Český stavák je nejen náš nejrozšíření původní okrasný holub, ale také objekt nejvíce diskutovaný. Účelem tohoto pojednání není návrat k již probíra...
Český stavák je nejen náš nejrozšíření původní okrasný holub, ale také objekt nejvíce diskutovaný. Účelem tohoto pojednání není návrat k již probíraným tématům, ale snaha nově se podívat v širších souvislostech na jeho standard a šlechtění, a to v návaznosti na standard a samostatný vývoj štelera, který je německou obdobou našeho staváka. Dříve než přistoupím k rozboru holubů z obou zemí, považuji za nezbytné pojmenovat základní charakteristiky holubářství v Německu a Česku. Tradice německé jsou založeny na přísné skupinové systemizaci holubů, kdy plemena řazená do skupin musí splňovat v rámci této skupiny obdobné náročné charakteristiky. Naše holubářství provází v této oblasti menší diference a je lhostejno, zda jsou v nich přítomna národní plemena či plemena zahraničního původu. Chováme tak různorodá plemena holubů mající červené obočnice, červeně zbarvené oči, dobře prokrvené, spíše kratší a silné zoby (kromě výjimek stanovených vzorníkem) a našli jsme zalíbení v dokonalé barevnosti, kresbách a letových schopnostech holubů. (Záměrně jsem dosud nezmínil ještě nedávno rozšířený požadavek užitkovosti a polaření, aplikované též u voláčů a holubů jiných než užitkových.) Náročné požadavky na barvu, kresbu, zbarvení očí a obočnic nepřímo limitovali šlechtění holubů zahraničního původu na úkor znaků pro tato plemena podstatných. Německé holubářství je vysoce systematické a to ve prospěch odlišných nároků kladených na holuby v jednotlivých skupinách, přitom však dovede být i výrazně dynamičtější. U holubů tvaru preferuje vyrovnanost mezi rázy a uniformní typičnost se vzpřímeně drženým krkem, širokou hrudí, svažujícím se nesením ocasu. Je zde kladen menší důraz na barevnost, šířku čela, zobáku a prokrvení obočnic. U voláčů (tedy i u staváka), se vyžaduje typičnost, drezurní předpoklady, hrdý postoj, štíhlost hrudní oblasti, předvedení volatosti na zahoukání, lépe však, když ji drží stále. U plemen, která v sobě spojují nároky více skupin, přináší toto „škatulkování“ nucené kompromisy, a to zpravidla na úkor barevnosti vůči typičnosti. Nejzářnějšími příklady jsou cášský racek štítník (na pomezí skupin holubů barvy, tvaru a racků), moravský pštros (barevný holub a holub tvaru), ale také český stavák (holub barvy a voláč).
• ČS modrý sedlatý.
Český stavák (dále ČS) je v České republice a částečně na Slovensku plemenem, které se objevuje snad na každé výstavě a zejména v sedlaté kresbě vzbuzuje zasloužený obdiv většiny z návštěvníků. Emoční vypětí v posledních letech vyvolává i na poli funkcionářsko – propagačním, kde velmi často dostávají prostor téměř adorační aktivity, mnohdy vyvstávající z nepochopení věci. (Poznámka: tolik toho již bylo napsáno o zákazu nafukování a s tím spojené likvidaci ČS a přesto tento holub dále vyhrává všeobecné výstavy.) ČS byl poměrně nedávno zařazen do Evropského seznamu okrasných a užitkových holubů pod hlavičkou EE pod číslem 345, čímž došlo k jeho uznání a z evropského pohledu se definitivně oddělil od štelera. Dosud ovšem není zařazen do „evropského“ vzorníku. Z návrhu standardu schváleného Standardovou komisí při EE závazného pro posuzování ČS též u nás vyplývá, že se jedná o menšího středního voláče s méně vzpřímeným držením pod 45 stupňi. Že je stavák menším holubem než jsou mnozí jiní střední voláči je logické. Vzorník nehovoří o drobném, nýbrž menším (středním) voláči, avšak již v úvodu vyžaduje vodorovnější držení těla.
• Šteler černý sedlatý Lipsko 2006.
