Holubí kámen

Každý holubář nejspíš ví oč jde, i když třeba používá jiný název jako: koláč, buchta či grit. On tedy zrovna grit je něco úplně jiného, ale v podstatě jde o totéž. Je to směs červené či žluté hlíny, soli, utlučených skořápek, anýzu, fenyklu a bůhví co ještě holubáři do těch cihel přidávají. Slovo „cihel“ je úmyslné, směs se opravdu uplácá do tvaru cihel a pak se suší na slunci nebo v troubě.

Já o holubím koláči slyšel poprvé jako kluk, a to už je pěkně dávno. Bylo to ještě v dobách, kdy holubi polařili, mívali za rok i sedmero holoubat, voliéra byla běžná jako třírohá koza. Holubáři neznali přenosky, protože jim úplně stačil papírový či hadrový sáček, ale byla potíž s usazováním holubů. Dneska, když si odněkud přinesu holuba, tak ho prostě pustím do holubníku, druhý den vyletí s ostatními ven a nemám žádný strach, že by se nevrátil. Dříve to tak nebylo, nový holub se musel usadit, seznámit s holubníkem, s okolím a někdy to trvalo týdny. Pustil-li se takový holub moc brzy, ulétl a bylo štěstí, když bývalý majitel nebydlel daleko.

Nejhůř se samozřejmě usazovali pošťáci (s těmi to není jednoduché dodnes), ale problémy byly i se pštrosy či čejkami. Holubi prostě museli být zavření nebo mít zavázané, zalepené či prošité jedno křídlo, ale nejspolehlivější měl být právě holubí koláč. Jako velikou novinu to tenkrát přinesl kamarád z ulice, kde jsme bydleli a všichni kluci do jednoho holubařili. To se vezme červenice, přidají skořápky a plno jiných věcí co mají holubi rádi. Když jim to pak dáš, můžou se po tom utlouct, ty nové můžeš klidně pustit a je vůbec nenapadne odletět někam, kde koláč nemají. Všichni jsme se tenkrát patlali v hlíně, bylo jí všude dost. Ono je jí i teď dost, jen ta naleziště zarostla, protože ji lidi prostě nepotřebují. K vymazání kamen si kupují drahou výmazovou hmotu, co na rozdíl od červenice v kamnech nedrží. Do červenice jsme přidávali ledacos, byla to tajemství, aby druhej nevěděl. Kolovaly mezi námi zvěsti o jednom velkým klukovi, co holubům rozumí, a do koláče dává něco, co nikomu neprozradí, a když si toho holub jen jednou zobne, třeba i pošťák, už nikdy neuletí. Samozřejmě to byla pitomost, ale tenkrát nás to všechny drželo a bylo to krásný. Jestli ta hlína má nějaký význam, tak zcela jistě pro holuby co jsou dneska zhusta pozavíraní ve voliérách a nemůžou si nazobat, co uznají za vhodné. Chovatel může do té hlíny zapravit leccos a když si na to holubi zvyknou, je jim to jistě ku prospěchu. Celé roky od dětství o existenci holubího kamení či koláče vím, ale protože mi holubi volně létají a můžou si nazobat co je jim libo, nebylo jim toho zapotřebí.

ilustrační foto

Před pár lety jsem navštívil jistého holubáře a shlédl výkony jeho rejdičů.Vím toho o nich hodně, choval jsem je dlouhá léta, ale co jsem ještě nikdy neviděl bylo, jak tenhle holubář své rejdiče přivolával. Běžně se k tomu používá tzv. „dropper“ – bílý holub, kterého mělo hladové létající hejno spojeného s vidinou krmení. Viděl jsem rejdiče přivolávat nafukovacím míčem nebo porcelánovou koulí z lustru, ale tenhle chovatel ukázal rejdičům hliníkové plato, co se na něm dříve roznášelo pivo po hospodách. No a ta mísa byla plná holubí hlíny. Rejdiči padali z nebe jak kameny a na hlínu se vrhali jako na tu nejdobřejší věc na světě.

Opravdu si nepamatuji, že bych kdy viděl takovou lačnost. Napadlo mne, že svým holubům taky nějakou tu cihlu vyrobím. Od majitele rejdičů jsem jednu vyškemral s úmyslem zkusit, zda to ti mí vůbec budou brát. Docela jim chutnalo, i když zdaleka ne s takovou dravostí. Začal jsem tedy shánět hlínu a to byl docela problém. Nikdo si už nepamatoval, kam na ni jako kluk chodil, aby měl z čeho hníst kuličky, co se napichovaly na klacek a vrhaly do řad nepřátel z vedlejší ulice. Pak se mi tu hlínu přeci jen povedlo najít, nandal jsem ji do soudku, zalil ji vodou, a jako dávní hrnčíři ji promíchával kopistem. Co do koláče mělo přijít jsem nevymýšlel ani nehledal v knihách, prostě jsem se držel receptu od onoho chovatele rejdičů.

Než se usušily mnou vyrobené cihly, přestali si té první darované holubi všímat. Je pravda, že ji trvale ozobávali, ale za pár dní o ni nejevili zájem a nechutnaly jim ani moje výtvory. Udělal jsem malé krmítko na dvě cihly a nechal hlínu volně k použití. Ostatní cihly jsem uložil do párovací klece (v té době nepoužívané), co ji mám na venkovní zdi holubníku. Dlouho se pak nedělo nic, cihly v holubníku zůstaly nepovšimnuty, ty venku se vlivem povětrnosti začaly drobit. Nepršelo na ně, ale přeci jen byly sušené v troubě a vlhko jim nesvědčilo. Za nějaký čas jsem ty odrobené cihly sesbíral do kýble, smetl i zbytky a kýbl postavil pod párovací klec, že s tím později cosi vyvedu.

Ten kýbl tam stojí dodnes a pomalu z něj ubývá. Pokaždé, když holuby pustím ven, dojdou se nejprve nazobat. Není to taková lačnost jako jsem viděl u rejdičů z pivního tácu, ale přeci jen. Cihly z holubníku jsem už dávno vyndal, zkoušel jsem holubům nasypat rozpadlou hmotu cihel do krmítka a třeba týden je nepustit ke kýblu. V holubníku si té červené hlíny ani nevšimnou, tu z kýblu milují.

Holuby chovám už moc let, ale že bych vždycky věděl co a proč dělají, to tedy nevím a nejspíš vědět nebudu i kdybych tu byl sto let. Na druhou stranu je možná dobře, že to tak je.