Mývalovec už i na Rokycansku

Vzácný nebo alespoň ojedinělý zážitek prožil v minulých dnech hospodář Mysliveckého sdružení Jestřáb Těškov ing. Vít Kleinhampl se svým hladkosrstým foxteriérem Brylem od Štěpánského rybníka. Při pravidelné kontrole mysliveckých zařízení a doplňování krmiva v krmelcích narazil foxteriér Bryl na čerstvou stopu mývalovce, která jej zavedla do opuštěného komplexu přírodních nor. Po urputném boji, který se odehrával v podzemí, nakonec Bryl uspěl a vynoroval mladou samici mývalovce kuního – nepůvodní druh české přírody.

• Myslivec ing. Vít Kleinhampl se svým Brylem a psíkem mývalovitým

Mývalovec kuní, dnes se mu podle novějšího zoologického názvosloví říká psík mývalovitý, se vyznačuje zavalitějším tělem na nízkých nohách, krátkýma ušima a menší hlavou. Jeho zbarvení je šedohnědé až hnědočerné, břicho bývá světlejší. Na hlavě je černobílá kresba, přičemž srst je dlouhá, na ocase a bocích odstátá. Délka těla se pohybuje od 50 do 70 centimetrů a hmotnost kolem 4 až 10 kilogramů. Jeho původní domovinou je severovýchodní Asie, Mandžusko, severní Čína a Japonsko. Vzhledem k tomu, že byl chován jako kožešinové zvíře, docházelo k jeho únikům ze zajetí a postupnému rozšiřování, především z východní Evropy. Dnes psíka mývalovitého můžeme zastihnout na celém našem území, nicméně díky svému nočnímu způsobu života velice často uniká pozornosti a málokdo o jeho výskytu ví. Své by o tom zcela jistě mohla říci myslivecká veřejnost, která v přírodě tráví mnoho volného času a mohla by se výskytu tohoto invazního druhu věnovat. S jeho přítomností můžeme počítat zvláště ve vlhčím prostředí v blízkosti vodních toků či rákosin, nicméně ve výběru stanoviště je velice přizpůsobivý. Proto jsou stále častější jeho pozorování. S tím souvisí i další možné problémy. Nejenže je to nepůvodní druh české přírody, ale u nás kromě člověka nemá přirozené nepřátele. Potravou psíka mývalovitého jsou hlodavci, obojživelníci, ryby a nepohrdne ani sběrem bobulí a plodů. Za vinu se mu však dává i ničení ptačích hnízd či nalezených mláďat. K rozmnožování psíků mývalovitých dochází koncem zimy, přičemž doba březosti se pohybuje kolem 45 až 60 dnů. Ve vrhu bývá 6 až 9 štěňat. Vysokým počtem mláďat se také vysvětluje nárůst populace tohoto druhu.

I přesto, že je psík mývalovitý zajímavé zvíře, nepatří mezi původní naše druhy. Jak tedy dál? Buď tento, ale i ostatní nepůvodní druhy tolerovat a smířit se s jejich výskytem nebo zaujmout nekompromisní postoj? Zde však bude nutná spolupráce všech „zelených“ organizací hospodařících v přírodě, především však s myslivci, jako je to právě v případě psíka mývalovitého. Toho totiž lze za splnění určitých podmínek lovit. Tuto možnost sice má pouze omezený počet myslivců (myslivecká stráž), nicméně nic nebrání tomu tento stav v budoucnu změnit.

Problematika nepůvodních druhů je nesmírně složitou záležitostí. Proto Český svaz ochránců přírody přichází se zajímavou publikací, která se touto záležitostí zabývá. Jmenuje se „Nepůvodní druhy fauny a flóry České republiky“ a zájemci zde najdou informaci o nejvýznamnějších nepůvodních druzích rostlin a živočichů vyskytujících se na našem území. Publikace vznikla v tříleté úzké spolupráci s Národním muzeem a podílelo se na ní 75 autorů. Má charakter encyklopedie a popisuje několik stovek druhů, které se přičiněním člověka dostaly na naše území, v následující struktuře: popis druhu, rozšíření – primární, sekundární, v ČR, nároky na prostředí, charakter české populace, interakce, analýza rizika a literatura. Dále jsou zde uvedeny obecné kapitoly – především o způsobech, jak se nepůvodní druhy k nám šíří, jejich významu a našem přístupu k nim. Obdobnou publikaci před nedávnem vydali v Německu a Rakousku, v zemích bývalého východního bloku jsme zatím jediní.