Létání na skříňku

Někomu se bude zdát toto slovní spojení nepochopitelné, snad i nesmyslné. Není divu. Vše je ale poměrně jednoduché, o čemž vás přesvědčí přečtení následujících řádků. Nejdříve si ujasníme některé pojmy, abychom měli trošku jasno. Jsme zvyklí, pokud někdo holuby chová, musí z určitých principů a potřeb mít holubník a ten je jejich domovem. V něm žijí, vylétají do volného prostoru či do voliéry, jak je holubům libo nebo plánovaně chovatelem. To vše je ovlivněno způsobem a možnostmi chovu. V případě létáni na skříňku, či na klícku, nebo mezi holubáři vyznávajícími tuto techniku sportovního létání, jednoduše „na bednu“, nám tato skříňka plní částečně funkci holubníku. Holubi, za určitých podmínek, nelétají do holubníků, ale na tyto speciální skříňky. Podobně je možno využít i např. speciálně upravený přívěs za vozidlo apod. Je zde jedna výhoda - holuby můžeme vypustit na každém vhodném místě, od Aše až k Tatrám, ale i „kdekoliv“ na zeměkouli. Důležitou podmínku to ovšem má. Holubi, kteří jsou vybráni pro takovýto způsob létání, musí být chování v takovém zařízení, které splňuje všeobecné podmínky pro běžný chov, ovšem s jedním specifikem – nesmí být chováni s možností létat volně jako ostatní holubi z holubníku ven na střechu, na voliéru apod. To znamená, že nesmí znát a mít v paměti vlastní holubník a jeho okolí. Takovíto jedinci jsou naučení za každých okolností považovat za svůj domov tuto skříňku, kde mohou bezpečně po letu dosednout a dostat se dovnitř. Následně jsou chovatelem přeneseni do zařízení pro chov, kde jsou umístěni, nakrmeni, ošetřeni a mohou si zde v klidu odpočinout. Odnášejí se opět jen na další let. Takže ještě jednou, holubi nesmí mít zafixované okolí holubníku ani jeho okolí znát. Tuto funkci přebírá z části letová skříňka, a jako se naučí holubi létat na svůj domovský holubník, tak se naučí létat na skříňku. Vždy však mějme na paměti, že jde o sportovní a akrobatické létání holubů pro radost. Pořádají se i velice zajímavé soutěže v tomto létání a mají i mezinárodní charakter. Holubi jsou hodnoceni za letové fáze a akrobatické prvky včetně vzletu a dosednutí určitým počtem bodů. Tento způsob holubího sportu se stává velice vyhledávaným.

• Úzký kontakt chovatele a holubů se buduje od samého začátku výcviku.

• Návyk mladých holubů na letovou skříňku v uzavřeném prostoru.

• Letová skříňka Josefa Voráčka.