Vezmeme-li do rukou vzorník štelera, dozvídáme se, že má mít zaoblenou hlavu se strmějším čelem, obočnice barvy korálově červené, zobák střední délky a střední šířky, jehož barva osciluje od světlé špičky směrem ke kořeni do růžové až masové, krk co nejdelší s hruškovitým a dobře odsazeným voletem. Hruď je nepříliš široká, záda mírně „dutá“, konce silných letek se nekříží nebo jen mírně. Ocas úzký, dobře složený, nedotýkající se země. Jeho délka není specifikovaná, avšak do balíčku vad patří příliš dlouhá zadní partie, dále vodorovnější postoj, příliš hluboký nebo vysoký postoj, válcovité či kulaté vole atd. Poměr přední partie štelera dle vzorníku z roku 2002 vůči partii zadní je 3/5 ku 2/5.
Porovnáme-li nový vzorník ČS, který měl po schválení dne 29. 6. 2005 za cíl charakterizovat jeho jedinečnost a alespoň dvěma znaky se vymezit od štelera, nacházíme kromě již zmíněného držení těla pod úhlem menším 45 stupňů tyto určovací znaky: hlava se širokým, vysokým a relativně strmým čelem, temeno mírně zploštělé, obočnice červené, zobák široce nasazený, střední, holubi všech rázů ho mají světlý a čistý, krk „relativně“ dlouhý, vole jen lehce podvázané, vyklenuté též na šíji, hruď zmasilá, hřbet dobře krytý křídly, jejichž konce se nekříží ani nedosahují konce ocasu, který je střední délky, nohy téměř středně dlouhé. U černého a červeného zbarvení vzorník nově specifikuje lesk na zádech, který je odlišný od lesku na voleti.
• Šteler modrý sedlatý Norimberg
Z výše popsaných znaků obou vzorníků vyplývá, že nový standard ČS je víceméně kompromisní, zachovává a upřesňuje požadavky na barvy a lesk, ale i v této úrovni se výrazně nevymyká vzorníku štelera. Z hlediska typičnosti holuba vybízí spíše ke stagnaci či návratu na úroveň dříve rozšířených holubů. Neodpustitelné je také vypuštění požadavku narůžovělého, u kořene téměř červeného probarvení zobáku, ale uvedení světlého zbarvení zobáku!
• Šteler „stříbřitý“ sedlatý Norimberg 2006.
Největší odlišnosti mezi oběma vzorníky jsou v síle postavy (zmasilá versus nepříliš široká) a úhlu držení těla (pod 45 stupňů a vzpřímené). Drobné diference jsou v délce nohou (témeř střední versus střední) a krku („relativně“ dlouhý versus co nejdelší), utváření hlavy (široké a strmé čelo s plošinkou na temeni versus dlouze protáhlá se strmějším čelem), probarvení zobáku (světlé versus narůžovělé až masové), nesení letek (nekříží se versus povolené mírné křížení), krytí zad křídly (úplné versus mírně duté), specifikace lesku na zádech (u štelera chybí), počet letek u bělohrotých (3 až 8 ku 5 až 9).
• ČS černý sedlatý.
