Agapornis oranžohlavý – Agapornis pullaria

Anglický název: Red – faced Lovebird
Německý název: Orangeköpchen
Velikost: délka 150 mm, křídlo 84–95 mm, ocas 34–41 mm.
Rozšíření: tento druh vytváří v areálu svého výskytu dvě zeměpisné formy.

1. A. p. pullaria – agapornis oranžohlavý západoafrický

Zbarvení: samec je zelený, na spodině světlejší, až žlutozelený. Čelo a maska červené. Kostřec světle modrý, spodní krovky křídelní černé. Ocasní pera jsou zelená, krajní u kořene červená a žlutá s černým páskem. Zobák červený, oko tmavě hnědé, nohy šedé.

Samice má čelo a masku oranžovou, až oranžově žlutou. Spodní krovky křídelní jsou zelené.
Mláďata jsou celkově podobnější samici, ale maska má pouze žlutou až žlutooranžovou barvu. Zobák je černý, ale rychle přebarvuje do červenavé a posléze červené barvy.
Výskyt: západní Afrika od Guineje na severozápadě po jihovýchodní Súdán a Albertovo jezero na hranicích Zairu a Ugandy na východě, na jih po Angolu.

2. A. p. ugandae – agapornis oranžohlavý ugandský

Zbarvení je velmi podobné nominální subspecii, pouze samec má kostřec světleji modrý.
Výskyt: jihozápadní Etiopie, jihovýchodní Súdán, jižně po oblast Kigoma v Tanzánii.

Agapornis oranžohlavý je obyvatelem především nižších poloh, pouze ojediněle jej lze spatřit v oblastech nad 1400–1500 m. n. m. Vyskytuje se ve světlých lesích, v polootevřené krajině i ve stepním biotopu s ojedinělými stromy. Ptáci navštěvují i zemědělsky kultivovanou krajinu. V hustších lesních porostech se objevují pouze ojediněle a to sem ještě pronikají přes lesní světliny a jen na krátkou dobu. Vyskytují se prakticky po celém areálu svého rozšíření, ale nikde je nelze označit za vyloženě hojný druh. Nejčastěji se objevují v menších skupinkách po 5–20 kusech. Větší počty těchto papoušků můžeme vidět snad jen na polích, v době dozrávání obilovin, kdy sem zaletují ve velkých počtech. V průběhu denní periody se potulují po svém teritoriu, na noc se sletují do vyššího porostu, kde nocují a také hnízdí. Často je můžeme spatřit také na zemi nebo nízko nad ní. Základem jejich potravy jsou drobná semena trav a bylin (Vašíček). Součást krmné dávky tvoří ovoce, různé plody (bobuloviny, fíky)a pravděpodobně i menší množství hmyzu.
Hnízdí hlavně ve stromových termitištích, vyjímečněji i ve stavbách pozemních termitů. S termity žijí v určité symbióze. Dutinu pro hnízdění vykousává samička. Jako výstelku pak používají několik listů nebo jejich proužků. Snůška činí 4–6 vajíček, inkubační doba je 23–25 dnů a mladí vyletují po 6–7 týdnech.
