Máte problém …

Nespokojené, nešťastné zvíře očekává práci spojenou se sedláním.

Potíže při sedlání

Základní problémy při sedlání jsou dvojího typu. První, že koník chňape či štípe po sedlajícím člověku. Druhým problémem je utíkání před sedlem. Obojí činnost je pro koně obranou. Je tedy nad slunce jasnější, že sedlání je mu nepříjemné a způsobuje tak stresové chování (útěk nebo útok). Jednou z našich prvních starostí by tedy nemělo být jak koni nařezat za to, že se po nás ohnal, ale proč je mu sedlání natolik nepříjemné, aby se k útoku odhodlal. Ne každý kůň má se sedláním problém, ale není vůbec těžké to koně nešetrným zacházením „naučit“. Jsou obecně koně citlivější a méně citliví na dotažený podbřišník, ovšem zde problém většinou nebývá. První špatná zkušenost může být již při obsedání hříbat. Neodborným a netrpělivým zacházením si mladý kůň sedlo spojí s nepříjemným zážitkem a potíže jsou na světě.

Obrana koně při dotahování obřišníku - chňapání.

Nejprve způsobíme pozitivní motivaci jen s dečkou.

Jestliže kůň před sedlem utíká (nebo se o to alespoň snaží, neboť každého určitě napadne ho přivázat) je to pasivní forma obrany a určitě menší problém, než výše zmíněné štípání, kousání. Pro takového koně znamená sedlo nebezpečí a podle toho je třeba ke koni přistupovat. Spousta koní vlastně ani neví, co nosí na zádech. První věc, kterou uděláme je, že necháme koně se na sedlo podívat a v klidu jej očichat. Sedlo pak zase odložíme a věnujeme se dál běžné činnosti jako např. čištění koně, zaplétání hřívy apod. Pro koně to bude zřejmě velkým a příjemným překvapením. Po nějaké chvíli vezmeme podsedlovou dečku, necháme ji opět koni očichat a v klidu, plynule mu ji položíme na záda. Když kůň nestojí klidně, necháme jej uklidnit a dečku opět sundáme. Tímto způsobem střídání činností a postupného sedlání dojdeme až k položení sedla na koně. Postupujeme s klidem a se suverénní samozřejmostí, jako by o nic nešlo (ono totiž z našeho pohledu opravdu o nic nejde). Nezvyšujeme na koně hlas! Pomalu zapneme podbřišník jen tolik, aby sedlo nepadalo a vezmeme koně napást nebo ho zavedeme do boxu na krmení. Až skončíme s pasením nebo krmením, koně odsedláme a pustíme ho ven do ohrady.

Po zvládnutí dečky pokračujeme celým sedlem.

Děláme toto zmatení koně tak často jak jen to jde, klidně u každého krmení. I po návratu z vyjížďky koně ještě jednou nasedlejte, než jej pustíte do výběhu. Kůň si spojí sedlání také s příjemnou činností, nejen s nepříjemnou prací. Ruku na srdce, ona totiž i ta vyjížďka nemusí být pro koně nic příjemného. Obzvlášť, když vám na zádech sedí závaží, které si často neuvědomuje své jezdecké nedostatky a vyžaduje klus, cval hlava nehlava. Správněji záda nezáda (koníkova pochopitelně). Příjemné pocity se většinou nedostaví, ani když si to „závaží“ uvědomuje. Tento systém funguje i v případě chňapání koně po sedlající osobě. V tomto případě je však dobré, koni útok náležitě oplatit. Slovem „náležitě“ mám na mysli podle stupně provinění. Nedoporučuji plácaní koně po nose a už vůbec ne bezúčelný křik. Když po mně kůň chňapne, plácnu, kopnu jej do plece a nenásleduje-li další útok, okamžitě pohladím a pokračuji v činnosti, kterou jsem začala. To vše beze slov. Po provinění je třeba koně potrestat, trest musí být přiměřený a pokud možno neočekávaný (i proto mlčky). Křik a nadávky nejenže nepomohou, ale ve velké většině případů koně ještě vydráždí.

Kůň už neočekává od sedla jen negativa.

Práce se dá koni zpříjemnit přestávkami.

Každopádně platí obecné pravidlo: být neustále v klidu. Mírné plynulé pohyby a klidný hlas mohou velmi pomoct při řešení jakéhokoli problému. Podbřišník dotahujeme nejméně na třikrát a vždy klidným tahem, nikoliv cukáním. Spojte koni sedlání s příjemnou činností a jistě poznáte obrovskou změnu.