Chovatel pižmových kachen
Znám se s člověkem, co žije sám v domku s velikou zahradou, hned vedle teče Ohře, nedaleké Krušně hory zapříčiňují, že tam málo prší a o to víc svítí slunce, sníh nikdy nezůstane ležet. Ač vyučen černému řemeslu (IŠV a DIŠV jako kovář) živí se dřevem, kovařinou jen trošku. Pro historické válečníky vyrábí jasanové luky, k nim samozřejmě i šípy, co pro ně kove hroty, aby nezapomněl řemeslo. K šípům patří ještě opeření a za tím účelem chová dvě husy a housera. Peří, které při pelichání ztrácí by mu zdaleka nestačilo, málo by bylo i toho z housat, co husy každoročně vyvedou. Výrobce luků to má ale vymyšlené, husu ho ani nenapadne zabít. Zajedno je škubání hrozná práce, za druhé by house ani neuměl připravit k jídlu.
Když housata dorostou na pekáčovou míru, naloží je do krabice na nosič kola a rozjede se po okolních vesnicích. Ví už, kde chovají husy či krůty, daruje hospodyni house a ona mu pak schová vhodné peří ze všech opeřenců, co k zimě škube. Tímhle způsobem si zajišťuje dostatek materiálu na šípy, oni ti historičtí (někdo tvrdí, že až hysteričtí) bojovníci mají velikou spotřebu. Krůty nechoval nikdy, tvrdí, že je s nimi piplačka, protože jsou háklivý na nastydnutí. Jednou si ale na dvůr přinesl dvě pižmovky a kačera. Někdo mu řekl, že s nimi není žádná práce, kachna sama vysedí, odvodí a peří z nich se dalo použít zrovna jako husí či krůtí.
Navštěvuji toho člověka několikrát ročně, ale vždycky jen na chvíli. Jednou jsem se s ním pokoušel zapříst hovor na chovatelské téma, ale bez úspěchu. Odmítavě zamával rukama, hus ani kachen si nikterak nevšímá a nechává je žít po svém. Sami ať si vyberou, kde chtějí přespávat a hnízdit, žádné zařízení za tím účelem nebudoval.
Když kachny vyseděly první káčata, vodily je pak chvíli po dvoře, ale při další návštěvě už nebyly. Výrobce luků prohlásil, že odešly na nemoc. Bylo mi to sice divné, nikdy jsem ještě neslyšel o nemoci v souvislosti s pižmovkami, ale co by to nebylo možné. Pižmovky chodily samy a jednou mi na tu strakatější padl zrak, zdála se mi poněkud divná. Sunula se pomalu jako by ani neměla sílu zvednout nohu. Mířila ke mně, ale jen velice zvolna a nakonec ani nedošla. Zastavila se, jakoby se rozhodovala, kterým směrem se dát, pak padla na bok. Po chvíli vystrčila běháky k nebi a byl konec. Zvířata chovám dlouhá léta, leccos jsem s nimi zažil a tak mne popadlo neblahé tušení. Ohmatal jsem kachně břicho a má zkušenost mne nezklamala. Prsní kost vystouplá, na ní trocha peří, ani kousek svaloviny. To nebyla nemoc, ta kachna chcípla hlady. Obrátil jsem se na majitele s otázkou, zda tu svou drůbež někdy krmí. Velice ho to udivilo – krmit? Ne nikdy, husy mám už kolik let, nikdy jsem jim nic nedal, tak proč by kachnám. Vysvětlil jsem mu, že husy dokážou přežít díky rozloze jeho zahrady a mírnému klimatu, jenže kachnám to prostě nestačí, a nebude-li je krmit, přijde o všechny.
Zabručel, že tedy dobrá, že jim v místním marketu (tak říkal malému krámku) něco koupí. Odešel do domu pro tašku a peníze, ale cestou si všechno rozmyslel. Kupovat že se nebude nic, kachny pochytáme a odneseme k jednomu kamarádovi. Viděl prý nedávno, jak svou drůbež krmí. On že už je nechce, o zvířata, co se o sebe neumí postarat sama, on nestojí.
Od toho času tedy vím, že podob chovatelství je mnoho.
