ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

„Já neklepat! Já doma!“ odvětil jsem dotčeně.
Marek seděl na nově pořízené rohové lavici a smutně nás sledoval. Muselo mu to připadat jako tenisový zápas. Alespoň pohyb jeho očí tomu nasvědčoval.
„Já nechtít, aby ty mi koukal do pokoje!“ dupla si Boženka. Přes sebe měla jen poloprůsvitný župánek, jenž se jí vpředu smyslně rozvíral. Nechtíc jsem si všiml, že je v klíně docela vyholená. Odpověděl jsem: „Já nechtít, aby ty mi sem tahat cizí lidi!“
„Není cizí. Je to Günter Hannich z Mnichova a koupil mi novou hifi věž.“
„Z tebe je šlapka?“ vyjevil jsem se a obrátil se na Marka: „Nalej mi! Dvojitýho.“
„Není!“ hájila se Boženka a z vedlejší místnosti se ozvalo: „Wo bist du das gold?“
„Drž hubu,“ zařval jsem a koutkem oka zahlédl, jak mi Marek sice nalil, ale vzápětí to i sám, pod dojmem prožitého traumatu, vypil. Sekl jsem po něm pohledem. Jemu se rozklepaly ruce a snažil se mi nalít znovu. Cintal však blahodárný rum všude kolem.
Nakonec už jsem se na to nemohl dívat. Prsty, jež mi vykukovaly ze sádry, jsem mu vytrhl láhev z ruky, bohatě si přihnul a pokračoval: „Vyprovodíš ho ty, nebo to mám udělat sám?“
„Ne!“ nevzmohla se Boženka na nic lepšího. I jal jsem se tedy konat. Vtrhl jsem do dívčina pokojíčku a zrovinka když jsem se chystal toho otylého germána sádrou inzultovat, zaslechl jsem od vedle zvonění telefonu. Muž vyskočil, popadl své svršky a utíkal přímo ke vchodovým dveřím. Já ho rozezlen pronásledoval a přitom láteřil: „To se na to vykašlu. V životě jsem se nepral a teď, co tu bydlí ta coura, …
„Máš tu hovor,“ křičela plačící Boženka. „Je to porodnice.“
V tu ránu jsem se uklidnil: „Co že to je?“
„Porodnice.“
Vzal jsem si od své nevlastní neteře sluchátko a roztřeseným hlasem ze sebe vykoktal: „Ano?“
„Ste to vy?“ pravila sestra na druhém konci. „Ten praštěnej hadař?“
„Noo?“ polkl jsem naprázdno.
„Tak tady máte zdravou, nedonošenou holčičku.“
„Cooo?“
„Má kilo sedmdesátpět a je třicet sedm centimetrů dlouhá. Bydlí v inkubátoru.“
„A Hanka?“
„Ta je v pohodě. Jen porád brečí a brečí.“
„Proč?“
„Od radosti přece.“
„Můžu tam?“
Chvilku bylo ticho a pak ženský hlas odpověděl: „Nechte to na ráno. Uvidíte je obě.“
„A jak se jmenuje?“ zeptal jsem se překvapeně po kratší odmlce. Odpovídalo mi však už jen táhlé: Tu, tů, tu, tů … Byl jsem tatínkem.

15. Rub a líc

Lékař odhodil do odpadkového koše i tu druhou sádru a zeptal se: „Sestra říkala, že prej chováte hady?“
„Hm,“ nakrabatil jsem čelo a zakroutil rukama.
„Jo to je vod nich?“ usmál se a začal mi prohmatávat předloktí. „Vypadá to dobře.“
„Děkuju.“
„Teď si ještě skočíte na rentgen a pak rovnou zaklepejte …“ podával mi žádanku.
„Ano,“ přisvědčil jsem.
„… potřebuju se vás pak ještě na něco zeptat.“
Byl jsem zpátky coby dup. Ostře jsem zaklepal a když ordinaci opustila asi šestnáctiletá dívka s dlouhou řadou stehů přes obličej, šel jsem hned na řadu.
„Jo,“ konstatoval lékař spokojeně. „Je to v cajku.“
Pak se na své otočné židli obrátil přímo proti mně a šokoval mne svým požadavkem: „Chtěl bych od vás koupil asi třicet zmijí.“
„Jakže?“ zeptal jsem se.
On jen chvíli počkal, než mi to jako dojde a pak pokračoval: „Farmaceutické firmy teď mají velký nedostatek hemorrhagických a neurotoxických látek.“
„Chcete jim odebírat jed?“
Přikývl.
„Ale naše zmije jsou chráněné, nevím jestli bych na takové množství sehnal vyjímku…“
„Nemusí to být nutně naše,“ odpověděl. „Četl jsem, že například zmije růžkatá má asi dvojnásobek jedu než ta naše obecná, tak by to možná bylo i lepší. Jestli je tedy můžete sehnat?“
Přemýšlel jsem.
„Nebo navrhněte jiný druh,“ řekl po chvilce, protože myslel, že mám s jejich dodáním nějaký problém.
„A máte je kam dát?“
„Zatím ne,“ pokrčil rameny. „Musím se přiznat, že to byl momentální nápad. Že jste se tu objevil.“
„Mám byt k pronájmu a mohl bych vám dodat i vybavení, tedy ubikace.“
Ozvalo se zaklepání a do ordinace vstoupila z vedlejší místnosti sestra: „Pane doktore, vezou bouračku.“
On se po ní trochu nepřítomně podíval.
„Utržený ucho a přeražená čelist…“ pokračovala sestra.
„Au,“ vydechl jsem, „to musí bolet.“
„Jo, už jdu. Ať ho zavezou rovnou na malý sál na příjem. Hned jsem tam,“ zvedl se lékař ze židle. Pak promluvil ke mně: „Omlouvám se. Musíme to nechat na jindy.“
„Ty hady vám samozřejmě můžu sehnat kdykoliv. Tak do měsíce, počítám.“
„Víte co?“ vedl mne ven z ordinace a dlouhou chodbou z polikliniky, přes dvůr až na chirurgii. „Mohli bychom se dát dohromady.“
Podíval jsem se po něm.
„Vy dodáte technologii, hady a prostory a já se postarám o odbyt.“
Vyčůrané, pomyslel jsem si. Já potáhnu náklady a práci a ty budeš inkasovat peníze. Nahlas jsem však pravil: „Musím si to nechat projít hlavou. Víte, mám toho poslední dobou moc.“
Přikývl: „Dobře. Promyslete si to a stavte se u mě příští týden.“
Otočil jsem se tedy na podpatku a vyběhl o dvě patra výš. Stiskl jsem tlačítko s nápisem sesterna. Z mikrokomu se ozvalo chraplavé: „Co je? Nejsou návštěvní hodiny.“

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha