28.–29. 4. 2007 CACIB ZADAR aneb postřehy z naší „chorvatské anabáze“

O slunném víkendu jsme se vydali na dvoudenní výstavu, která se konala v chorvatském Zadaru. Z časových důvodů jsme nemohli vyjet tak, abychom přijeli na místo určení o den dřív. S vědomím velmi náročného víkendu jsme vyrazili v pátek večer směr jih. Cesta s častějšími přestávkami trvala téměř dvanáct hodin. Obrovské zdržení nás čekalo na rakouských dálnicích. Zde se s různými přetržkami opravovalo podle mého odhadu necelých 100 km dálnice, provoz byl sveden do jednoho pruhu a různá omezení nám příliš nedovolovala překračovat povolenou rychlost 80 km (zlatá D 1). Ke značnému zdržení také docházelo na všech hraničních přechodech a při čekání na zaplacení mýtného.

Když jsme přijeli do autokempu Borik, kde se dog schow konala, nebylo již u kruhu místo. Chorvatští vystavovatelé najeli se svými auty až přímo ke kruhům a my jsme tak od místa dění byli dosti daleko. Stejně však nebylo o co stát, protože kruhy a jejich blízké okolí byly více či méně na přímém slunci. Prvním překvapivým zjištěním byl nezvykle vysoký počet psů v naší třídě pracovní, kde nás bylo v sobotu šest a v neděli sedm. Tak vysoký počet psů v jedné třídě snad v žádném jiném plemeni nebyl. Chorvatské mezinárodní výstavy, s celkovým počtem 700 psů, jsou oproti českým, s počtem 3500 i více psů, srovnatelné s našimi dobře obsazenými oblastními výstavami. Problém nastal při čekání na katalogy a pořadová čísla, kdy čísla na zvacím listu neodpovídala ani v jednom dni číslům katalogovým. Nevím, zdali mám chování Chorvatů připsat jejich temperamentu, ale ve výstavní kanceláři ke mně byli velmi nedůtkliví, když jsem blokovala frontu ne vlastní vinou. Nemohli totiž najít Akimovu složku pod číslem 120 uvedeném na zvacím listě. Paní byla velmi nepříjemná, zvyšovala na mě hlas, jako bych za jejich chaos mohla právě já. Vzala jsem ze stolu katalog, v něm jsem nás našla a ukázala jí naše číslo 158. Přesto nám napsala na obtisk číslo 120 a vůbec ji to netrápilo. Trvala jsem na tom, aby nám dala složku a nálepku s katalogovým číslem 158. Nakonec to musel řešit další pořadatel, který pochopil, že musím mít číslo totožné s katalogovým a ne podle zvacího listu.

Rozhodčí, který nás posuzoval, měl v kruhu takovou směsici různých ras, že mě dosti udivilo, jak může posuzovat beaucerony, belgické, australské, skotské, polské a šetlandské ovčáky, švýcarské bílé ovčáky, bígly, kokršpaněly, kavalíry, King charles španěly, rhodézské ridgebacky, retrievry a další. Posuzoval tak pečlivě a zdlouhavě, že z 89 jedinců měl ve 2 hodiny odpoledne posouzených 20 psů – průměrně 12 minut na psa. Se zadáváním titulů moc práce neměl, protože byl většinou jeden pes ve třídě a v podstatě ho nebylo s kým porovnat. Nechápala jsem, proč se posuzování tak vleče. Po probdělé noci bylo čekání velmi únavné a já se začínala obávat, že se Akim nebude chtít v tak pozdní odpolední hodinu předvést. Vzhledem k tomu, že jsme byli dosti daleko od kruhu, musela jsem se často chodit dívat, jak je posuzování daleko, abychom ho nepropásli. Bylo horko, moje nervozita stoupala a dostavila se únava. Také proto jsme se rozhodli, že Akimka povede kamarádka. Vztek z průběhu dne a nervozita ze mě vyzařovala tak, že by se Kim se mnou nepředvedl.

Ve všech ostatních kruzích posuzování již dávno skončilo a odpolední soutěže se díky našemu „přímo šíleně pečlivému, odpovědnému a korektnímu“ rozhodčímu posunuli až do pozdních odpoledních hodin (17.30), protože se čekalo na ukončení našeho posuzování.

Zlatý retriever byl posuzován tradičně jako poslední. My jsme přišli na řadu mezi čtvrtou a půl pátou. Mám raději pečlivé a důsledné rozhodčí, a tak jsem byla velmi zvědavá na Akimův posudek. Jenomže čas neúprosně kvapil a bylo nutné rychle ukončit posuzování. Za necelé dvě zbývající hodiny musel rozhodčí posoudit 57 psů, rozhodnout o nich a zadat tituly. A tak to vzal hopem a začal posuzovat jako z rychlíku. Čím byla pokročilejší hodina, tím to hruběji a trestuhodněji odbýval. Posuzování goldenů, jako posledního plemene tohoto dne, proběhlo ve všech třídách stejně nekorektně.

V naší třídě pracovní nastoupilo celkem 6 psů a nutno podotknout, že všichni byli velmi krásní a pro nás to byla velmi těžká konkurence. Vystavovatelé nastoupili do kruhu a začali si své psy stavět do postoje. Pan rozhodčí kolem psů prošel kvapem, věnoval jim letmý pohled a dal pokyn k běhu. Když dobíhal první pes první kolo, vykročil k němu rozhodčí, ukázal na něj CAC, za ním druhý Res. CAC a všem zbývajícím bylo naznačeno, že mají odejít. Kruh byl tak malý, že se poslední dva psi ještě nestačili pořádně rozběhnout a už byl zadaný titul. Vše trvalo od nástupu k odchodu zhruba tři minuty a rozhodčí ještě stíhal podepisovat posudky předešlé třídy otevřené. Stála jsem u kruhu a snažila se zorientovat, co se stalo. Nic nechápající vystavovatelé byli posláni z kruhu pryč, aniž by jejich psy někdo prohlédl a napsal posudek. Ten nadiktoval rozhodčí bez přítomnosti psa i chovatele, který vůbec nedostal možnost postavit svého krasavce do výstavního postoje a ukázat ho v pohybu. Vedoucí kruhu pak dodatečně roznášel posudky čekajícím vystavovatelům mimo kruh. Pořadí nebylo vůbec zadáno. Šla jsem se podívat na tabuli, abych zjistila, jestli mají výbornou jen první dva a my ostatní velmi dobrou nebo o co vlastně jde. Na tabuli byly jen samé výborné, ale bez pořadí. Z neznámého důvodu najednou vedoucí kruhu vstal, šel k ceduli a k jednomu číslu ve třídě pracovní napsal V3. Tím „šťastným“ byl náš Kim. Nemyslím si však, že si ostatních zbylých pěti psů, včetně dobíhajícího Akima, vůbec všiml. Třetí místo dostal Kim z nedostatku času, náhodným výběrem. Posudek byla jedna věta jednoduchá a nejspíš pro všech šest psů naprosto stejná. Třída šampionů byla posouzena úplně stejným způsobem a pořadí bylo určeno podle toho, jak psi dobíhali do „cílové rovinky“.

Akim byl probdělou nocí, dlouhou cestou, horkem a nekonečným čekáním na posouzení docela utahaný. Přesto se předvedl vcelku průměrně, jak jen se lze předvést v těsném kruhu a v jediném kole. Ale to bylo jedno, protože ho rozhodčí stejně jako ostatní neviděl.

Otrávená průběhem výstavy i naším umístěním jsem opouštěla autokemp. Pejsci byli krásní a rozhodně si od pana rozhodčího nezasloužili, aby je přehlédl jako včerejší den a nedal jim šanci. Navíc cena za výstavní poplatky, která je hodně vysoká by měla zavazovat organizátory a rozhodčí k určité úrovni a profesionalitě.

Byla pokročilá hodina a my jsem neměli ubytování. Proto jsem jej začali intenzivně shánět. I tady jsme bohužel narazili. Domnívala jsem se, že když není sezóna, tak to nebude problém a nemusíme si vše dopředu zajišťovat např. přes cestovní kancelář. Problém nebyl v tom, že máme psy nebo že by nebyla možnost ubytování. Problém nastal v momentě, kdy ubytovatelé zjistili, že se jedná o jednu noc. To jim „obchodníkům“ nestálo za to, aby se zvedli z křesla za 40 euro. Holt někde nemají jen líné pavouky. Naštěstí jsou ale všude na světě fajn lidičky a my jsme se nakonec ubytovali u velmi příjemné paní, přímo na pláži v Zadaru. Aby nám zkrátila čekání, než pro nás a naše psí miláčky připraví pokoj, byla tak milá, že nám naservírovala dobrou kávu a sušenky a stejně tak nám nachystala i ranní kávu na probuzení.

Druhý den, přesto, že zde bylo hodně krásných zlatých psů, se žádný z nich neumístil na prvním místě. Nejvyšší příčky obsadili jen bílí a krémoví hafani, což mě vzhledem k poměrně velikému zastoupení zlatých (80 %) šokovalo. Akim se předvedl se mnou pěkně a udělal mi tím radost. Nijak však pana rozhodčího neoslovil, a tak jsme odešli s výbornou bez pořadí.

Tím pro nás výstava skončila a konečně jsme si mohli užít krásného slunného dne u moře. Na koupání to ještě nebylo, protože voda měla pouhých 17 stupňů, ale Akimovi to nevadilo a pěkně si to vychutnával. Večer se kvapem blížil a nám nezbývalo, než vyrazit směr Česká republika, s myšlenkou na „zlaté české výstavy“.