Samozřejmě není vše tak jednoduché, jak se po přečtení úvodu zdá. Je mnoho dalších faktorů, které celý průběh výcviku a vlastního letu ovlivňují. Začneme tím, že si prostudujeme dostupné materiály o tomto „holubím sportu“, mimochodem v zahraničí velmi populárním. Nejlepší školou v tomto směru jsou zkušenosti získané od někoho, kdo již má vlastní praxi, poznal chyby, kterých se sám dopustil a postupem času se dopracoval potřebné úrovně. A jak známe tyto lidičky, nikdy pomoc neodmítnou. Bohužel jich u nás v České republice není mnoho, vlastně je jich velmi málo. Když máme informace ze všech stran, pokračujeme dalším krokem a tím je výběr vhodného plemene holubů. Jednoduše řečeno, naučit můžeme na tento způsob létání jakékoliv plemeno, samozřejmě přednost dáváme takovým, které mají předpoklad pro let v krvi, proto budeme uvažovat o skupině holubů rejdičů. Současný trend je zaměřen na akrobatická plemena, což jsou vlastně holubi, kteří za běžného letu předvádí určité prvky akrobacie či celé sestavy. Jsou to různé horizontální i vertikální obraty a přemety, výkruty, stoupání, klesání na místě, tleskání křídly apod. Nebo to mohou být holubi, kteří se snáší z nebe, lépe řečeno „padají“ z nebe neskutečnou rychlostí jako kámen a těsně před skříňkou začnou „brzdit“ a usednou. Mohou to být i taková plemena holubů, která si jen spokojeně krouží v určité výšce a využívají volného pohybu ve vzdušných proudech a bez jediného mávnutí křídel dokáží několik hodin takto plout po nebi. Výběr je opravdu veliký a každý má možnost zvolit si ze široké palety holubích plemen. O některých zajímavých plemenech holubů využívaných pro tento způsob létání si povíme někdy příště. Je nevhodné učit létat na skříňku např. holuby kingy, parukáře aj. Opět využijeme zkušenosti některého z chovatelů a požádáme jej o radu. Máme za sebou další krok, máme vybráno plemeno a zajištěný nákup holoubat. Pokud máme svůj vlastní chov, máme vybrána holoubata, která budou pro tento účel určená. Nezapomínejte na to nejdůležitější – nesmí si vtisknout do paměti okolí svého holubníku.
Nyní si musíme zhotovit nebo si nechat zhotovit, letovou skříňku. Skříňka musí být praktická – to oceníme postupem času, vhodně konstruována a pokud možno i rozebíratelná. To oceníme při přemísťování a přepravě na větší vzdálenosti. Může současně plnit i funkci přepravky, avšak z určitých hledisek není tato kombinace zcela nejvhodnější. Vhodné rozměry mají taky svou roli a nesmíme zapomínat, že i holubi mají určité barvy, které si oblíbí a naopak jim některé nejsou příjemné. „Seskakovací“ otvor, který je na stropní části skříňky, musí mít vhodný rozměr. Bývá vždy takové velikosti, aby mohl holub seskočit přes tento otvor do skříňky a nemohl vzlétnout tímto otvorem opět ven. Na jeho tvaru tolik nezáleží, může být jak hranatý, tak kulatý. Barevná kombinace je pro další výcvik i samotný letový program důležitá. Opět platí, dvakrát zvažuj a jednou natírej. Zapomenout nesmíme taky na případný podstavec či stojan pod tuto skříňku, abychom ji mohli v terénu vhodně a bezpečně umístit. Nemělo by se stát, že by se skříňka při dosednutí holubů kymácela a ztrácela stabilitu. Zvolit tedy můžeme skříňku podle vlastní konstrukce nebo dle osvědčených konstrukcí.

• Mladí birminghamští roleři na letové skříňce.

• Trénování mladých holubů.

• Pro další činnost je důležitý soulad chovatele se svými svěřenci.

Máme-li vybrané vhodné plemeno holubů a zhotovenou letovou skříňku, můžeme začít se samotnou přípravou holubů na létání. V první řadě je bezpodmínečně nutné vyzbrojit se maximální trpělivostí a pevnými nervy. To plně pochopí ale jen ten, kdo se již o něco podobného pokoušel. Začíná válka nervů. Zařízení máme zhotovené, pro holuby máme připravený dostatečně velký prostor, kde budou umístěni v době „mimoletové“. Máme-li vlastní chov, vybereme vhodná mláďata, budeme-li odkázáni na koupi od jiného chovatele, odebereme mláďata co nejdříve, případně je ještě dokrmujeme. Pamatujte, že holoubata by neměla ještě sama přijímat potravu. To je musíme naučit my. Dle zkušenosti je maximální vhodný počet jedinců, určených pro sestavení letového hejna do 7 kusů. V Rusku u holubů tleskačů chovatelé létají s jedním, třemi, pěti nebo sedmi holuby a to považují za nejvhodnější jak pro samotné ptáky, tak pro chovatele. Je tak snazší pozorovat a sledovat jednotlivé letce a hodnotit celkový letový projev. Takže holoubata máme a umístíme je do vyhrazeného prostoru, který je vybaven vším potřebným jako v běžném oddělení pro výletky, tedy sedačkami, napáječkou a krmítkem, které ponecháme v oddělení po celý den. Na vhodné místo v holubníku instalujeme naši letovou skříňku. Holoubata musíme nejprve naučit přijímat potravu a k tomuto účelu využijeme jiného klidného a mírného holuba, který mláďatům neublíží a bude jim příkladem při tomto úkolu. Holoubata co nejčastěji kontrolujeme a jsme s nimi ve styku, abychom je naučili nebát se lidí a dění kolem nich. Bereme je co nejvíce do ruky atd. Předem musíme mít připraveno a určeno, jakým způsobem a na jaký signál budeme holuby „stahovat“ z letu zpět na zem, na bednu. To je velice důležité, protože tento signál má trvalý charakter a není vhodné jej měnit. Vidíme-li, že holoubata již samostatně přijímají potravu a pijí, odstraníme z oddělení holuba – učitele.
Následuje další etapa trénování, kdy již podstatnou roli sehraje vlastní letová skříňka, systém předkládání potravy a využití stanovených signálů. Skříňku přemístíme na holubům neznámé místo, připravíme ji do takového stavu, jaký bude vždy, když budeme chtít holuby přilákat do skříňky. Ponecháme otevřené otvory pro seskočení do skříňky a na pevně stanovené místo v bedýnce připravíme nádobky na krmení a vodu. Nejlépe takové, které jsme používali při učení přijímat potravu. Holoubata přemístíme ručně na bedýnku za použití vybraných signálů, například pískáním na píšťalku, cinkáním zvonce, někdo dokonce používá i známou řehtačku, máváním barevného praporku. V počátku můžeme ještě použít i krotkého a klidného staršího holuba. Pomalu sypeme do krmítka oblíbenou potravu a snažíme se naučit holoubata za touto potravou seskočit otvory ve stropu do bedny. Neustále používáme zvolené signály, které mají za úkol naučit holoubata spojovat si vždy signál s krmením. Není to nic jednoduchého a bude to vyžadovat naši trpělivost a klid. Případně můžeme holoubatům mírně pomoci a rukou je doslova dostrkat až k otvoru a s naší pomoci je prostrčit otvorem a nechat seskočit dolů ke krmítku. To vše se děje za stálého doprovodu signálů a holoubata musí tento signál vnímat jako podnět k přijímání potravy. Abychom mohli tento úsek tréninku opakovat případně i několikrát denně, předkládáme malé množství krmení, aby se holubi nenasytili ihned. Toto opakujeme několik dnů za sebou, nic nevynecháme a nic nepodceníme. Po každém i částečném nakrmení přeneseme holoubata do oddělení, kde setrvávají mimo dobu výcviku. Ovládají-li holoubata již seskoky do bedýnky bez problému, začneme je jednotlivě vypouštět z ruky z malé vzdálenosti od bedýnky asi 1–2 m. Na bedýnku umístíme např. barevný praporek a používáme opět stanovený signál. Holoubata dosednou na bednu, seskočí dolů a začnou zobat krmení. Necháme je trošku nazobat a vše opakujeme. Můžeme rovněž holoubata při odpočinku nechat sedět na bedýnce a po chvíli opět za použití signálu částečně nakrmit. Dobu trénování přizpůsobíme tomu, co holubi ovládají. Postupně, po určité době a za přísného dodržování všech prvků tréninku, se nám stane, že se holubi začnou více vzdalovat od bedýnky a my současně prodlužuje vzdálenost od skříňky, kde holuby vypustíme z ruky. Necháme je v klidu udělat několik okruhů a pak se pokusíme je stáhnout zpět na skříňku, opět za použití již naučených signálů. Po sesednutí a seskočení se musí holubi trošku nakrmit. V tomto pokračujeme dále, postupně prodlužujeme doby proletu a dbáme na to, aby se nám zpočátku holubi nevzdalovali příliš daleko či vysoko. Holoubata by měla být vždy jen mírně sytá nebo zcela hladová. Takto pokračujeme stále dále, měníme místa, kde holuby trénujeme a nutíme je stále reagovat na naučené podměty v každé situaci až tak daleko, že naše letové hejno dokážeme stáhnout na bednu kdykoliv je to třeba a takto trénování ukončit. Pozor, není to otázka několika dnů, spíše týdnů i měsíců a ne vždy se vše podaří. Můžeme trénovat i několik letových skupin a postupně vybírat jedince s přibližně stejnými letovými vlastnostmi a sestavovat ty nejlepší perutě, které dokáži na obloze doslova kouzla a čáry.

• Jiný typ letové skříňky.

• Mladí birmingamští roleři na letové skříňce.

• Mladí birminhamští roleři při nácviku „seskakování“ do skříňky otvory ve stropní části.

• Návrat holubů zpět na „bednu“ je nejkrásnější odměnou pro chovatele.

Musíme ještě připomenout, že při absolvování takovéhoto výcviku vás čeká mnoho neskutečných zážitků, které mnohdy vypadají jako vymyšlené. Někdy jsou opravdu k smíchu, jindy naopak k zlosti a vzteku. Ani si nedovedete představit, co se odehrává v chovateli, kterému se holub z letu nevrátí nebo se místo slétnutí na skříňku usadí u sousedů za komínem a začíná docházet tolik potřebná trpělivost.
A na závěr opravdovou kuriozitu. Představte si běžnou situaci, odehrávající se třeba na Šumavě. Skříňka umístěná na poli za domem, holubi spokojeně nabírají výšku až zmizí z dohledu. Doba letu nebezpečně dlouhá, holubi na nic nereagují, čas ubíhá a oči od soustavného sledování oblohy již vypadávají z důlků. Nic se však neděje, začíná se pomalu stmívat, sedíte celý zoufalý na mezi u polní cesty a holubi prostě nejsou nikde na obloze. Bolest za krkem od soustavného sledování oblohy už ani nevnímáte. Tu vám oči, ani nevíte proč, zabloudí na onu polní cestu u které sedíte. V jedné z kolejí mezi zelenými ostrůvky trávy se objeví něco bílého a za ním další bílá kulička a nakonec i poslední. Vaši mazánci si to štrádují úvozem, pěšky a pěkně přímo ke skříňce. Hrdě se zařadíte do tohoto průvodu a spokojeně pokračujete společně až k bedně. A tam, jako by nic, holoubci popolétnou, usednou na skříňku, seskočí dovnitř, jakoby se nic nestalo. Vás přejde v tu chvíli i ten sebevětší vztek. A když se někdo zeptá, jak to létalo, hrdě odpovíte: bylo to nádherné. Ale to může pocítit jen ten, kdo takovému šílenství propadne.
Jindy hledáte holuba létajícího vysoko v oblacích a on nikde, natáhnete ruku před sebe a na signál se někde z nedohledna, rychlostí blesku snese malý bílý holoubek a dosedne s naprostou jistotou na napřaženou paži. Usadí se a odpočívá na roztažené dlani, jakoby se vůbec nic nestalo. Cítíte jen tlukot jeho srdíčka. A co se odehrává v člověku někde hluboko uvnitř, to nelze slovy vyjádřit a pochopí to jen ten, kdo něco podobného zažije. Ten chvilkový pocit radosti, uspokojení a v neposlední řadě i hrdosti si musí každý vyzkoušet na vlastní kůži.

text: Anna a Lumír Justovi, LaAjustovi@seznam.cz,
foto: Anna a Lumír Justovi,
Josef Voráček, Andrej Margetín