ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKU

„Je to dobrá cena,“ snažil jsem se jí pomoct v rozhodování.
„Tak jo,“ usmála se a dodala: „Vymámil by z jalový krávy tele.“
Taky jsem se usmál, už dlouho jsem totiž tohle přirovnání nikde neslyšel.
Marek předal ženě deset krabiček a vzal si od ní peníze. Než si pak stačil sednout, už tu byl další zákazník. Malý chlapec s maminkou. Měl zájem o párek drobných gekonků rodu Gonatodes. Zaplatil je samými kovovými mincemi.
„To si vybral kasičku, ne?“ zeptal jsem se ho, když mu Marek gekony podával.
Chlapeček se na mě stydlivě podíval a láskyplně si vzal plastovku s vytouženými zvířátky. Odpověděla za něj jeho maminka: „To víte, je mu teprv sedum, ale nic jinýho ho na světě nezajímá.“
Obrátili se k odchodu. Já je ovšem ještě zarazil: „Počkej!“
Oba, matka i syn se po mně podívali.
„Tady,“ ukázal jsem na stůl. „Vezmi si ještě tuhle samičku.“
Viděl jsem, jak se dítěti rozsvítily oči. Pak se tázavě podíval na svou matku a ona přikývla. Vzápětí se mě zeptala: „A kolik vám dám?“
„Nic. To je dárek,“ odvětil jsem a naklonil se k chlapci blíž: „Až budeš mít mladý, tak mi je přijď ukázat. Třeba je tady spolu i prodáme, jo?“
Chlapeček svírající v dlaních dvě krabičky jako ten nejcennější poklad přikývl a jeho maminka se dojatě usmívala. To je to nejkrásnější, co může člověk zažít.
Všechno probíhalo hladce a Marek se za už pár chvil projevil jako velmi zdatný obchodník. Samotnému se mu bez mého přispění podařilo prodat dva samce psohlavců, což je docela slušný výkon, vezmeme-li v úvahu, že se tito hadi u nás bez problémů množí. Navíc prodat dva jedince stejného pohlaví v jednu chvíli, to je úctyhodný výkon.
„Vidím, že ti to jde,“ podíval jsem se po něm.
Přikývl. Bylo na něm na první pohled vidět, že ho tahle práce baví.
„Nechtěl bys u mě pracovat?“ zeptal jsem se ho.
„Jako co?“
„Jako ošetřovatel, prodejce a tak podobně,“ upřesnil jsem svou nabídku.
Marek pokrčil rameny: „Mám dobrou práci v nemocnici.“
„No ale stejně u mě děláš?“
„Baví mě to.“
„Tak to necháme zatím jak to je a já tě budu vyplácet procenty ze zisku, co ty na to?“
Znovu pokrčil rameny, ale na první pohled bylo jasné, že mu ta nabídka polichotila. Jakýsi stín se mu však odrazil ve tváři a já se nemohl nezeptat: „Co je?“
„Co když už nebudu chodit s vaší Boženkou?“
Pousmál jsem se: „To je přece vaše věc. Já jsem s tebou spokojený.“
To ho, jak se zdálo, uklidnilo.
„Máte ještě nějakého jiného hroznýše, než jen tady toho?“ zeptal se ho muž středního věku v károvaném saku.
„Jistě,“ odvětil Marek, kývl na mě spiklenecky a pak se sehnul dolů, aby vylovil z plátěného sáčku nějakého dalšího hada na ukázku.
„Nechám tě tu samotného,“ pravil jsem. „Zvládneš to?“
„Samo,“ odpověděl sebejistě.
„Jdu jen támhle vedle k panu Jakoubkovi, koupit krmení. Tak kdybys mě potřeboval, hvízdni…“ řekl jsem na odchodu a s oběma rukama stále stejně zasádrovanýma se sunul davem ke stolu o pár metrů dál.
Jenže znáte to. Jen jsem dorazil ke stolu farmy Terins, od které beru už léta hmyz ke krmení, mimochodem velmi kvalitní, padl mi do oka párek mladých hroznýšů Boa constrictor imperátor. Pan Jakoubek totiž nabízel právě ty velmi ceněné jedince se změnou kresby, s podélným pruhováním. A tak, jako už tolikrát, jsem neodolal a párek těchhle nádherných zvířátek si u něho koupil.
Ještě že je moje zlatá Hanička v porodnici, pomyslel jsem si, když mi je paní Jakoubková balila do velké plastové nádoby s nezbytnými větracími otvory.

Domů jsme přijeli skoro za tmy. Nevím, jak se to stalo, burza sice už dávno skončila, ale já se zapovídal tuhle s tím a támhle s jiným, a nakonec jsem šel ještě na pivo s panem Šedou, který mi nabízel kanárské ještěrky rodu Gallotia. Jsou to velmi zvláštní a zajímavá zvířata, která se velmi rychle ochočí a stanou se pak doslova a do písmene domácími mazlíčky. Kdysi jsem měl od tohoto chovatele pár, který mi pár dnů po doručení už žral banány z ruky a opouštěl terárium na zapískání. Neuvěřitelné, že? No ale tentokrát jsem odolal a nekoupil je.
Doma jsme zaparkovali vzadu za domem. Já si nechal přes obě sádry položit krabici s nově získanými hroznýši, zatímco Marek popadl dvě nejbližší bedny a následoval mne do stodoly. Tady jsme pak v rychlosti rozdělili zvířátka do jednotlivých ubikací, tedy přesněji řečeno Marek je rozdělil a já mu do toho kibicoval.
Když jsme končili, tak jsem se po něm zvědavě podíval: „Ty už s Boženkou nejsi, viď?“
Přikývl.
„Nic si z toho nedělej. Ona stejně není ta pravá.“
„Ale já ji miluju,“ vzdychl Marek.
„Nech to bejt, však se to vytříbí,“ mávl jsem sádrou a pak změnil téma: „Tady si vem z kasírtašky litr, to máš za dnešek. Stačí?“
Viděl jsem, že ho to potěšilo.
„Jinak za každý den, kdy se mi tu budeš starat o ty potvory, ti dám dvě stovky, platí?“
Přikývl.
„Tak teď poď se mnou. Dáme si večeři a panáka.“
V domě se svítilo jako o pouti a hlasitě hrála hudba. Z čeho, to jsem nevěděl.
„Haló, Boženko?“ zakřičel jsem.
Nic.
Hudba však přicházela z pokoje, který si Boženka obsadila sama pro sebe. Otevřel jsem tedy její dveře a …
Na rozdíl od Marka, mne to ani nevyvedlo z rovnováhy. Boženka tam nahá seděla obkročmo na muži o nejmíň třicet let starším.
Raději jsem ty dveře zase zavřel.
Nalil jsem dvojitého rumu sobě i Markovi a jen jsme ho do sebe obrátili, už tu byla rozezlená dívka: „Ty neklepat?!“

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha