Papoušek rudobřichý

Tento ptačí druh je zařazen do rodu Psephotus společně s papouškem zpěvavým, mnohobarvým, žlutoramenným východním a západním. Bývalý ředitel zoologické zahrady ve východní části Berlína profesor Heinrich Dathe zastával názor, že by Papoušek rudobřichý měl s ohledem na tvar křídel a 5 krajních ručních letek být zařazen do samostatného rodu Northiella. Byl přesvědčen o tom, že rudobřichý je ve skutečnosti spojovacím článkem mezi rody Psephotus a Barnardius.
V zemi jejich původu, Austrálii, jsou známy celkem čtyři zeměpisné formy. První je jižní (P. h. haematogaster), který se vyskytuje v západní a jižní části Nového Jižního Walesu, severozápadní části státu Victoria a na jihovýchodě Jižní Austrálie. Měřením odchycených jedinců ve volné přírodě bylo zjištěno, že samec dosahuje délky až 343 mm a samice 310 mm. Výrazným poznávacím znakem jsou žluté spodní krovky ocasní.
Druhý je východní (P. h. haematorrous), kde u samce byla naměřena délka 311 mm a u samice 287 mm. Nalezneme jej v severní části Nového Jižního Walesu a jižní části Queenslandu. Na rozdíl od předchozího má spodní krovky ocasní červené.
Třetí je rudobřichý bledý (P. h. pallescens salvadori), který, jak již jeho název napovídá, se od nominální formy rozlišuje podle bledšího zbarvení a má střední krovky křídelní olivově žluté. Tato izolovaná forma žije ve vnitrozemí Jižní Austrálie okolo Eyreova jezera, kde je poušť a velké sucho. Odchycení samci měli délku 289 mm, avšak samice 302 mm.

foto 1

Čtvrtý je rudobřichý naretský (P. h. narethae), který je nápadně menší než předchozí tři příbuzní. Všechny barvy má výraznější než předchozí. Samice je tmavší než samec. Byla naměřena délka 275–280 mm a zjištěna hmotnost 80 gramů, zatímco u předchozích tří činila 95–100 gramů. Pojmenování získal podle místa jeho objevení, které učinil H. L. White u města Naretha. V západní Austrálii se vyskytuje také v oblasti mezi pobřežním městem Eucla a vnitrozemským městem Kalgoorlie.
Je to obyvatel savan s řídkým stromovým porostem a křovinami. Kvůli kultivaci savany na ornou půdu a pastviny jejich početní stav silně poklesl. Dominantním stromem v oblasti u města Naretha jsou dva druhy akácií (A. sowdenii) a (A. aneura) a jeden druh kasuariny (C. cristata), který je velmi vzácný. Pro hnízdění používají právě Casuarina, kde nalézají vhodné dutiny ve větvích odumřelých stromů. Velice často se s nimi setkáváme na silnicích, v blízkosti dobytčích farem a napajedel. Vytvářejí skupinky v počtu 8 až 10 jedinců a na zemi sbírají semena trav a bylin. Obzvláště oblíbená je lebeda a jeden druh merlíku. Pojídají také různé plody, bobule a nektar z květů. Pro lepší trávení zobají písek a dřevěné uhlí. Po zemi pobíhají velice rychle ve zvláštním vzpřímeném postoji. Jsou velmi ostražití a když jsou vyplašeni, odlétají do nejvyšších větví blízkého stromu.
V průběhu dne odpočívají ve stínu a chovají se naprosto tiše. Jsou-li vyrušeni, vzrušeně křičí, načepýří peří na hlavě a zvednou složená křídla. V období sucha se často shlukují v malá hejna a odlétají k řekám a ke zdrojům vody. Jejich let je prudký, nepravidelný a vlnitý. Křídla mají stále roztažená. Rudobřichý naretský vydává jemnou flétnovou melodii ve dvou slabikách, které zní jako klunt, klunt, nebo hlasité ak–ak–ak. To se podobá poplašnému křiku rosel a také vysoké pronikavé pískání. V roce 2003 jsem přijel do Austrálie na pozvání tamních ornitologů. Společně s nimi jsem ve volné přírodě pozoroval papoušky rudobřiché. Vysvětlili mi, že územní rozšíření východního se v západním směru částečně protíná s jižním. To vede k tomu, že také ve volné přírodě vznikají míšenci mezi východním a jižním. Podařilo se odchytit několik dospělých jedinců a na nich si názorně ukázat podstatný rozdíl mezi samcem a jeho družkou. Samice má na spodní části křídel výrazný příčný světlý pásek, zatímco samci již zmiňovaný pásek zmizel po přepeření ve věku 6 až 8 měsíců. Znamená to tedy, že po vylétnutí z hnízda mají světlý pásek na spodní části křídel obě pohlaví. Dalším rozlišovacím znakem je zbarvení ohbí křídla (viz. foto 1). Samec (na snímku vpravo) má ohbí křídla světle tyrkysové, zatímco u samice je zbarveno ultramarinově modře. Považuji za důležité připomenout, že již v hnízdě můžeme určit pohlaví mláďat přibližně ve věku dvaceti dnů. K tomuto účelu je nutné roztáhnout křídlo. Sameček má již v této době ohbí křídla tyrkysově zbarvené. Shora uvedený samec má na snímku střední velké krovky křídelní rumělkově červené a tato skvrna se táhne přes celé křídlo. Letky jsou tmavěmodře lemované a ocasní pera modrá s bílým lemováním. Kolem modré škrabošky se nachází světle žluté lemování. Jeho partnerka není od přírody obdařena takovou barevností, skvrnu na břiše má menší a totéž platí o křídle. Fotografovaný pár patří k východní formě (P. h. haematorrhous). Za nominální formu mezi již zmíněnými čtyřmi je považován jižní (P. h. haematogaster), který je největší a dosahuje délky až 343 mm. Již v úvodu jsem se zmínil o jeho žlutých spodních krovkách ocasních. K tomu je nutné ještě dodat, že krovky křídelní má jasně olivově zelené. Je považován za barevně nejkrásnějšího. Určování pohlaví bude podstatně ulehčeno tehdy, pokud mezi sebou můžeme porovnávat více dospělých jedinců. Přitom je nápadné, že samice jsou celkově menší a rovněž mají užší zobák a menší hlavu.
Doba hnízdění nastává po skončení období dešťů. Pár si vyhlédne vhodnou dutinu ve větvi odumřelého stromu a nastane velice zajímavý průběh toku. Samec načepýří peří na hlavě až do tvaru chocholky, roztáhne ocas do vějíře a začne jím pohybovat do stran sem a tam. Poté se napřímí, začne třást hlavou a náhle předvádí úklony spojené s klepáním zobáku o větev. Vzápětí k němu přiletí samice, skrčí se do tvaru kolébky a dojde k pojímání. Je to především samice, která upravuje dutinu před snesením vejce. V další fázi toku samec ještě navíc nadzvedne křídla, třepotá nimi a ukazuje krásně zbarvené ohbí.
Hnízdění probíhá od konce července do prosince. Mimo to bylo zjištěno, že naretský je schopen zahnízdit na území Západní Austrálie i dvakrát ročně. Vždy to je po období dešťů v březnu až dubnu a v srpnu až září. U města Naretha bylo v hnízdě nalezeno 5 vajíček o rozměrech 23×18,5 mm, která jsou nyní uložena ve sbírce muzea v Melbourne.

foto 2

V hnízdě nalezneme 4 až 7 vajec. Samice je snáší obden, pevně zasedne od druhého vejce, sedí na nich 22 dnů a po celou dobu ji samec krmí. V případě nebezpečí samice opouští hnízdo až na poslední chvíli. Mláďata opouštějí hnízdní dutinu za pět týdnů plně opeřená a letu schopná. Především jejich otec je ještě dokrmuje asi dva týdny na větvi stromu. Jakmile jsou výletci schopni se sami uživit, rozletí se do okolní krajiny. Rodičovský pár zůstává i nadále spolu.
První dovoz do Evropy se uskutečnil roku 1862 do Londýna. Ptáci z odchytu dovezení na náš kontinent jsou značně choulostiví a vyžadují mimořádnou péči. Naopak ptáci odchovaní v Evropě jsou odolní vůči našim povětrnostním podmínkám. Byl zaznamenán případ, kdy čerstvý výletek zůstal celou noc ve venkovní voliéře a bez úhony na zdraví přežil mráz 5 °C. Ve svém chovu však neriskuji a dbám na to, aby za sychravého počasí byli všichni ptáci ve zděném krytém prostoru. První odchov rudobřichého jižního (P. h. haematogaster), který je považován za nominální formu, se podařil roku 1878 v Belgii. Po skončení druhé světové války je jako první odchoval Pferdmenges ve Spolkové republice Německo roku 1960.
Na části kontinentu zvaném „Východní Evropa“ je jako první odchoval v roce 1970 pan Hans Franke z obce Rückmarsdosf u Lipska. Chovný pár si koupil již v roce 1961 v obchodě s ptactvem v Belgii. Protože se jednalo o ptáky z odchytu, byli nekroužkovaní a nebyl znám jejich věk. Vyznačovali se tím, že byli mimořádně bojácní a tuto vlastnost si ponechali až do začátku roku 1970. V průběhu téměř devíti roků se u nich neprojevil tok ani zájem o hnízdní budku. Dne 1. 3. 1970 zažil chovatel příjemné překvapení. Všiml si totiž, že samec ve voliéře honí samici a tu a tam navštěvuje hnízdní budku. Osmého března se v hnízdě objevilo první snesené vejce. Po snesení třetího vejce již samice neopouštěla hnízdní budku a samec ji pravidelně krmil. Celkem snesla pět vajec. Druhého dubna se z budky ozývalo pípání a o pět dnů později bylo při kontrole hnízda zjištěno, že jsou v něm dvě zdravá mláďata a tři neoplozená vejce. Mláďata rostla jako z vody a po pěti týdnech opustila hnízdní budku. Rodiče se o ně vzorně starali, takže nějaké dokrmování se strany chovatele nebylo nutné. Šťastný chovatel ponechal čtyřčlennou skupinku pohromadě ve voliéře. Osm týdnů po vylétnutí mladých si všiml, že otec mláďata po voliéře honí a klove jedno ze dvou mláďat, které má tyrkysové ohbí křídla, tzn.syna. Dcery si nevšímal.
Chovatel se rozhodl přemístit oba výletky do jiné, zatravněné voliéry. Ptáci se s oblibou zdržovali na trávníku a zobákem ho prohrabávali. Přibližně za tři měsíce si chovatel všiml, že oba výletci jsou pohublí. Urychleně je odchytil a přemístil do karanténní klece, která měla na dně savý papír ze školního sešitu. Seškrabal trus a odnesl jej do veterinární laboratoře v Lipsku. Odborníci provedli vyšetření a zjistili, že výletci jsou napadeni oblými červy - škrkavkami. Veterinární lékař předepsal osvědčený Piavetrin a ten postavil po okamžité aplikaci oba ptáky za poměrně krátkou dobu zpět na nohy. Chovatel si uvědomil, že anglický trávník na podlaze voliéry není tím správným řešením. Z tohoto důvodu je umístil do voliéry s holou betonovou podlahou, která má dostatečný spád směrem ke žlábku. Takovou podlahu je možné od jara do podzimu splachovat vodou ze zahradní hadice a udržovat tím ve voliéře vzornou čistotu a pořádek. Žlábek vyúsťuje do jímky, u které jsou dvě síta, nejprve hrubé a pod ním jemné. Nečistoty na obou sítech jsou průběžně odstraňovány.

foto 3

Úspěšný odchov dvou výletků papoušků rudobřichých východních (P. h. haematorrhous) přiměl chovatele k tomu, aby v zahraničí koupil jednoho samce a jednu samičku. Štěstí mu přálo a nově zakoupení ptáci se spářili s jeho výletky. V roce 1972 měl již tři chovné páry.