Vzorníky a jejich rozdíly jsou vyjmenovány. Jaká je ale chovatelská praxe? Šlechtění štelera je dnes vedeno třemi směry. První z nich zachoval štelerovi znaky původního českého staváka, tedy nižší nohy a krk, silnější hruď, méně vzpřímené držení těla či delší zadní partii. Takoví holubi mají často „otlučené“ hroty letek ozřejmující stavění a na zahoukání spíše nereagují. Druhý typ odpovídá požadavkům standardu zejména štíhlejší hrudní oblastí, vzpřímeným držením těla, solidní délkou krku a kratší zadní partií, ale vykazuje mnohdy nedostatky v probarvení obočnic, prokrvení a šíři zobáku. Z našeho pohledu též velmi často výrazné nedostatky v lesku, který je silně vyvinut, ale v uspořádání, které u ČS je zcela nepřípustné. Holubi volatost drží a zpravidla reagují i na zahoukání. Třetí směr je rozšířený zejména mezi chovateli v Bavorsku, kde jsou šteleři extrémně vzpřímení, štíhlí, mnohdy s kulatými volátky, s „mrtvými“ úzkými dlouhými zobáky, jen mírně prokrvenými obočnicemi, úzkým nízkým čelem a zcela zakulacenou klenbou horní části hlavy bez náznaku plošinky. Holubi jsou velmi ochotní se předvést po zahoukání a volatost drží prakticky neustále. Šteleři z tohoto směru nesou nesporné znaky předchozího křížení s jinými voláči. Podle útlosti zobáku, čela, hrudi a nohou se na jejich fenotypu nejvíce podílel voláč brněnský. Holubi z první a třetí skupiny neodpovídají současnému vzorníku štelera, přesto jsou zejména ti z poslední skupiny výtečně hodnoceni na výstavách. Toho je vinou již v úvodu zmíněná skupinová vyhraněnost, kdy na voláče jsou kladeny vysoké nároky na typ a schopnost předvedení se při posuzování a daleko méně na barevnost opeření, kvalitu znaků hlavy atd. Ideál štelera je nutno hledat mezi holuby ve druhé skupině, kterým vůči českému stavákovi chybí barevnost a lesk opeření při relativně shodných požadavcích standardu, dále „živost“ a síla zobáku, intenzivnější probarvení obočnic. (V těchto znacích bych hledal odlišnosti mezi oběma plemeny spíše než ve znacích, které u ČS patří do minulosti a prošlechtění holubi již jimi nedisponují).
• ČS černý sedlatý.
Český stavák také není fenotypově zcela sjednocený. Jeho současný stav u nás zahrnuje holuby dvou skupin, z nichž první skupina zůstává na původní úrovni, kdy zadní partie je poněkud delší, ocas se téměř dotýká země, krk i nohy jsou kratší, držení těla pod 45 stupňů. Speciální a jiné velké výstavy vyhrávají spíše staváci druhé skupiny, kteří prošli méně či více výraznou modernizací při zachovaném důrazu na barevnost, lesk a znaky hlavy. Při šlechtění těmto stavákům zůstala zachována poměrně zmasilá hrudní oblast, dále prošlechtěnost celé partie hlavy a zobáku, ale došlo k prodloužení krku, zkrácení zadní partie a citlivému napřímení těla. Síla běháků zůstala zachována, zlepšila se ovšem schopnost předvádět volatost. Dlužno říci, že i tito holubi se někdy jeví nestandardně pro vyšší délku nohou a přílišnou vzpřímenost. Každý a tedy i žádaný znak na holubovi je možno tolerovat jen do určité míry. Chovatelé berou na tyto mezníky ohled, ale nelze se jim divit, když se snaží kvalitu holubů pozvednout, a to v korelaci s dlouholetým vývojem plemene, s citem pro krásu středního voláče, kterým stavák byl, je a bude. (Udělat hezkého typického voláče v nádherném kabátě s prošlechtěnou hlavou a dalšími znaky je úkol daleko náročnější než se držet kompromisního vzorníku do všech důsledků.)
Podobnou, i když mnohem lehčí anabází si prošel starvičský stavák, který existuje ve třech národních typech, přičemž ten „český“ představuje zlatý střed, „německý“ typ je obdobou bavorského šlechtění štelera a „polský“ typ připomíná první formu ČS. Jaký bude další vývoj štelera dnes, při odloučení obou plemen, nemůžeme jakkoliv ovlivnit. Můžeme pouze rozvinout šlechtění ČS a já doufám, že k němu bude dále docházet, a to zejména ve prospěch jeho jedinečnosti, prošlechtěnosti a typičnosti. K předvádění ČS je nutná nejen příprava na výstavu, ale také umístění do vhodných, dostatečně temperovaných prostor. Holubi by na výstavu měli přijít den dopředu, aby si na klec či voliéru uvykli a měli by krmení v den posuzování dostat až po posouzení. Ojedinělé křížení ČS se štelery není možno zcela zavrhnout, protože výběr příbuzného figurálního plemene při zlepšování konkrétních znaků může být lepší volbou, než dlouhodobý přirozený výběr ve vlastním plemeni. Českému stavákovi přeji vše dobré, ale zejména, aby v jeho vývoji dále vítězil rozum nad svaly a emocemi.