ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

„Tak jsem se mu snažil pomoct…“ udělal jsem dramatickou pauzu a vzápětí pokračoval: „Chytil jsem ho za hlavičku a tahal a tahal…“
„Ne!“ vydechly dvě či tři ženy a já pochopil, že musím svou fantazii trochu přibrzdit.
„Ale jo, tahal jsem to děcko ven, ale pak přišly na manželku stahy a jak se prudce vzepřela, zlámala mi obě ruce.“
„Vy si děláte srandu, že jo?“ zeptala se naproti sedící, starší paní. Musela mít za sebou těch porodů už nejmíň pět, alespoň podle věku. A teď čekala na další.
„Ne!“ hájil jsem se. Naštěstí právě v ten okamžik se otevřely dveře ordinace. Mojí milovanou Haničku právě odváželi na lůžkové oddělení, kde měla strávit dalších zhruba jedenáct týdnů.
Zvedl jsem se a bez omluvy své posluchače opustil. Když jsem doběhl zřízence a lékaře, jež ho následoval, vyhrkl jsem: „Pane doktore, jak to s ní vypadá?“
„S kým?“
„S Hankou přece. Jsem její přítel a čeká moje dítě…“
Lékař se zastavil a ukázal na mojí přítelkyni. Ta obrátila hlavu a usmála se na nás, načež i zřízenec, vezoucí pojízdné lůžko na chvíli zastavil.
„Promiňte,“ omlouval se mi lékař. „Nevěděl jsem, že patříte k paní Kolouškové.“
„To nic. Co je s ní… a s děckem?“
„Bude to v pořádku, ale zatím si je tu necháme na pozorování. Vaše paní…“
„Přítelkyně, zatím nejsme oddaní,“ upřesnil jsem.
„Vaše přítelkyně by na sebe měla dávat větší pozor a rozhodně netahat těžké věci, rozumíme si?“
„Jistě. Jistě. A jak dlouho tu zůstane?“
Doktor pokrčil rameny: „To je teď těžké říct. Zatím to vypadá dobře a tak by možná mohla jít za týden domů.“
Nahlas jsem si vydechl.
„Ale slibovat vám to nebudu. Může se stát, že tu zůstane až do porodu.“
Znovu jsme se dali do pohybu a za okamžik stanuli před dveřmi pokoje číslo sedm. Šťastné číslo, pomyslel jsem si. Haničku uložili přímo u okna a lékař mi podal ruku: „Přivezte jí nějaké věci a když to dobře dopadne, za týden ji máte doma.“
„Děkuju pane doktore, moc vám děkuju,“ odvětil jsem a byl dojatý. Měl jsem, a mám, svojí Haničku totiž moc rád.
Lékař i jeho pomocník nás opustili a já si přisedl k těhotné přítelkyni na okraj jejího lůžka.
Vedle přes uličku se pod pokrývkou zavrtěla jiná z pacientek, ale to mě vůbec nevyvedlo z rovnováhy. Bez jakéhokoliv ostychu jsem se Hance přisál na ústa. Pak jsem ji pohladil po vlasech a řekl: „Přivezu ti nějaké věci.“
Přikývla a také mě pohladila.
„Mám tě rád,“ pokračoval jsem.
„Já vím. Já tebe taky.“
„Tak buď hodná a nezlob. Vydrž to až do konce.“
Usmála se na mě a já věděl, že to vydrží. Ona je totiž nezdolná potvora. Ona je ženská jak má být.

14. Teraburza v Praze

Hanka ležela už třetí týden v porodnici a notně se tam nudila. Za tu dobu totiž stačila přečíst od své oblíbené Javořické téměř všechno, co se dalo v knihkupectvích sehnat.
Mezitím se mně, Božence, Markovi a stěhovákům povedlo přemístit terária, zvířata i těch pár našich věcí do nového působiště, kde pak všechno viselo hlavně na Boženčině příteli. On jediný z nás byl totiž schopný i ochotný se o ten náš ansámbl postarat. Navíc bydlel v téže vesnici, jen pár minut od nás a tak to pro něho ani časově nebyl žádný problém.
„Marku,“ zeptal jsem se ho jednou. Myslím, že to bylo ve čtvrtek večer.
„Ano?“ odtušil.
„Kde máš mladou?“
Pokrčil rameny.
„Je mezi vámi všechno v pořádku?“ ptal jsem se dál. Vlastně nevím proč, vždyť jsem se ho chtěl původně zeptat na něco docela jiného.
Chlapec jen mávl nešťastně rukou a odpověděl: „Přišel jsem udělat zvířata.“
„Mám k tobě prosbu.“
„Hm?“ zvedl oči od plastového škopku s krmnými hlodavci.
„Mohl bys se mnou jet v sobotu na burzu? Mám ji objednanou už měsíc a nerad bych …“
„Samozřejmě,“ přikývl.
A tak se stalo, že o dva dny později stál Marek Jankovski po mém boku na teraburze v pražských Holešovicích. Tyhle burzy, pořádané firmou Viva exotica jsou největší svého druhu v republice a opakují se každý měsíc mimo letních prázdnin. Jistě chápete, že něco takového jsem si nemohl nechat ujít. Už i proto, že se sem kromě českých a slovenských teraristů sjíždějí chovatelé téměř z celé Evropy.
„Kolik stojí tady ten štír?“ zeptal se mě Marek, upravující plastové krabičky s cenovkami.
Než jsem mu stačil odpovědět, naklonila se ke mně z davu na opačné straně stolu silnější žena. Její rty zdobila sytě rudá růž.
„Co je to za druh?“ zeptala se.
Marek jí podal krabičku se škorpiónem a já se snažil z odpovědi vykroutit: „Je to nějaký druh z rodu Tityus, původem ze Svaté Lucie.“
„A nevíte přesně jaký?“ prohlížela si drobného tmavého živočicha ze všech stran.
Pokrčil jsem rameny. Marek s doširoka otevřenýma očima sledoval, jak se zachovám.
„Mohl by to být Tityus insignis, ale určit ho je nesnadné. Jedině, támhle u těch stolů napravo,“ zvedl jsem se ze židle a jednou sádrou ukázal tím směrem, „tam někde jsem zahlédl pana Kovaříka, ten by vám mohl poradit. Je u nás přes štíry asi nejlepší.“
„Já vím, znám ho,“ přikývla žena. „A kolik jich máte?“
„Kolik byste jich chtěla?“
„Tak šest až osm,“ podala krabičku Markovi. Ten se sehnul pod stůl a z papírové bedny od banánů vylovil požadované množství jednotlivě do plastových nádobek rozdělených štírů.
„Když si jich vezmete deset, nechám vám je po třech stovkách,“ podíval jsem se tázavě na tu paní. Zaváhala.

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha