ZOO – FARMA U DVOU KVÍTKŮ

„Promiňte sestřičko, nemohl bych vidět svoje holky?“
„A jak mám vědět, kerý sou vaše?“
„Sssss!Sssss…“ odpověděl jsem.
„To sem si mohla myslet, Miriam Koloušková, to klubko zmijí…“ vzdychla si ta žena na opačném konci a vzápětí se z nitra červených, koženkou polstrovaných dveří ozvalo bručení.
Stoupl jsem si hned za skleněnou stěnu, která oddělovala návštěvníky od maminek a novorozenců a přemýšlel, proč jsem dnes už podruhé zaslechl něco o zmijích. Má to snad být nějaké znamení?
Najednou se z opačné strany přišourala známá postava. Byla to moje milovaná Hanička, notně pošramocená prodělaným porodem. Usmívala se a plakala zároveň.
V patách se jí objevila zdravotní sestra. Rozhlédla se a pak odemkla skleněné dveře, jež nás oddělovaly.
„Broučku,“ vykoktal jsem ze sebe.
„Vypadám, viď?“
„Mám tě rád,“ objal jsem ji a také se mi chtělo najednou brečet.
„No tak,“ odstrčila nás neomaleně sestra Kladívková. Byla to žena nevelké postavy, ale vypracovaných svalů. Bydlela kousek od našeho panelákového bytu, v malém domku se zahradou a říkalo se o ní, že je na ženské. Podala mi zelený plášť, roušku a gumové galoše.
„No honem, honem, nekoukat a dělat, než si toho všimne primář.“
„Čeho jako?“ ptal jsem se a přitom si oblékal tu podivou uniformu.
Ona však neodpověděla. Jen jsem se vyhastrošil, už nás táhla, neustále se nervózně rozhlížejíc, dozadu až k místnosti za sesternou, k místnosti, která byla zařízena jako kabina kosmické lodi z nějakého sci-fi filmu. Samé hybernátory, obrazovky, pípání, dráty a mezi tím vším v malém proskleném teráriu ještě menší,
scvrklé dítě. Vypadalo jako vypasený rypoš Heterocephalus glaber, mělo náplastí přelepené oči a na holých prsou nesčetné množství gumových přísavek. Ty všechny pak byly pomocí drátů připojeny k několika obrazovkám nad inkubátorem.
Hanička se rozplakala.
„Nechám vás tu chvíli o samotě. Kdyby se někdo ptal, tak ste zřízenec.“
„Sestři,“ zarazil jsem odcházející ženu. „Je v pořádku?“
Usmála se: „Nebojte se. Já vím, že to vypadá hrozivě, ale vaše holčička je v nejlepším pořádku. Kdyby neměla podváhu, tak bych řekla, že je stejně divoká jako dvouměsíční novorozeně.“
„Jo?“ neubránil jsem se a hrdě vypjal prsa: „To je životaschopná po mně.“
Sestra se uchichtla: „Dyť sem vám to říkala, klubko zmijí…“ a zmizela ve dveřích přímo vedoucích na sesternu.
„Je krásná, viď?“ zeptala se mě Hanička. No, když bych to měl hodnotit nezaujatě a s odstupem času, musím říct, že to bylo hrozné dítě. Takové hubeňoučké, malilinkaté a promodralé. Být to mládě z hadího odchovu, asi bych ho utratil. Ale tenkrát se mi zdálo stejně krásné jako Haničce.
„Proč Miriam?“ zeptal jsem se najednou a políbil svou přítelkyni do vlasů.
„Po mojí babičce…“ odpověděla, krátce se odmlčela, přičemž se mi zamilovaně podívala do očí. „Nevadí ti to, viď? Měla jsem babičku moc ráda.“
„Nevadí, broučku, Je to krásné jméno. Já jí stejně budu říkal Miri,… nebo Muriel, když bude zlobit,“ usmál jsem se.
Hanička se ke mně ještě víc přitiskla a s nohama na špičkách mi vetkla další polibek na tvář.
„Miluju tě,“ řekl jsem. „Miluju tě a děkuju ti za krásné miminko.“
Pak jsem dívku svého srdce jemně odstrčil, rozhlédl se kolem a když jsem se ujistil, že nikde v okolí nikdo není, prostrčil jsem ruce gumou chráněnými otvory inkubátoru.
„Nech toho,“ vyjevila se Hanička, „někdo tě uvidí a …“
Nestačila to však dopovědět. Moje malá Muriel se mě chytila za ukazováček a svírala ho tak pevně, že jsem se nemohl, a po pravdě ani nechtěl, z toho sevření osvobodit.“
„Grauuu, grauuu,…“ zašveholilo dítě a Hanka mě objala kolem ramen. Bylo to něco neskutečného.
„Co se to tu děje?“ ozval se za námi přísný hlas „hraběnky Donovanové“. Stará, nejmíň dvacet let přesluhující pediatrička Emilie Donovalová, řečená hraběnka, se rozcuchaná objevila vedle nás.
„Kdo ste vy?“
„Já jsem zřízenec,“ řekl jsem téměř po pravdě. Faktem je, že bych se v tu chvíli nejraděj „zřídil“ pod obraz.
„No a co má co zřízenec pohledávat u novorozenců?“ zaskřehotala ta babizna.
To už ovšem stála těsně vedle nás a zvědavě si prohlížela naše robátko. Ono však, jakoby to snad vycítilo, najednou zrudlo a jeho bříško se vypjalo…
„Kaká…“ oddychla si Hanička.
„Chystám se tady té mamince pomoct s přebalováním,“ odpověděl jsem doktorce a přitom se snažil vymanit s Murielina sevření.
„Tak to koukejte rychle dodělat a na čtyřce o patro níž pak umejte tu bábinku s výtokem,“ pravila přísně doktorka.
„Jakou?“ zazubil jsem se nepřítomně. Domníval jsem se, že tady jsou jen samé maminky a miminka, a ani ve snu mě nenapadlo, že gynekologicko - porodnické oddělení vlastně léčí všechno, od porodu po syfilis.
V tentýž okamžik sem vtrhla sestra Kladívková. Možná mi chtěla přijít na pomoc, no nezdařilo se. Řekla jen: „To je zřízenec paní dok…“
„Jo, já vím!“ vyštěkla doktorka Donovalová. „Sestro, ujměte se tady toho a pan zřízenec půjde teď laskavě se mnou.
„Ale paní doktorko…“ chtěla jí sestra oponovat.
„Dělejte, přebalte to dítě,“ ukázala sestře nekompromisně na inkubátor a zároveň mě chytila za cíp zeleného hábitu: „A vy poďte přebalit paní Budovou.“
A tak jsem šel. Co jiného mi nakonec zbývalo. Na čtyřce jsem popadl do náručí ženu, na kterou mi lékařka ukázala a přenesl jí do společné koupelny. Tady jsem z ní pak musel svléknout zapáchajícího andělíčka a odstrojit velké tina pleny. Byla to hrůza hrůz.
Pustil jsem sprchu a teprve když jsem začal starou, exkrementy a hnisavým výtokem znečištěnou ženu mydlit tělovým šamponem od Avonu, asi sponzorský dar, teprve pak se doktorka hraběnka Donovalová vytratila.

(pokračování v dalším čísle)
Vladimír Cerha