Zatoužil jsem mít ve svých voliérách v té době velice vzácné rudobřiché papoušky. Jako cizinec jsem pro německého chovatele nebyl konkurent a právě proto se mi podařilo dne 1. 12. 1972 přivézt do České republiky jeden chovný pár. Umístil jsem je do karanténní klece a preventivně provedl odčervení již zmíněným Piaventrinem. Je zapotřebí si brát ponaučení z chyb, kterých se dopustili jiní chovatelé. Z tohoto důvodu jsem voliéru postavil tak, aby měla podlahu vyvýšenou nad ostatním terénem. Znamená to tedy, že nad již zmíněnou spádovou betonovou podlahou je na několika podpěrných sloupech umístěna hlavní drátěná podlaha. Tvoří ji kovové rámy, do kterých je upevněno pletivo vyrobené ze silného drátu s tak malými oky, aby jimi neprolezla myš nebo lasička. Rámy a pletivo jsou odolné vůči korozi. Abych zabránil přístupu nevítaných hostů pod drátěnou podlahu, umístil jsem po celém obvodu voliéry mezi obě podlahy tabule průhledného skla. Za nevítané hosty považuji kočky, kuny, tchoře a potkany. Skleněné tabule mohou být posuvné nebo odklápěcí. To umožní spláchnout ze spádové betonové podlahy všechny nečistoty. Již na počátku úklidu opustí ptáci voliéru a ukryjí se ve zděném přístřešku. Vrátí se teprve tehdy, když jsou všechny práce skončeny. Nově zakoupení papoušci rudobřiší jsou u nového majitele velice bázliví, což může trvat i několik měsíců. Když jsem se přiblížil ke karanténní kleci, oba načepýřili peří (viz foto 2) a začali hlasitě křičet. Postupem času si zvyknou na nové prostředí i jejich pečovatele. Bývá dobrým zvykem, že do zděného přístřešku je zaveden elektrický proud. S pomocí osvětlení jim v lednu a únoru prodloužíme den a infrazářičem zvýšíme teplotu v domku.
Pokud tito papoušci sedí klidně na bidle, mají ohbí křídla zakryto peřím přesahujícím z hrudi. Další zajímavostí je ta skutečnost, že nesedí blízko u sebe a navíc samice se nachází v protisměru vůči svému partnerovi (viz foto 3). Také jsem nikdy neviděl samce, aby samici probíral peří na hlavě. Naopak u dobře sladěného páru tuto sociální péči o peří očekává samec od samice. Samec zaujme strnulou polohu a tváří se, jako by spal. Samice k němu přistoupí a probírá mu peří kolem uší. Při tom švitoří slabým hlasem. Poté se samec probere z líbezného pocitu, odletí na vedlejší větev a tam se coby dominantní jedinec začne předvádět v plné kráse.
Určitě není snadné sestavit chovný pár. Tuto skutečnost mi potvrdili také odborní pracovníci v zoologických zahradách v Melbourne a Sydney. Samice je totiž velice vybíravá a právě proto se často stává, že odmítá přijmout samce, kterého jí přidělil chovatel. Jakmile se zaměříme především na tento druh papouškům je vhodné vlastnit větší počet chovných jedinců. Další možností je mít dobrého kamaráda, který je chová také a na požádání nám provede výměnu samce. V mém chovatelském zařízení to řeším tak, že na samém počátku toku je samice sama ve voliéře. Bidlo v její voliéře je prodloužené až do sousední voliéry, ve které se nachází samec. Pokud se samice přiblíží k pletivu a nechá se od tokajícího samce krmit, máme vyhráno. Poté se přikrčí a zaujme polohu ve tvaru kolébky. Následně přemístím samce k samici a do čtrnácti dnů se v budce objeví první snesené vejce. Jaké hnízdní budky používám ve svém chovu, vidíte na kresbách. Když samice nemá po dobu několika dnů zájem o tokajícího samce, provedu výměnu. Nemá smysl ztratit celou chovnou sezonu nebo dokonce několik roků. V současnosti již není problém tyto papoušky dovézt ze západní části Evropy. Dodržuji zásadu, aby ve voliéře byl pouze jeden pár. Nesmí sousedit s ptáky stejného druhu, jinak by totiž na sebe samci útočili skrz pletivo a hnízdění by nebylo úspěšné. Chovatel může považovat za štěstí, pokud jím vybraný pár zahnízdí již v prvním roce. Není správné je nechávat krátce před zahájením chovné sezony ve společné voliéře s jinými, i většími druhy papoušků. Pár rudobřichých považuje tento prostor za budoucí hnízdní teritorium a právě proto se vrhnou na své protivníky a vážně je zraní nebo zabijí. Spolupráci samce se samicí při obraně teritoria můžeme očekávat tehdy, když oba ptáci současně přijímají krmivo z misky. Jakmile jeden odežene druhého od misky a nechá ho v odstupu čekat až se sám nažere, určitě nemáme sladěný pár. Abychom nenarušili rytmus rozmnožování, je záhodno zavěsit hnízdní budky již při prvních příznacích toku. Protože papoušek rudobřichý je časný hnízdič, v polovině ledna jim dáme na výběr z několika budek různých tvarů a velikostí. Podle stupně domestikace si vyberou budku z přírodního kmene, prkennou s tunelem u vstupního otvoru nebo docela obyčejnou pro andulky, avšak se zvětšeným vstupním otvorem na 80 mm. Při opožděném zavěšení hnízdních budek hrozí nebezpečí, že promeškáme celou chovnou sezónu.
Od jiných australských papoušků se rudobřichý odlišuje tím, že hnízdí pouze jednou ročně. Na základě mých dosavadních zkušeností se nenechají pohnout k tomu, aby kvůli hrubým chybám chovatele obnovili pokračování v toku a zajímali se o hnízdění. Nabídnuté hnízdní budky si prohlédnou oba partneři a ve vyvolené vyhrabou důlek. První vejce bude sneseno za jeden až dva týdny a samice je schopná jich naklást až 9. Obvykle však snůška čítá 6 až 7 vajec, jejichž velikost kolísá mezi 22×18,5 až 24×21 mm. Abych zvýšil zájem o hnízdní dutinu, kolem vstupního otvoru jsem rozmístil kousky křehké kůry tak, aby zasahovaly do otvoru. Především samice bude donucena přesahující kůru silným stiskem zobáku odstranit a teprve potom po dobře vykonané práci vklouzne do dutiny. U chovatelů v zahraničí jsem viděl hnízdní budky vyrobené z přírodního kmene a vykotlané na vnitřní průměr 200 mm s výškou 500 až 600 mm. Budka z prken má stejnou výšku a čtvercovou základnu o straně 200 mm. Vstupní otvor může mít průměr 70 mm a na něj bude navazovat dřevěná, asi 100 mm dlouhá roura, která připomíná odumřelou větev (viz nákres budek). Podle stupně domestikace přijmou také budku pro andulky, avšak s otvorem 70–80 mm. Samice sedí na snůšce sama a na rozdíl od Korely chocholaté se nestřídá s partnerem. Alespoň jednou denně opustí budku proto, aby se napila, navlhčila si peří a především se vyprázdnila. Často se snaží přijímat krmivo z misky, avšak samec na ni po krátké době naléhá a někdy i útočí, aby se vrátila do hnízda. Když se tak stane, ihned ji nakrmí. Na líhnutí mláďat nás upozorní vzrušení samce. Český chovatel při kontrole hnízda v roce 1992 zjistil, že všechny zárodky ve vejci jsou odumřelé. Jednou z několika možných příčin může být blízká příbuzenská plemenitba, neboť těchto papoušků je v České republice opravdu málo. Po odebrání vajec byl chovatel mile překvapen tím, že asi za 14 dnů začala samice snášet znovu.
S okroužkováním mláďat nejsou problémy, po vylétnutí z budky se do ní již nevracejí. Dovolím si tvrdit, že rudobřichý samec se o své potomstvo stará nelépe ze všech australských papoušků. Výletky se snažím připravit na samostatné přijímání krmiva s pomocí senegalského prosa v klasech dostupnými zelenými rostlinami a dozrávajícími semeny. Potravní samostatnost nastává asi za 14 dnů, kdy je otec nejen nekrmí, ale začne je i pronásledovat. Vzniklou situaci lze řešit několika způsoby. Samci můžeme zastřihnout na jednom křídle několik ručních letek a znemožnit mu tak rychlé létání. Další možností je přemístit otce výletků do vedlejší voliéry. Při jeho odchytu používám pomůcku, která se podobá síti na motýly. Průhledná síť nesmí být nahrazena barevnou látkou, protože pták by se dostal do šoku a mohlo by nastat selhání srdce. Když nenastanou žádné potíže s chováním samce, můžeme ponechat dorostence u rodičů až 4 týdny. Krmení rudobřichých nepřináší žádné problémy. V tomto případě se neliší od ostatních australských papoušků.

foto 4

Jako základní krmivo dostávají směs lesknice, prosa, nigru, ovsa, lněného semene, semence a slunečnice. Oves a pšenice, obojí naklíčené, mají oddělené v jiné misce. Po celý rok dostávají mrkev a kousky jablka. Na jaře dostávají takové zelené krmivo, které je právě k dispozici. Jsou to ptačinec žabinec, smetanka lékařská, kokoška pastuší tobolka, jitrocel, lebeda a starček. Z ovoce to jsou jahody, třešně, krušky, ze zeleniny pak mangold, salát a ředkvičky. Na naší zahradě se sotva najde něco, čím by rudobřiší pohrdali. Je samozřejmě, že si budou se zálibou pochutnávat na jeřabinách, které si můžeme po dozrání nasušit a po nabobtnání v teplé vodě je podávat celou zimu. Dozrávající klasy obilí v mléčné zralosti a kukuřičné palice budou rovněž tak oblíbené jako docela obyčejný pcháč oset (Cirsium arvense). Nejprve se zaměří na semeníky a potom oloupají i stonek.
Nejen v přípravné fázi před hnízděním, ale také v odchovné fázi bude také nabízeno vaječné krmivo. Základem je natvrdo uvařené, nadrobno rozsekané vejce, smíchané se strouhankou ze sucharu, krouhanou mrkví a krmným vápnem. Měkké krmivo je vytvořeno z bílého chleba, který nejprve namočíme do kondenzovaného mléka, posléze ho vymačkáme a promícháme s hroznovým cukrem a krmným vápnem. Tito papoušci mají zvýšenou potřebu okusovat větve a jejich pupeny. Oblíbili si také ztrouchnivělé dřevo z pařezu. Rudobřiché chovám od roku 1972 v pět metrů dlouhé voliéře s drátěnou podlahou, na které je položena mísa rozměrů 600×300×100 mm naplněná zeminou. Jak již bylo zmíněno, ještě před hnízděním zeminu zobákem rozhrabou a najdou v ní mnoho potřebného. Kromě klíčících semen to může být také samotná hlína. Již při sypání do mísy je obohacena směsí minerálních látek. V červenci začíná pelichání u dospělých jedinců. V tomto období jsou rudobřiší mnohem klidnější. Za soumraku zpravidla vyhledávají bezpečné místo na spaní. Samice si udržuje dostatečný odstup od samce. U právě odstavených výletků byla zjištěna velká aktivita. Z vrbových větví odstraní listy bezprostředně po nabídce. Prvním cílem jsou ale pupeny, které se nalézají mezi větvičkou a listem. Ptáci si často hrají s listy, přičemž stonek uchopí do zobáku a pohybují s ním sem a tam. Podobně si počínají u třešní, které zobákem uchopí za stopku a hlavou pohybují tak dlouho, až se plod odtrhne. Potom začnou naklovávat dužinu třešňového plodu. Zvědavě si prohlížejí a zkoumají všechno, co jim jejich majitel předloží do voliéry. Někteří sourozenci spolu harmonizují do té míry, že první si bere krmivo ze zobáku toho druhého. Naproti tomu u jiné skupiny výletků můžeme pozorovat, jak se mezi sebou hašteří u misky s krmivem a ti silnější odhánějí ty méně výbojné. Když je miska prázdná, uchopí ji do zobáku, nadzvednou a před sebou ji posouvají po podlaze do vzdálenosti až 4 metry. U mých ptáků nastává přepeřování ve věku tří až čtyř měsíců a je skončeno do šatu dospělých v šestém měsíci.
Sourozenecké páry se utvářejí již ve věku tří měsíců. Navázané vztahy ještě nejsou pevné a právě proto může dojít k výměně partnerů. Přitom bude stále zřetelnější agresivní chování vůči jiným obyvatelům voliéry. Nadpočetní samci jsou nejčastější příčinou hašteření. Mladíci se již začínají stavět do výhrůžného postoje, přičemž načepýří peří na hlavě a zvedají křídla tak, aby bylo dobře vidět tyrkysově zbarvené ohbí křídla. V mém chovu to řeším tak, že mladíky přemístím do jiné, vzdálenější voliéry. Je znám případ, kdy se výletci spolu seznámili v proletové voliéře a ve věku deseti měsíců spolehlivě odchovali mláďata.
Německý časopis AZ–Nachrichten č. 4 / 1989 uveřejnil údaje o počtu chovaných párů a odchovech v tehdejší Spolkové republice Německo v roce 1988. Z nich vyplývá, že rudobřichých východních bylo 72 párů a odchov dosáhl počtu 225 kusů. Jižních bylo pouze 9 chovných párů a podařilo se odchovat 27 mláďat. Naretských bylo 8 párů a od nich 18 mláďat. O čtvrté zeměpisné formě – bledých není zmínka. Naretské získal v roce 1969 německý chovatel Pferdmenges a o dva roky později se mu podařil první odchov. Ve Švýcarsku odchoval v roce 1972 také naretské v počtu 6 kusů pan Burkard.
Měl jsem velkou radost, když se mi na jaře roku 1973 podařilo odchovat čtyři rudobřiché východní. O tomto chovatelském úspěchu jsem neprodleně informoval jednak německého chovatele, od kterého pocházel rodičovský pár a také vedoucího redaktora časopisu Ziergeflügel und Exoten pana Hanse Joachima Peterse. V současné době je velkou módou chovat australské papoušky v mutačním zbarvení. Již v roce 1887 psal známý ornitolog Russ o jednom sněhově bílém rudobřichém papouškovi, který měl modrou škrabošku a červenou skvrnu na břiše. Téměř o sto let později zveřejnil Wolfgang de Grahl ve své publikaci snímek žluté mutace rudobřichého, který má modrou škrabošku málo výraznou, ale červená skvrna na břiše je intenzivní. Již v roce 2003 mi ornitologové v Austrálii názorně ukázali, jak správně mají být zbarveni papoušci rudobřiší ve čtyřech zeměpisných formách. Vzhledem ke své plachosti není vystavován v bodovací kleci.
Chovatelé v České republice jej nabízejí k prodeji bez udání zeměpisné formy, což je pro kupujícího nevýhodné. Již několikrát se stalo, že zájemce o koupi si sebou přivezl zdařilé barevné snímky všech čtyř forem. Když si pozorně prohlédl nabízené ptáky zjistil, že se jedná o míšence. Nejčastěji vznikají tito míšenci ze spojení jižní x východní. Nejen pro odborníky v chovu papoušků, ale také z právního hlediska jsou míšenci zcela bezcenní. Právě proto mám ve svých voliérách jen takové papoušky rudobřiché, kteří zbarvením odpovídají ptákům v australské přírodě.

text a foto: Antonín Vítek junior