Německá doga

Popularitu dog (prapředků německé dogy) v začátcích chovu zajišťovala především skutečnost, že byly oblíbenými psy vysoce postavených osobností, a právě proto označení “říšský pes” nebo “národní pes” nebylo u dog nic zvláštního. Známým majitelem a obdivovatelem dog 19.století byl kníže Otto von Bismarck. Ten (zjednodušeně řečeno) na počátku 19.století zkřížil mastifa a dogu ze severu, čímž vznikla “dnešní” Německá doga. Kníže Bismark po celý svůj život vlastnil německé dogy. Pravděpodobně právě on se zasloužil o to, že popularita dog rychle stoupala a s tím i jejich cena.

Mnohaletým problémem byla existence jak dogy německé, tak dogy dánské, přičemž se jednalo o plemeno bezmála identické. Dogy byly v Německu rozdělovány zejména podle zbarvení srsti. Např. pro modře a žlutě zbarvenou dogu, zejména na severu Německa, byl používán název “Dánská doga” (nebo také “velký Dán”), pro dogu skvrnitou neboli harlekýn byl obvyklý název “ulmská doga” (zejména na Württembersku). Na výstavě roku 1876 bylo předvedeno 45 ulmských dog a 24 dánských, přitom ani jedna z nich nepocházela z Dánska. Vše byl odchov německý. Právě na této výstavě se ukázalo, že doga dánská od dogy ulmské, při opomenutí zbarvení, jsou k nerozeznání. Právě proto pánové Lang a Wardenberg dali návrh, aby příště všechny dogy byly vystavovány v jednotlivých třídách pouze jako “německé dogy”, tedy se sloučeným a neutrálním názvem.

Zvláštní je, že ještě doposud Angličané plemeno “německá doga” nazývají “Great Dane” a Francouzi “Grand Danois”, tedy Velký Dán, neboli dánská doga. Proč tomu tak je, nikdo neví. Ale… doga dánská přeci existuje! Přestože již v roce 1866 byl v Kodani vytvořen standard pro dánskou dogu, na přelomu 19. a 20.století “pravá” dánská doga takřka vyhynula. Naštěstí se několik nadšenců nevzdalo a dále se snažilo o její udržení a registrovaný chov. Za neuvěřitelných 120 let se dočkali, a doga dánská byla v roce 1982 oficiálně uznaná coby plemeno, avšak pod názvem Broholmer (Broholman).

V roce 1880 byl u příležitosti berlínské výstavy poprvé ustanoven standard plemene. Důležitými psy pro chov “moderní německé dogy” byl (žíhaný) Dolf v.d.Saalburg, a také pes jménem Alexander (v barvě skvrnité), oba v držení chovatele Pietschkeho. První chovatelská stanice německých dog se objevila v roce 1897. Klub německých dog v Německu vznikl 12.1.1888 a je tak nejstarším chovatelským klubem v této zemi. Přesto první klub pro chovatele německých, lépe řečeno dánských dog se objevil již v roce 1882 v Anglii.

Německé doze hodně pomohlo, když u nás byla zařazena mezi služební plemena, neboť si ji lidé začali pořizovat nejen pro její vzhled a majestátnost, ale i pro charakter, um a pracovní využití. Začala se poměrně hojně vyskytovat na cvičištích psů a s úspěchem konkurovala ostatním služebním plemenům. Výborně naši republiku reprezentoval např. Arno z Vitáčkova dvora pod vedením M.Skály, když na výstavě v NDR v roce 1959 předváděl poslušnost své německé dogy. Tento pes také zvítězil coby nejlepší obranář v jednom z mezinárodních závodů (NDR a ČSSR) v Berlíně. Dokonce na mistrovství ČSSR ve výkonu psů, v roce 1961 v České Lípě, německá doga jménem Brita z Palečníku pod vedením p. Kříže obsadila 3.místo. Výborným pracovním psem byl také Amor z Palečníku, Brix z Palečníku, Asmar ze Včelí zahrady a další. Bohužel již v sedmdesátých létech 20.století výcvik dog neznámo proč začal uhasínat a německé dogy se začaly na cvičištích objevovat spíše výjimečně. A i když je tomu tak doposud, čas od času se najde německá doga, která složí všestrannou zkouškou tak těžkou, jakou je např. ZVV2, nebo dokonce ZVV3.

Protože se jedná o velice velkého a silného psa, nutně potřebuje řádnou socializaci a pevnou, ale láskyplnou výchovu. Je vhodné s odběrem štěněte příliš nezahálet a štěně koupit nejlépe mezi 7-9 týdnem věku života. Přibližně do jednoho roku jejího života probíhá fáze překotného růstu a doga v tomto období nesmí být v žádném případě přetěžována. Zapomeňte na dlouhé procházky, neřkuli túry, kterými by jste mohli trvale poškodit vazy, svaly a nezřídka i kostru psa. Volte raději časté, ale krátké procházky, zaměřené zejména na zmiňovanou socializaci, s čímž souvisí i kontakt s jinými psy a domácími zvířaty. Štěně a mladého psa můžete nechat bez obav dovádět, ale také ne hodiny. Mladí psi jsou “neúnavní” a sami neodhadnou moment, kdy je hraní ještě prospěšné a kdy “škodí na zdraví”.

