O duševním životě psů

Na jedné z mnoha tiskových konferencí, které následovaly, když se kniha americké antropoložky Elizabeth Marshall Thomsové „Soukromý život psů“ týden po svém vydání v roce 1993 stala bestsellerem, položil jeden z přítomným novinářů otázku: „Myslíte, že se psi dostanou do nebe?“ Autorka ani na okamžik nezaváhala s odpovědí: „Co by to bylo za nebe, kdyby ne?“

Kniha Soukromý život psů

Těchto pár slov snad nejlépe charakterizuje předkládané nádherné svědectví o třiceti letech života stráveného se psy, vlky a dingy a vzájemném proplétání lidských a zvířecích osudů. Jde o citlivou, osobní a přesto zcela nesentimentální kroniku života tuctu psů, která je založena na desítkách tisíců hodin pozorování po stránce intelektuální a fyzické, vedoucího k pochopení jejich emocí, touhy, hierarchií a někdy i snů. Z mnoha v textu uváděných antropomorfismů (přenesení lidských vlastností) čtenáře určitě zaujmou například odkazy na psí úsměv. „Všichni psi se smějí, jinými slovy, jejich obličeje se uvolní a zpříjemní. Uši má takový pes svěšené, oči přivřené, pysky měkké a roztažené a bradu drží vysoko. To je psí úsměv. Malá část psů však dokáže napodobit i lidský úsměv, a tak sami nabývají lidských rysů. V přítomnosti lidí stáhnou tito psi groteskním způsobem pysky dozadu až mají zuby obnažené a udělají stejný obličej, jako my. Současně se tito psi také někdy převalí na záda a odhalí na důkaz poddajnosti břicho: dávají najevo, že přesně rozumějí, co náš úsměv znamená.“

Duševní příbuzenství s člověkem?

Knížka není ani praktickou příručkou pro chovatele psů ani teoretickou přírodovědnou úvahou. Je spíše náhledem do života živočišného druhu od nás odlišného, ale současně v mnoha ohledech překvapivě stejného. Civilizace nás oloupila o chápání jemnějších projevů a instinktů přírody, ale s trochou dobré vůle se naučíme znovu porozumět i zvířatům. Pes je člověku v mnohém ohledu duševně příbuzný a podobný, byť všechny psí ctnosti - statečnost v bránění pána až na smrt, nepodplatitelnost, bdělost a neomezená láska, žádná potměšilost a především věrnost - se vyskytují u lidí v míře daleko řidší. Po přečtení knihy zjistíme, že jsme se naučili víc o tom, jak psi uvažují a co chtějí, nežli bychom pokládali vůbec za možné!

Epilog Erazima Koháka

Profesor filozofie Erazim Kohák napsal před pěti lety v epilogu k prvnímu českému vydání - avšak ve slovenském nakladatelství ABIES, kdy pro malý zájem ze strany našich knihkupců a distributorů nenašlo dílo širší odezvy, toto vyznání: „Kdybych měl ze svých šedesáti let vybrat jediný den ničím nezkalené pohody, byl by to ten, který jsem strávil čtením Soukromého života psů. Byli jsme sami doma, můj stárnoucí pes Andy a já. Andy se vyhříval v srpnovém slunci na písčité lesní cestě, já seděl o dva sáhy dál a každou stránkou jsem se o krůček přibližoval jeho soukromému světu. Měl jsem pocit, že jsme spolu, snad jako nikdy za těch čtrnáct let, která jsme prožili spolu. Andy už dávno odpočívá pod starou borovicí v zákrutu říčky, kam jsme rádi chodívali spolu. Dávno a dávno je to, jen ve snách se tam občas vrátím. Avšak přesto, když jsem pročítal dokončený český překlad Milady Vincourové, znovu jsem prožil ten pocit ničím nenarušeného naplnění. Ne, není to lidské „štěstí“. Je to spokojenost, která je dána jen méně narušeným živočichům, než jací jsme my sami. Vlkům. Nebo psům. Elizabeth Marshall Thomasová mi ji dovolila nahlédnout.