ZOO – Farma U Dvou kvítků

Musím se přiznat, že bych asi tuhle práci nemohl dělat. Obdivuji všechny ty sestry, ošky a zřízence, protože ta beznaděj, která na vás při ošetřování zbídačených trosek lidství padá, musí nutně ovlivnit váš pohled na svět. No a já má rád svět krásný, prosluněný a teplý, plný vůní květů, naděje a lásky. Mám rád život, smích a hudbu a …
Byl jsem rád, když se mi podařilo z nemocnice uprchnout.
 

16. Obsílka

Cestou z porodnice jsem se jen tak pro kontrolu zastavil v našem dvoupokojovém bytě. Všechno zde bylo v pořádku. Pootevřel jsem tedy ventilačku v obýváku, to jen aby se zde mohl obměňovat vzduch a pak vzal do ruky svůj mobilní telefon. Ani nevíte, jaké to je, vzít něco do ruky, kterou jste tak dlouho nemohli plnohodnotně používat. Vytočil jsem číslo svého doktora.
„Halóó? Chirurgická ambulance,“ ozval se hlas sestry.
„Prosím pana doktora Kláska.“
„Okamžik, prosím,“
„Halóó doktore?“ zeptal jsem se po chvilce ticha a on mi odpověděl: „Ano?“
„Přemýšlel jsem o té hadí farmě…“
„Áááá, to jste vy?“ zaradoval se hlas na opačné straně.
„Probral jsem to se svou přítelkyní,“ zalhal jsem. „No a … nezlobte se, já do toho nepůjdu. Narodilo se nám zrovna mimčo, mám svou farmu a popravdě nevím, kam dřív skočit…“
„To nic,“ přerušil můj monolog.
„Samo sebou ty zmije vám opatřím.“
„A ten byt?“ zeptal se lékař.
„Ten je psaný na Haničku, ale s nájemní smlouvou nebude problém.“
„Za kolik?“ zeptal se pragmaticky.
Musím říct, že jsem ani nezaváhal. Spoléhal jsem se prostě na to, že s tím Hanka bude souhlasit a suše odpověděl: „Čtyři a půl plus náklady.“
Okamžik bylo ticho a pak jsem zaslechl vzdálený příkaz: „Sestro, naberte tady panu Vašátkovi zatím krev, vypadá to na apendix …“
Čekal jsem.
„Promiňte, už jsem tady,“ vrátil mne lékař zpět do reality. „Seženete ty ubikace a hady do příštího měsíce?“
„Kolikátého je?“ lekl jsem se.
„Dvanáctého.“
„Ne, to ne, lepení těch terárek, to bude nejmíň dva tři týdny trvat, možná dýl…“
„Dobrá, nechme to tedy od toho dalšího prvního. Smlouvy připravíte vy?“
„Jistě,“ přisvědčil jsem, „dám vám pak vědět termín podpisu.“
„Nashledanou,“ ukončil doktor Klásek náš, pro mne velmi potěšující, rozhovor.
Zaklapl jsem tedy mobil a podíval se oknem bez záclon směrem na západ. Proti šedomodrému nebi se tam rýsovala silueta lounského kostela, který vévodil všem ostatním stavbám. Na střeše školy chybělo po nedávné vichřici několik plechů a dole u loutkového divadla se venčil ohromný šedohnědý pes, nejspíš vlkodav.
Zamkl jsem. Dole ve vchodu jsem se pak srazil s provinile se rozhlížející ženou. Vypadalo to trochu jako když někoho hledá a trochu jako když chce někoho vykrást.
„Můžu vám pomoci?“
„Ano, byt dvacet sedm, mám tu pro ně předvolání k soudu.“
„Cože? Byt dvacet sedm, ten je náš.“
„Máte u sebe občanský průkaz?“ zeptala se mne bez váhání a už vytahovala z kufříku na laptop nějaké papíry.
„Tady mi to podepište,“ pravila přísně, když si předtím opsala moje nacionále.
Pln smíšených pocitů jsem tedy roztrhl obálku s modrým pruhem a vedle předvolání zde pak objevil i žalobu. V ní mne žalobce Ing. Michal Korejs zastoupený… atd., atd., viní z obecného ohrožení, z napadení, újmy na zdraví a újmy psychické a požaduje kromě omluvy i finanční náhradu v částce tři sta padesát tisíc a náklady řízení.
No vážně, musel jsem se posadit na chodbě přímo vedle odpadkového koše a zhluboka se rozdýchat. Jinak bych snad vyběhl ty tři patra a dal žalobě za pravdu.
„Je vám něco?“ zeptala se zřízenkyně soudu, když mne tak bledého a dřepícího spatřila u svých nohou.
„Nic, to je dobrý,“ mávl jsem jen rukou.
„Vážně?“
„No jo, dyť to musíte vidět dnes a denně.“
„Jako že lidi při setkání se mnou kolabujou?“ rozesmála se.
Přikývl jsem.
„Nejste první, kdo mi takovou poklonu složil,“ řekla a otočila se k odchodu. „Jen si nejsem jistá, jestli to poklona skutečně je.“

O pár dnů později jsem seděl ve starém křesle mezi svými terárii a pozoroval koupající se agamy vodní Physignatus lesueuri. Ano, ty jež jsem koupil před pár měsíci od Kurta Hőlbestrőma.
Měly se mršky čile k světu, nicméně už před časem jsem je musel rozdělit do dvou ubikací, protože samci se vzájemně napadali až ke zmrzačení. Měřili teď už zhruba třicet pět centimetrů a jak jsem se tak díval, přišlo mi najednou zbytečné, mít jich tolik. Já vím, namítnete, že kdyby jedna pošla, mám pak stále ještě z čeho sestavit chovný pár. To je pravda. Ale zas na druhou stranu, potřeboval jsem nutně peníze na dětskou postýlku a kočárek a to ani nemluvím o tom, že budu muset zaplatit terária pro doktora ještě předtím, než mu je sám vyúčtuji.
Jako obvykle jsem váhal jen krátce. Nakonec jsem vzal fotoaparát, vyfotil jednoho ze samců a nabídl ho za vcelku nehoráznou sumu prostřednictvím internetové Fauny k prodeji. Musel jsem kvůli tomu jet až do knihovny, protože můj počítač skončil nejspíš se všemi ostatními věcmi z našeho vykradeného bytu v některé zastavárně. Ale vyplatilo se to, ještě než jsem se vrátil domů, už jsem měl na telefonu prvního zájemce, nějakého pána z Prahy, který chtěl atraktivní zvíře do firemního skleníku. Cena ho vůbec neodradila. Líbilo se mu, že bude mít něco docela jiného, než jeho kolega, který tam prý má „jen zeleného leguána“.
Sice se mi něco takového z duše protiví, snobské pohnutky zbohatlíků. Musím však přiznat, že obyčejný chovatel by jednotlivé zvíře asi těžko koupil. A hlavně, bylo to rychle.