Chov vločkovníků zelenohřbetých je náročný

Vědecký název: Mandigoa nitidula (Hartlaub)
Německy: Gruner Tropfenastrild
Anglicky: Green – backed Twin – spot
Francouzsky: Bengali vert

Chovu vločkovníků zelenohřbetých jsem měl možnost věnovat se pouze krátkou dobu. Odchovat mladé se mi nepodařilo, ačkoliv jsem měl výborné chovatelské zařízení a vysoce odborné poradce. Na předním místě uvedu švýcarského odborníka dr. Burkarda. Rád vzpomínám na nepopsatelně krásné zbarvení, příjemný hlas, vždy agilní chování bez přílišné plachosti. O tom všem si budeme postupně povídat.
Rozlišují se čtyři zeměpisné formy:
nitidula, schlegeli, chubbi a virginiae.
Délka se 100–110 mm, zobák 10–11 mm.

Životním prostředím vločkovníků jsou houštiny, porosty vysokých tráv na okraji pralesů i lesní světliny. Vyskytuje se také v horách až do výšek 2000 m n. m.
Potravu si shání také na rýžových a prosných polích, které se nacházejí v blízkosti lesa. Kulovitá hnízda s postranním vletovým otvorem si staví v křovinách z trávy.
Rozšířen je v západní, střední a východní Africe. Chová se velice nenápadně a tudíž i opatrně.

Popis
Samec je svrchu zelený, kostřec a vrchní krovky ocasní má oranžově červené, letky a ocas temně zelené. Uzdička, okolí oka, tváře a brada, někdy i hrdlo (podle zeměpisné formy) jsou jasně červené. Vole a horní prsa jsou zelené, světlejší než hřbet. Spodní krovky ocasní, holenní peří a střed břicha olivově zelené, ostatní spodina je červená, hustě posetá bílými tečkami. Oko tmavě hnědé, štíhlý zobák je černý s červenou špičkou, nohy jsou hnědé.
Samice nemá červenou uzdičku. Hlava, okolí oka, tváře a brada jsou žlutohnědé, hrdlo a vole žlutozelené bez lesku. Spodina je šedočerná, spodní krovky ocasní hnědavé, tečkování jako u samce.
Mladí jsou svrchu tmavě olivově zelení, na spodině šedozelení, někdy již s viditelným tečkováním. Břicho a spodní krovky ocasní jsou olivově zelené. Uzdička a okolí oka je žlutohnědé.

Uvykání vločkovníků v chovu
Do Evropy byl vločkovník zelenohřbetý poprvé dovezen v roce 1934 a 1935 do Londýna do Německa. Po druhé světové válce se objevil na evropských trzích poprvé v roce 1959. Od roku 1970 patřil k pravidelným nabídkám u většiny dovozců. Kdyby se chtěl některý chovatel zabývat chovem vločkovníků zelenohřbetých a neměl dost zkušeností s aklimatizací dovezených ptáků, měl by to nejdříve zkusit s odchovanými ptáky.
Ptáci dovezení do Evropy bývají často ve velmi špatném stavu, jsou postiženi především nemocemi střev, např. kokcidiózou, E. coli, ale také střevními parazity v tenkém střevě.
V období aklimatizace vločkovníků je bezpodmínečně nutná stále vysoká teplota nad 24 stupně C. Doporučuje se dát si od veterináře vyšetřit trus. I v současnosti se chovatel setkává s velkými problémy, především to platí pro zeměpisnou formu chubbi. V době aklimatizace se doporučuje pro snazší kontrolu umístit vločkovníky do bednové klece. Vysoké dávky živočišného krmiva nejsou vhodné, protože chybějící zrniny mohou způsobovat rapidní hubnutí. Je účinnější podávat v prvních dvou týdnech především senegalské proso v klasech, suchý nektar a jen velmi málo mravenčích kukel. Polozralá, případně naklíčená semena a živočišná krmiva se doporučuje podávat teprve tehdy, když jsou vločkovníci zcela zdravotně v pořádku, nejeví žádné příznaky nemocí, které se mohou projevit nízkou aktivitou nebo načepýřeným peřím. V prvních dnech po dovozu podával chovatel Hofmann vločkovníkům hlínu, kterou vyhrabávala divoká prasata na poli. Příjem tohoto krmiva se projevoval velice pozitivně na trávení importovaných vločkovníků, a proto bylo dlouhodobě všech chovancům podáváno bez omezení.
Po uvyknutí můžeme vločkovníky umístit v prostorných klecích, které mají minimální rozměry 130×60×60 cm (dך×v). V letních měsících jim poskytneme prostor v zahradních voliérách, které jsou z větší části zastřešené. Voliéry mají být vybaveny dostatkem křovin, které poskytnou vločkovníkům místo k uklidnění, ale také k obvyklému odpočinku. Bude-li ve voliéře skutečně dostatek větví od země až ke stropu, budou ptáci důvěřiví a klidní, nebudou se plašit. Volné prostory na zemi se vyloží mechem a lesní hlínou. Vločkovníci zde budou nalézat nejen potravu, ale také trvalou činnost. Nároky vločkovníků na koupání jsou velice vysoké. Jsou schopni promáčet své peří tak důkladně, že chvíli nebudou moci vůbec létat.