Je to pes přátelský, přítulný a milý k rodině, obzvláště k dětem, ale štěňata a mladí jedinci jsou rozpustilí a díky své velikosti mohou snadno porazit dítě na zem, což je nutné si uvědomit ještě dříve, než se pro německou dogu rozhodnete (máte-li malé děti). Mezi malými dětmi, byť je má ráda, se chová i v dospělosti jako slon v porcelánu. Je zkrátka velká a těžká. Každopádně, stejně jak je tomu u všech psů, rodiče by je neměli nechat bez dozoru se psem. Nemá zrovna v oblibě příliš hlučnou domácnost.

Německá doga je v současné době především psem rodinným. Jde o sebevědomého psa, spíše s vysokým až středním prahem dráždivosti. Toto plemeno při špatné a nepřiměřené výchově může být nebezpečné. Tedy nepodceňujte výraz “rodinný pes”, ale snažte se ze své dogy vychovat dobře ovladatelného a vyrovnaného jedince, který bude příjemným domácím společníkem, aniž by při procházkách obtěžoval kolemjdoucí, či byl postrachem okolí. Nevhodné (nepříjemné) chování dogy má v drtivé většině na svědomí špatná výchova, případně dokonce i nevhodné ubytování.

Je vysloveně učenlivá a z toho vyplývá i poslušná, pokud se budete její výchově věnovat a to s patřičnou důsledností. Německou dogu je možné cvičit a učit i všestrannému výcviku. Není sice “služebním plemenem”, ale dobře se učí jak poslušnosti, pachovým pracím, tak obranářskému výcviku. Avšak pokud toužíte po psovi, se kterým můžete skládat ohromující množství zkoušek z výkonu a jezdit na závody, sáhněte raději po jiném plemeni. Existují sice německé dogy se zkouškou obranářskou či zkouškou všestrannou, ale jejich výcvik vyžaduje nejen trochu jiný přístup, spoustu trpělivosti, včasný začátek, hodně síly…, ale také štěstí při výběru štěněte. Navíc výrazné výsledky se nedostaví zrovna brzy, což mnohé odrazuje. Německá doga, dalo by se říci, oplácí lásku láskou. Tvrdými donucovacími prostředky a tresty nejenže ničeho nedosáhnete, ale také v ni utvrdíte záporný vztah ke cvičení i k vám samotnému. Totiž doga se snadno urazí a zatvrdí. Se základem výcviku, samozřejmě hravou formou, je nutné začít co nejdříve, tedy dokud nevyroste v těžkého a velkého psa, se kterým se špatně domlouvá a vysvětluje, jak vypadá např. “lehni”. Problémy s ní bude mít i figurant, díky její nezvyklé výšce. Má ráda dlouhé procházky a ráda si zaběhá vedle kola. Nejmilejší jsou ji procházky či vyjížďky přírodou na volno, tedy bez vodítka. Dogy, které mají dostatek pohybu (běhání u kola jen dospělí jedinci!), jsou doma velmi klidné a milé.

Je ostražitá, což z ní dělá výborného hlídače, který však příliš ani zbytečně neštěká. K cizím lidem je většinou nedůvěřivá. Vůči malým psům, a to i těm nevychovaným, je velmi velkorysá. Velkých psů si nevšímá, přesto se jimi dá někdy vyprovokovat.

Tělo německé dogy působí téměř kvadraticky. Minimální výška psa je 80 cm a 72 cm u feny. Horní hranice není stanovena. Hlava je tzv.”cihlového tvaru”, je úzká, protáhlá, výrazná. Nosní houba je široká v barvě černé, přičemž pouze u skvrnitého zbarvení srsti je tolerováno zbarvení nosní houby černě skvrnité nebo v barvě masové. Příliš malé pysky, ale zároveň i příliš převislé (lehké pysky) jsou chybné. Skus je vždy nůžkový. Oči jsou kulaté, co nejtmavší, u modrých dog je přípustná barva o něco světlejší, skvrnité dogy mohou mít (tolerují se) oči světlé či různobarevné. Na co se často bohužel zapomíná, víčka mají velmi dobře přiléhat. Volná víčka, a také příliš začervenalá rohovka, jsou pokládány za vady. Ektropium a entropium je považováno doslova za hrubou vadu. Uši jsou zavěšené, vysoko nasazené, středně velké, předními okraji přiléhají k tvářím. Kupírované uši jsou u nás nejen zakázané, ale podle nového standardu jsou považovány za vadu! Krk je dlouhý, suchý, svalnatý, bez volné kůže. Kohoutek je výrazně vyznačený, hřbet krátký, v téměř rovné linii nepatrně spadající dozadu. Ocas dosahuje k patnímu kloubu, v klidu je svěšený dolů, na konci mírně zahnutý, při vzruchu či pohybu je nesen mírně šavlovitě, avšak nikdy ne výrazně nad hřbetní linii. Břicho je dobře vtažené, hrudník dosahuje k loktům, je relativně široký a s vyjádřeným předhrudím. Hrudní končetiny jsou zcela rovné a silné, bez vbočených nebo vybočených loktů. Zápěstní kloub se nesmí prolamovat. Pánevní končetiny jsou mohutně osvaleny, při pohledu zezadu rovnoběžné s předními. Srst je velmi krátká, hladce přiléhající a lesklá. Zbarvení může být žluté, a to od světle zlatožluté až k sytě zlatožluté, žádoucí je černá maska. Další barvou je tzv. žíhaná, přičemž základní barvou je opět zlatožlutá všech odstínů, s černým, pokud možno rovnoměrným a jasně vyznačeným, ve směru žeber probíhajícím žíháním. I u tohoto zbarvení je žádoucí černá maska. Donedávna nejoblíbenějším zbarvením byla černá. Jedná se o lakově černou barvu, přičemž bílé znaky jsou přípustné. K tomuto zbarvení se počítá také zbarvení s označením “plášťová doga”. Skvrnitá doga, někdy označována jako harlekýn, se vyznačuje výrazně černými, dobře rozdrobenými a rozdělenými skvrnami po celém těle, pokud možno bez grošování, podílu šedé či hnědé barvy ve skvrnách. Základní barvou je čistě bílá. A v neposlední řadě je tu před několika lety tolik diskutované, zbarvení modré. Jedná se o čistě ocelově modrou, přičemž bílé znaky na hrudi a tlapách jsou přípustné.

Srst německé dogy je nutné kartáčovat. Čím častěji, tím lépe, čímž předejdete invazi velkého množství chlupů dogy ve vašem koberci. Německá doga by neměla být ubytována pouze v kotci. Je-li přesto tímto způsobem ubytována celoročně, nutností je maximální kontakt s rodinou, spousta pohybu a výborně zateplená bouda a krátké srsti německé dogy přizpůsobený kotec. Samozřejmě, že nejlepším ubytováním je kombinace zahrada a dům, přičemž “pelíšek” by měl být v domě. Jedna doga se hodí i do panelového bytu. Chová se zde klidně, ale držet více jak jednu dogu na takovém místě není vhodné z mnoha důvodů. Problémem držení německé dogy v menším bytě (či domě) není problematické ani tak pro její velikost, jak pro délku jejího ocasu. S tím, že s ocasem mnohé ze stolů a skříněk smete, je nutné počítat. Avšak velkým problémem je, že v malém bytě se ocas německé dogy, díky jejímu neustálému mávání často poškodí. Takové zranění se velmi špatně léčí.

Obzvláště u tak velkého plemene jakým je německá doga platí, že pořizovací cena je naprosto zanedbatelnou sumou s porovnáním, jak velké výdaje následně nastanou. Odchov je díky jejímu enormnímu růstu velmi nákladný. Štěně a mladý pes do 1 roku, potřebuje velmi kvalitní stravu, a to ve velkém množství. Sebemenší zanedbání výživy v období růstu se brzy a negativně projeví. Avšak v dospělosti není na množství stravy tak náročná jak by se zdálo.

Překotná snaha některých chovatelů “udělat” z dogy co nejvyššího psa s úzkou hlavou, zákonitě vedla ke škodě v celém chovu dog. Začaly se objevovat deformace kostry, různé zdravotní problémy a německé dogy se dožívaly velmi nízkého věku. “Módní trend” vede každé plemeno k extrémnímu vyzdvihování určitých anatomických znaků, nezřídka hraničící až s deformací určitých částí těla. Naštěstí se nyní většina chovatelů snaží tyto nedostatky postupně odstranit. Občas se najde jedinec, který má nedostatečně vyvinuté krční obratle, což zapříčiňuje nekoordinovaný pohyb zejména pánevních končetin, často klopýtá a kolébá se. U německých dog se mohou objevit kostní nádory, dysplazie loketních a pánevních kloubů, ektropium, dogy skvrnité (výjimečně černé) mohou být, dnes již spíše sporadicky, postiženy jednostrannou nebo oboustrannou hluchotou, kterou nejčastěji (ale není to pravidlem), vyvolá spojení dvou skvrnitých dog s merle faktorem. Jako většina velkých plemen jsou dogy více náchylné k otočení žaludku (torze). Co však chovatele a majitele německých dog trápí asi nejvíce, je délka života jejich psů, která činní pouhých 7-8 let.

Děkuji Pavlu Janouškovi, chovateli německých dog - ch.s. “Český Sirius”, (Pavlova 100, 250 73 Radonice, presentace v Atlase psů na www.ifauna.cz), za odborný dohled nad uvedeným textem.