Druh byl pravděpodobně popsán poprvé v roce 1605 C. Clusiem (Vašíček). Do Evropy byl v 19. století dovážen poměrně hojně a jejich cena tou dobou nebyla vysoká. Koncem 19. století činil roční dovoz 5–6 tisíc těchto papoušků (Russ). Později bylo importů výrazně méně. Po polovině 20. století dovozy ještě více klesají. Druh není u dovozců oblíben pro poměrně vysoké ztráty při realizovaných importech. V roce 1968 dovezl tyto papoušky také ing. Vágner do ZOO ve Dvoře Králové. Úhyny byly minimální, dokonce zde došlo k pokusům o vyhnízdění. Ani v novém století se situace s importy výrazně nezlepšila. Do České republiky dovezla menší množství těchto agapornisů (do 200 ks) plzeňská firma Zoo-Import (v letech 2000–2003). Jednalo se o nominální poddruh A. p. pullaria. Ptáci přicházeli ve velmi dobrém stavu. Úhyny byly minimální (vždy max. do 5 %). Dovozce spatřoval úspěšnost aklimatizace a adaptace těchto drobných papoušků v dodržení několika specifik. Bezprostředně po dovozu by měli být ptáci naskladněni do bednových klecí (max. délka 1 m), kde se cítí lépe. Rychleji a bezproblémověji si tak zvykají na nové prostředí. Druhou podmínkou úspěšnosti jejich dovozu je jejich krmení a výživa. Ptáci byli krmeni směsí semen (složení si uvedeme později), bez slunečnice a pouze s malým podílem jiných druhů olejnatých semen (niger, semenec, len apod.). Třetím faktorem úspěšného importu je mikroklima. Po naskladnění je potřebné udržovat vyšší teplotu (nad 25 °C), při nižší vlhkosti (50–60 % r). Teplotu lze snižovat jen zvolna, v průběhu čtyř týdnů, vždy asi o 1 °C týdně, ale s ohledem na aktuální zdravotní stav a kondici ptáků. Ztráty jsou, pokud jde o pohlaví, celkem rovnoměrné, v úhynech nepřevažují ani samci, ani samičky. Tuto informaci ale nelze brát jako obecnou pro celkově malý počet dovezených ptáků a nízké procento jejich ztrát. Za důležité dovozce považuje pravidelné dávkování vitaminů a minerálních látek, hlavně vápníku. Ptáci jsou zpočátku plašší, ale pokud jsou umístěni do bednových klecí, přiměřené velikosti, celkem rychle se adaptují. U výše zmíněného dovozce byli ptáci umístěni v boxových klecích o rozměrech: délka 70 cm, hloubka 45 cm a výška 50 cm, ve skupinách o 8–10 jedincích. Skupiny byly diferencovány podle pohlaví. Preventivní medikace importů nebyla náročná. Aplikován byl metronidazol (Metrozol) v dávce 1 g na 3 litry vody, jako prevence proti protozoálním invazím a některým bakteriálním infekcím alimentárního ústrojí. Po laboratorním vyšetření vzorků trusu došlo asi ve 4–5 případech k odčervení (Ovorotol). Výskyt invazní tracheobronchytidy (do 10 kusů) byl potlačen aplikací ivermectinu (Ivomec, s. c.). Vždy se jednalo jen o lehkou invazi a nebylo proto nutné nasadit medikaci proti sekundárnímu zánětu respiračního ústrojí. pravidelná byla dotace vitaminů (Supervit) a minerálních látek (Kalcium sol. a Vitamix). Základ krmné dávky tvořila směs zrnin, poměrně druhově bohatá:
proso (žluté, bílé, šedé – Mana) 30–40 %, japonské proso 5 %, senegal / mohár 15 %, lesknice 15 %, kardi 5 %, pohanka 5 %, čirok 5 %, paddy rýže 5–10 %, oves 5 %, niger / semenec do 3 %. Uvedená směs byla podávána v suchém stavu, občas i předklíčená, smíchaná s vaječnou směsí (Quiko, Orlux, Allpet) a speciální směsí pro plodo a hmyzožravé ptáky(Bogena).