Hnízdění
Je známo, že vločkovníci potřebují trochu více času než začnou s přípravami k hnízdění, než jiné druhy astrildovitých. Zřídka přijdou do hnízdní pohody v prvém roce do dovozu. Poznamenávám, že to však nemá žádnou souvislost s pohlavní zralostí. Proč? Protože je ověřeno, že někteří jedinci tohoto druhu z evropského odchovu přistupují k hnízdění již v nízkém věku. Pro přiblížení: u chovatele Hofmanna zahnízdil úspěšně párek šestiměsíčních vločkovníků zelenohřbetých! Chovatel Heine uvádí, že u něho přistoupil asi deset týdnů starý sourozenecký pár k hnízdění a samička snesla čtyři oplozená vajíčka. K páření dochází pravidelně a lze vlastně říci výhradně v hnízdě, ovšem, jako vždy se občas vyskytnou výjimky. Při stavbě postupují vločkovníci zpočátku opatrně a rozvlekle. Jako hnízdní materiál používají velké množství jemné a suché trávy, kokosových vláken, rašelinný mech (Sphagnum), vlákna různých kořínků nebo odkvetlých rostlin. Stavbě hnízda se věnuje především samec, který přináší stavivo ve svazcích. To platí především pro samce zeměpisné formy schlegeli, zatímco samci formy chubbi přinášejí jednotlivé stvoly. Samice se na přinášení staviva podílejí jen málo, ale naproti tomu přejímají většinu stavebních prací a úprav na hnízdě. Stanoviště hnízda se nachází obvykle v horní třetině voliéry, často jen několik pouhých centimetrů pod střechou voliéry. Přednostně je hnízdo stavěno volně ve větvoví a jeho vnější rozměry jsou asi 26×24×24 cm (dך×v). Má stěny silné až 4 cm, někdy dokonce 7 cm. Vletový otvor směřuje ve většině případů ke světlu. Hnízdo je vystýláno jemnou trávou nebo drobnými klásky. Jednotlivá peříčka přináší samec teprve v době, kdy jsou již vajíčka zahřívána, což se oceňuje jako dárek samičce.
Od začátku stavby hnízda až do snášení vajec uplyne doba 6–14 dnů. Se zahříváním je v započato po snesení třetího vejce. Celá snůška čítá 4–5 vajec, ale v průměru to jsou vejce čtyři. Vločkovníci sedíce velmi pevně a chceme-li provést kontrolu hnízda, musíme je k opuštění hnízda opatrně přinutit. V noci sedí na snůšce samec i samička. Chováme-li vločkovníky v kleci, i zde nalezneme oba partnery v hnízdě také přes den. Doba vysezování trvá 13–15 dnů. Za nepříznivého, chladnějšího počasí ve venkovní voliéře trvá vysezování téměř vždy 15 dnů. V případě příznivého počasí nebo při přemístění párů do vlahé vnitřní voliéry trvá 13–14 dnů.

Odchov
Vylíhlá holátka mají kůži masové barvy, jen mírně porostlou řídkým chmýřím. To, že jsou v hnízdě již holátka, snadno poznáme podle chování rodičů. Stále pilně hledají hmyz, intenzivně přehrabují substrát, kterým je posypaná zem. Obracejí suché listí s tím, že pod ním naleznou živý hmyz a jiné pochoutky, jak jsou zvyklí. Takové intenzivní hledání naklíčeného zrní a živého hmyzu si usnadníme, budeme-li tato krmiva předkládat na velkých, hlínou naplněných mísách. K hlíně můžeme ještě přimíchat mech. Je ověřeno, že tato nabízená potrava je vločkovníky spotřebovávána beze zbytku. Na doplnění se také dobře hodí několik suchých listů z listnatých stromů. Tímto způsobem zajistíme vločkovníkům dostatek příležitosti k činnosti a dokonale zredukujeme jinak časté vyhazování mláďat z hnízda. A ještě jednu přednost této úpravy můžeme zmínit a sice, že takto nabízené krmení vločkovníci s větší chutí přijímají. Již třetí den po vylíhnutí je žebravý hlásek mladých dobře slyšitelný, po týdnu zní pronikavě a nelze ho přeslechnout. Po 14 dnech je intenzita jejich hlásku na úrovni stejně starých amadin Gouldové nebo amad (rod Erythrura). Vývoj mláďat probíhá velice rychle a při 7 až 8 dnech se jim již otevírají oči. V prvních desíti dnech je konzumace hmyzu velmi vysoká. Podáváme-li moučné červy, musíme plně respektovat, určité riziko. Červy menší velikosti nesmíme nikdy dávat na krmítko celé. Vločkovníci je takto polykají a mohou zapříčinit zažívací potíže, které mohou skončit i úhynem. Dáme-li moučné červy velké, vločkovníci je vysají a kůži (chitin) nechají ležet. Optimální způsob je podávání červů právě svléknutých (bílé zbarvení), kteří mají měkký, snadno stravitelný chitin, který zdraví ptáků neohrožuje. Já jsem svým ptákům dával moučné červy, které jsem krátce přelil horkou vodou, brali je ochotně. Podpěra doporučuje zkrmovat jako vhodnější např. roupice nebo octomilky. Dodávám, že vhodný je také zaviječ voskový nebo hmyz nalovený smýkací sítí na lukách.
V tomto období mají vločkovníci velice malý zájem o zrniny ve stavu mléčné zralosti, což se ale po 10–12 dnech změní. Spotřeba polozralých nebo naklíčených zrnin začne stoupat, přesto ale dávky hmyzu zůstávají v plné výši. Podle chovatelů bylo zaznamenáno, že většina vločkovníků zkrmuje jeden den více mravenčích kukel, druhý den ale vezme více čerstvě svléknutých moučných červů. Z toho vyplývá, že mnoho párů vločkovníků při příliš vysoké a pestré nabídce projevuje sklon k jednostrannému krmení mladých. Lze říci, že snižování jednotlivých druhů krmiv není možné.
Ve venkovních voliérách jsou za teplých nocích holátka až do stáří deseti dnů rodiči přihřívána. Podobná zásada platí i ve vnitřních voliérách. Při chladném počasí trvá doba zahřívání až do vyvedení mladých, tj. do stáří 21 dnů. Mláďata, která opustila hnízdo krmí rodiče výhradně v hustém křoví, ale již o dva až tři dny později je opouštějí a doprovázejí rodiče při hledání potravy na zemi. Velmi rychle si zvyknou brát mravenčí kukly nebo polozralá zrníčka senegalského prosa v klasech. Je možno říci, že senegalské proso je velice oblíbené u starých i mladých vločkovníků. Po uplynutí 10–11 dnů jsou mláďata soběstačná, ale bez obav mohou zůstat i nadále ve společnosti rodičů.

Krmení – výživa
Jedním z hlavních problémů, který chov vločkovníků přináší, je dodržování správné výživy. I když vezmou vločkovníci všechny druhy potravy, která se jim podá, ještě neznamená, že chovatel našel správnou cestu krmení. Forma schlegeli je trochu ochotnější v konzumaci než forma chubbi. Zkušenost chovatelů potvrdila, že příliš vysoké dávky živočišné potravy způsobují zkracování života vločkovníků. Tuto myšlenku nemohu jednoznačně potvrdit. Ověření v praxi by bylo nutné v zájmu věci. Chovatel Neff podával směs následného složení s dobrými výsledky: proso senegalské v klasech, proso bílé, červené, maroko i senegalské proso bez klasů. Další současně podávaná směs v naklíčeném stavu obsahuje niger, lesknici, semeno salátu, máku, semena různých travin a také speciální směs pro lesní ptáky (dodává zoo obchod). S mimořádnou oblibou a chutí konzumovali vločkovníci naklíčená semena podávaná na větších mísách s lesní hlínou. Jistě není bez zajímavosti, že vločkovníci chovatele Neffa měli jen zcela nepatrný zájem o žabinec ptačinec.
Chovatel Hofmann doporučuje tuto směs: 3 % lesknice, 5 % bílé proso, 5 % proso Plata, 12 % senegalské proso, 25 % červené proso mana, 20 % moháru, 20 % semena ježatky a 5 % klásku jednoletých travin. Při aklimatizaci importovaných vločkovníků se zvyšoval podíl lesknice. V době líhnutí mladých nedoporučuje Hofmann krmit velkozrnná prosa, především bílé Aplata, protože jsou pro jejich tvrdost těžko stravitelná nebo úplně nestravitelná. Minerálie se mohou podávat ve směsi gritu a rozdrcených sterilizovaných skořápek ze slepičích vajec, doplněné speciálním produktem Ferkelwuhlerde ( výrobce USA, Švýcarsko), jehož základem je hlína z luk.
Vločkovníci zelenohřbetí inklinují především při klecním chovu k nesnášivosti. Osvědčilo se toto preventivní opatření: v průběhu celé hnízdní doby, tedy čtyři týdny před snesením prvního vejce až do uplynutí čtyř týdnů po vylétnutí mladých z hnízda se poprašuje suché krmivo známým výrobkem Nekton „MSA“'.

Použitá literatura:
Vít R. (1978): Cizokrajní ptáci v klecích – astrildovití pěvci SZN, Praha
Podpěra, Per (1978): Chováme exotické ptactvo Svépomoc
G. Hofmann
DR. C. Mettke – Hofmann (2004) Grune Tropfenastrild
Gefiederte Welt No. 1, 2 2004