chrámy, kněží sloužili bohoslužby a pokud snad některý zahynul, jeho tělo balzamovali a pohřbívali se všemi poctami. V roce 1913 bylo při archeologických vykopávkách nalezeno pohřebiště posvátných zvířat a mezi nimi bylo velké množství balzamovaných ibisů. Tento pták představoval v Egyptě boha Thota, boha měsíce a vzdělanosti, patrona všeho umění a věd. Thot míval sice někdy podobu paviána, ale mnohem častěji ptáka. Bůh Thot nejen učil lidi, jak praví legenda, ale také neustále pečoval o jejich blaho. Je tak zcela pochopitelné, že za zabití ibise se přísně trestalo, docela často i smrtí. Jak dokonalá ochrana. Posvátným zvířatům se někdy připisovaly skutky, které pro ně vůbec nebyly typické. Třeba ještě do nedávné doby panoval názor, že božský kult ibise vznikl proto, že tento pták hubí hady a štíry. V dnešní době je velice dobře známo, že ibis se těmito zvířaty vůbec neživí. Existuje však jiné vysvětlení, které spíše odpovídá pravdě. Ibis posvátný je stěhovavý pták a v Egyptě se objevuje právě v době, kdy se řeka Nil začíná vylévat ze svých břehů a přináší sebou úrodné náplavy. Ibis odlétá až v době, kdy řeka začne opadávat a země usychat. Lidé spojovali přítomnost ibisů s blahodárným účinkem povodní v domnění, že ibis nutí Nil vylévat se z břehů. Je zajímavé, že podle zpráv přírodovědců se ibis v devatenáctém století již v dolním Egyptě neobjevoval, byl pozorován jen po Núbii a v horním Egyptě hnízdil jen ojediněle.

ibisové rudí

V Evropě hnízdili v historické době z ibisů jen dva druhy. Jednak ibis hnědý, který zaletuje sporadicky i k nám a potom ibis skalní. Hnízdění ibisů hnědých – – Plegadis falcinellus (Linnaeus, 1766) u nás nebylo nikdy prokázáno, ale sporadicky se u nás tito ptáci objevují. Nejblíže hnízdívali v Maďarsku. Ve Španělsku a v severní Africe byla kolektivní hnízdiště většinou opuštěna a hnízdí tam jen vyjímečně. Nejblíže k našemu území hnízdí v dnešní době asi v deltě Dunaje. Jinak je ibis hnědý ostrůvkovitě rozšířen prakticky po celé zeměkouli a to od jižní Evropy až po jižní Afriku a Austrálii a na východním pobřeží USA a Kubě. Většina systematiků se domnívá, že tento druh je monotypický, jen někteří považují ptáky z Filipin, kteří jsou menší postavy, za odlišnou zeměpisnou formu. Je to pták asi velikosti havrana, hnědého zbarvení peří, s delšíma nohama a krkem. Létá s nataženým krkem a nohama. Dospělí ptáci mají lesklé peří. Začátkem srpna 2005 byli dva ptáci kroužkovaní ve Španělsku kontrolováni v Hrušovanech nad Jevišovkou. Udávaná vzdálenost mezi místem kroužkování a jejich kontroly je 2280 km. Ibis hnědý nebývá nikde na světě loven pro maso, ačkoliv prý má maso chutné. Již Brehm však píše, že ačkoliv loven není, tím horlivěji bývá ochočován, ježto zajatí ibisové brzy si na člověka zvykají a jej svou líbezností velice těší. Dále pak říká, že zajatým ibisům hnědým se daří velmi dobře, snášejí se s rozmanitou drůbeží, zkrotnou nesmírně a dokonce se v kleci rozmnožují.

ibis posvátný

Dalším ibisem, který se kdysi v Evropě vyskytoval je ibis skalní – Geronticus eremita (Linnaeus, 1758). Je to v dnešní době jeden z nejohroženějších druhů ptáků na světě. Pták asi o velikosti slepice je zbarven černě, nohy má kratší, za letu nepřesahují ocas, který je poměrně dlouhý. Křídla jsou rovněž dlouhá. Ibis skalní kdysi hnízdil i na severní straně Alp. V Evropě však měli tito ptáci smůlu. Tady lidé věděli, že jejich maso je velejemné a má i křehké kosti. Zvláštní delikatesou pak byla kuřata a lidé hnízda vybírali. Švýcarský přírodovědec Conrad Gesner apeloval již roku 1557 na vykradače hnízd, aby v hnízdě ponechávali alespoň jedno z mláďat. Úspěch neměl ani dekret zakazující lov ibisů, vydaný knížetem Matheusem ze Salcburku. Osud těchto ptáků definitivně zpečetily zřejmě klimatické změny, silné ochlazení, které v té době v Evropě panovalo, ale především hladomory za třicetileté války. Od té doby ibis skalní z Evropy zmizel. V alpské oblasti to byl tažný pták, ale jeho zimoviště známa nejsou. V dřívější době byl asi hojným a jeho tahové cesty vedly přes východní Itálii. Tady, při ústí Pádu nacházel v rovinaté a bažinaté oblasti poblíže Raveny a Benátek vhodná útočiště na cestě. Benátčané si o karnevalu od pradávna nasazovali masku s dlouhým nosem a chocholem, která prý byla inspirována právě trochu legračním vzhledem ibise skalního. Tohle inspirovalo i umělce z jiných krajů, u nás třeba i Františka Tichého, který namaloval obličej s takovým dlouhým, umělým frňákem. Před padesáti lety, v polovině minulého století, žil ibis skalní v Maroku a pak v tureckém městě Birečiku na horním Eufratu. Ještě po polovině minulého století čítala kolonie těchto ptáků na tisíc hnízdících párů a byla velkou atrakcí. Někde v podvědomí mám zasunutou vzpomínku, že reportáž tehdy přinesl časopis 100+1 a kolonie byla na vysoké skále téměř uprostřed města. Je to však opravdu mlhavá vzpomínka, mohl to být i jiný náš časopis. Dnes je to již jedno, protože podle soudobých zpráv tato kolonie zanikla koncem osmdesátých let minulého století. Dnes tady prý chovají na 75 ptáků ve voliérách a uvažují o jejich opětovném vysazení zpět do přírody. V roce 2002 byla však objevena trpasličí kolonie v Sýrii, objevil ji italský biolog Gianluca Serra, kterého na stopu přivedli místní beduini. Jedinou zemí v dnešní době, kde ještě ibis skalní žije ve volné přírodě je tak Maroko. Tady byl na atlantickém pobřeží v Souss-Massa založen v roce 1991 přírodní park a sídlí tady volně žijící populace čítající asi 400 ptáků. Jejich počet zvolna roste, je posilován i odchovanými ptáky z evropských chovů. V Evropě tyto ptáky chovají četné zoologické zahrady a ptáci se tady s úspěchem rozmnožují. Mimo jiné i v pražské zoologické zahradě. Tady je krmí směsí s pečlivě vypracovanou recepturou jejímž základem je sekané rybí maso a nechybí ani granule pro kočky. Ostatně takové granule jsou dnes chovateli přidávány do všelijakých směsí, třeba i pro slavíky. Chov těchto ptáků je prý poměrně snadný. Potvrzují se tak jenom staré zprávy. Mezi chovnými stanicemi s úspěšnými odchovy je i zoo v rakouském Insbrucku. Pro ně má chov těchto ptáků zvláštní náboj, protože právě v okolí tohoto města kdysi ibis skalní hnízdil. Tedy před téměř 400 lety. Proto tady podnikají nákladné pokusy o jejich návrat do volné přírody. To není vůbec jednoduché, protože, jak již bylo řečeno, ibis skalní byl v těchto končinách přísně tažným ptákem. Musel by se tedy zpět rozšířit opět odněkud od jihu, ovšem tady také již neexistuje. Naštěstí jsou ibisové ptáci s velmi vyvinutým smyslem pro rodinu. Byl proto podniknut nákladný pokus inspirovaný kanadským filmem o navedení uměle odchovaných hus na zimoviště pomocí ultralehkého letadla. Ibisové uměle odchovaní v Insbrucku skutečně následovali svého ošetřovatele, který pilotoval ultralehké letadlo a vedl jejich let přes Alpy po pečlivě připravené trase. Na jednotlivých mezipřistáních byla vždy připravena voliéra s občerstvením a noclehem. No luxus. Na cílové stanici, v bažinaté oblasti poblíž italského Orbetella, je přírodní rezervace, kde bylo pro ptáky vše připraveno. Především tady byla na louce postavena dřevěná stěna s jednotlivými boxy, potravu si již ptáci hledají sami. Nakonec tady byli ponecháni svému osudu a jejich pěstouni teď netrpělivě očekávají výsledek. Totiž, jestli se ptáci nakonec objeví zpět ve svém rodišti, v Insbrucku. To nebude tak hned. Ibis skalní se totiž dožívá poměrně vysokého věku, až 35-ti let. Pohlavně pak dospívají ve dvou až třech letech, ve volné přírodě ovšem možná i později. Zatím prý na jaře projevovali ibisové značný neklid a dokonce se celé hejno vydalo i na cestu a to správným směrem, ale nakonec se vrátili na svojí stěnu v italské rezervaci. Jistá naděje tady však existuje a pokud se ptáci vrátí zpět do rodného Insbrucku, bude to velká sláva, to si pište. Tohle si asi televize jen tak ujít nenechá, to bude sólokapr. Taková zpráva by se uživila i vedle zprávy o zvolení soudruha Filipa českým prezidentem. Rozhodně by byla zprávou pozitivní. Tedy zpráva o návratu ibisů.

ibis skalní

V Rakousku je více chovných stanic snažících se o volné vypouštění mladých ibisů skalních a jejich odchovanci se i při silném poutu ke svým pěstounům rozlétají do velkých dálek, ale nevracejí se. Odchovanci z mnichovské zoo Hellbrunn byli vysazeni v severním Maroku již v roce 1997 a zatím se drží. Na ibisech skalních se tedy pracuje. Je to jenom dobře. Co taky dělat s poměrně velkými odchovy, které dnešní zoologické zahrady dosahují, že? I ve Walsrode odchovávají v poměrně velké voliéře tyto ptáky již delší čas. Fotografie chovné stěny pochází právě z Walsrode. Není sice nijak kvalitní, protože přes pletivo se to jen tak nepovede, ale pro ilustraci bude snad stačit.

chovná stěna

Doufám, že jsem tímto příspěvkem zahnal neodbytné myšlenky na ibisy a budu moci přemýšlet o ptácích, kteří jsou mi přeci jenom bližší. Asi se mi však bude vracet představa hejna ibisů letících přes Alpy a budu závidět tomu, komu se to třeba podaří vyfotit. Ale současně bych mu přál, aby se mu to povedlo co nejmalebněji. Takovou bych si představoval fotku roku, ne ty neustálé oběti neutuchajících válečných konfliktů. Letící hejno ibisů proti vycházejícímu slunci na pozadí alpských štítů. Rudé slunce, ne rudou krev. Zkuste si to přát se mnou.