Zájem o toto krmivo je individuální. Jako doplněk hruška, banán, pomeranč, okurka, trocha jablek apod. Ze zeleného krmiva ptačinec, čínské zelí. Velmi rádi měli tito papoušci jeřabiny. Ve své podstatě se jedná o způsob krmení, který lze nasadit i v následném chovu. Jak jsem již uvedl, ptáci vyžadují poměrně vyšší teplotu, kterou je třeba v době odchovu ještě o trochu zvýšit. Jejich chovem by se tedy měl zabývat pouze chovatel, který je schopen ptákům zajistit potřebné mikroklima. Agapornis oranžohlavý by měl být i v následném chovu umístěn ve větších klecích, o délce asi 80 cm (např. 80×50×50 cm) nebo v malých voliérkách (0,3–0,5 m3). Pokud chceme realizovat chov ve větším prostoru, je vhodné na něj zvykat ptáky postupně. Ve zvětšeném prostoru se ptáci necítí tak bezpečně, stresují se a může dojít i k úhynu. Pokud jsou navykáni postupně, adaptují se dobře. Ve výše uvedených klecích a voliérkách je chováme samostatně po jednotlivých párech. Ve větším prostoru můžeme společně s nimi chovat i drobnější druhy exotů. Pan Pavlovec má ptáky agapornise oranžohlavé v prostoru 4×0,5×1 m (v), ve společnosti několika druhů panenek (muškátová, hnědoprsá, bledá) a jiných astrildovitých ptáků. V tomto společenství žijí ptáci celkem bez problémů. Agapornis oranžohlavý má v zajetí tendenci k tloustnutí. Jejich dietě by měla být ze strany chovatele věnována pozornost. Jedním z častých důsledků obezity je neoplozenost snůšky. Tento jev se občas vyskytuje a může být způsoben i protozoální invazí, která může mít jinak inaparentní průběh.
Odchovy těchto papoušků nejsou dnes již tak ojedinělé, ale stále je lze považovat za vzácné. Problémem bylo vytvořit podobné podmínky k hnízdění, jako mají ptáci ve volné přírodě – tedy vyrobit „termitiště“. Jednou z cest je použití korkové výplně budek nebo vyplnit budku pisciflorem, který používám já. Další možností je vyplnění budky těsnicí pěnou na okna (P. Pavlovec). Je ale také pravdou, že ptáci pokud chtějí, zasednou i v běžné budce pro agapornise. Při použití jedné z výše uvedených technologií, si samice musí vykousat alespoň část hnízdní kotlinky a tím se více stimulují ke hnízdění. Tento „hnízdní parazitizmus“ v termitištích zabezpečuje jednak ptákům klid při hnízdění (jenom málo druhů škodné navštěvuje termitiště), ale především se v takovém hnízdě udrží stabilní a vyšší teplota. Tento faktor, jak ještě uvidíme, je pro zdárný odchov dosti podstatný. Rozměry budek jsou obdobné nebo o málo větší, jako u ostatních druhů agapornisů. Přednost dávají ptáci ležatému typu budky. Jako příklad lze uvést rozměry – délka 20–30 cm, hloubka 15–20 cm a výška 15–18 cm. Upřednostnění ležatých typů budek nelze ale označit za obecné pravidlo. U tohoto druhu je vhodnější, pokud se partneři do páru mohou vybrat samostatně z většího množství jedinců, ale nezdá se to být limitující pro úspěšný odchov. V době hnízdění a hlavně při odchovu potřebují ptáci stabilně vyšší denní teplotu 27–28 °C, s možným nočním poklesem ke 24–23 °C, při vlhkosti asi 60 % r. Jedná se tedy o poměrně vysoké hodnoty teploty. Zdá se tedy vhodnější, umístit tepelný zdroj přímo do bednové klece, aby chovatel nemusel vytápět na takto vysokou teplotu celou chovnou místnost. Pro úsporu energie lze také před přední mřížku předsadit sklo. I tím se sníží spotřeba energie. Na dorovnání rozdílu v teplotě prostředí (běžný byt 23–24 °C) a potřebné teploty v kleci, pak stačí i slabší žárovka nebo keramická lampa. Pokud použijeme jako tepelný zdroj žárovku, je nutné ji zakrýt (odstínit), aby při eventuelní regulaci teploty v noci nedocházelo k rušení ptáků. Nutný je pochopitelně i termostat. Potřebnou vlhkost pak lze zajistit odparníkem vody.
Jako základ krmné dávky pro mimohnízdní období lze použít směs zrnin, která byla uvedena výše nebo směs podobnou. Úspěšný chovatel Lietzow (Die Voliere, 1998) doporučuje základní krmnou směs tohoto složení:
kardi 10 % , stříbrné proso (bílé) 5 %, lněné semeno 5 %, senegalské proso 15 %, niger 5 %, Mana proso (šedé) 15 %, oves 8 %, japonské proso 8 %, paddy rýže 7 %, pohanka 5 %, lesknice 13 %, milocorn 4 %.
Jak je vidět, jedná se v podstatě o směs velmi podobného druhového složení, jakou byli ptáci krmeni v karanténě firmy Zoo-Import Plzeň. V mimohnízdním období 1–2× týdně, v období hnízdění častěji a při odchovu denně podáváme směs zrnin i v předklíčeném stavu. Výše jmenovaný německý chovatel používá dva druhy směsí zrnin pro předkličování:

směs č. 1:	směs č. 2:
slunečnice 15 %	senegalské proso 25 %
kardi 15 %	Mana proso (šedé) 25 %
oves 10 %	lesknice 20 %
pšenice 15 %	japonské proso 20 %
lesknice 10 %	sezamové semeno 10 %
stříbrné proso 15 %
katjang 5 %
pohanka 10 %
milocorn 5 %

Je na každém chovateli, aby si vytvořil svůj vlastní krmný plán, ale uvedené údaje mohou být určitou inspirací. Osobně ptákům zkrmuji mírně odlišnou směs zrnin (především v procentickém složení) a nepodávám slunečnici. Vzhledem k menším rozměrům klecí, délka 120 cm, hloubka 50 cm, výšky 60 cm, se domnívám, že by mohlo dojít ke ztučnění ptáků. Pan Pavlovec podává těmto malým papouškům směs pro drobné astrildovité ptáky a jejich kondice je velmi dobrá. Jako doplněk krmné dávky lze celoročně podávat různé ovoce (banán, pomeranč, hrušku, menší množství jablek), zeleninu (mrkev, okurku, cuketu). Potřebné je ptáky na tato krmiva naučit. Velmi dobrým krmivem jsou jeřabiny a jiné bobuloviny (ptačí zob, rakytník, hlohyni apod. ). Sezónně lze podávat i nedozrálá semena trav, bylin a obilovin (pšenice, kukuřice), ale v menším množství. Celoročně podáváme větve, pupeny a květy stromů a keřů. V zimním období postačí odstřihnout několik delších větviček a ponechat je nějakou dobu v nádobě s vodou, podobně jako u předvánočních „Barborek“. Jakmile se objeví pupeny, odstřihneme spodní část ponořenou do vody a můžeme je podávat. Za důležité považuji pravidelné dávkování vitaminů a minerálních látek. Používám multivitaminový preparát Supervit, v mimo hnízdním období 2–3× týdně, v době přípravy na hnízdění denně. Z minerálií je nejdůležitější dotovat vápník. Tito papoušci, jako převážně zrnožraví ptáci, berou nejvíce semen. V nich je nízký obsah vápníku a naopak vysoký obsah fosforu. Pokud tedy není hladina Ca dorovnávána, může dojít (a často dochází) k porušení rovnováhy mezi uvedenými prvky v organismu. Toto porušení může mít negativní vliv na metabolismus a následně pak i na zdravotní stav a životnost ptáků. Nutnost dotace vápníku stoupá hlavně u samic před snůškou, ale to platí pro papoušky a ptáky jako celek v obecné rovině.
O vlastních odchovech toho mnoho napsat nemohu, protože jsem dosáhl pouze částečného úspěchu. Ptáky tohoto druhu chovám od roku 2000. Jedná se o západoafrický poddruh (A. p. pullaria). Uvedeného částečného úspěchu jsem dosáhl v roce 2003, kdy ptáci zahnízdili a vylíhla se i mláďata. K hnízdění došlo v letním období, v krytém prostoru zahradních voliér, kde mám umístěny klece o rozměrech 120×50×120 cm. Touto dobou byla v celém zařízení vysoká teplota (28–32 °C). K vyhnízdění došlo v ležaté budce o rozměrech 34×17×17 cm, která byla vyplněna pisciflorem. Bohužel v průběhu hnízdění uhynula samice a následně i mláďata. Sehnat samičku nebylo jednoduché a dosti dlouho to trvalo. Nakonec jsem získal mladou samičku z odchovu Zoo Plzeň. Další dvě sezóny k odchovu nedošlo. Bylo to způsobeno pravděpodobně mládím samice. Později se mi podařilo sehnat ještě jeden odchytový pár. Protože jsem byl nucen rekonstruovat zmiňované zahradní voliéry, včetně klecí umístěných v jejich kryté části, mám ptáky umístěné v klecích v bytě (panelový dům). I když celkem pravidelně jeví zájem o budku (listopad – leden), k dalšímu zahnízdění nedošlo. Domnívám se, že důvodem je neodpovídající teplota (22–24 °C), která páry k zahnízdění dostatečně nestimuluje. Uvedený problém jsem konzultoval i s panem Pavlovcem, který je podobného názoru. I v jeho chovu, kde má obdobné teploty a běžně odchovává drobné astrildovité ptáky, ptáci nehnízdí a pouze náznakově projevují zájem o budku. Již zmiňovaný chovatel Lietzow také uvádí teploty, kdy došlo k odchovu, o 4–5 °C vyšší (27–28 °C). Vyšší teplotu mají i v Zoo Plzeň. Zdá se tedy, že limitujícím faktorem může být teplota (a s ní v návaznosti i vlhkost).
Jinak je agapornis oranžohlavý velmi milým a nenáročným druhem. Předsudky o nesnadnosti jeho chovu jsou neopodstatněné. U odchovu je tomu ale jinak. Zde je důležité vytvoření odpovídajícího mikroklima. Vzhledem k zákazu dovozů, který trvá již od podzimu 2005 a bude trvat minimálně ještě do konce března letošního roku a i nadále nejasné situaci s možností importů v budoucnosti, by bylo žádoucí, pokusit se o vytvoření chovného kmene těchto agapornisů. Že je jejich odchov možný, je patrné. Pro udržení v evropských chovech bude ale potřebný určitý stupeň domestikace, podobně, jako tomu bylo u ostatních druhů rodu Agapornis. Domestikace je pak výsledkem působení tří základních faktorů – počtu generací odchovaných v zajetí, velikosti populace v chovech a selekčního tlaku. Bohužel u těchto papoušků v Evropě se jedná hlavně o importované ptáky nebo příslušníky F1 generace, tedy mláďata importovaných rodičů. O velikosti populace lze hovořit jen nadneseně, protože druh není běžný a odchováván je pouze vzácně, jak je patrné i z mé zkušenosti. Tím bohužel padá i poslední faktor – selekční tlak, či lépe řečeno, výběr dobře odchovu schopných jedinců a zařazování jejich potomků do chovu. Pokud nebudou obnoveny dovozy, je budoucnost chovu tohoto druhu v Evropě značně nejistá. Proto by bylo velmi dobré, kdyby se ozval některý z úspěšných chovatelů a popsal svoje zkušenosti. Pouze užší spolupráce mezi jednotlivými chovateli agapornisů oranžohlavých dává při absenci importů naději na jejich udržení v evropských chovech.

text a foto: Karel Vlček