Novočerkasský černoocasý postavový rejdič

Již v 19. století byli chováni ve značném počtu bílí holubi s černým ocasem ve městě Novočerkassku. Byli to však ptáci s úzkými ocasy a bez potřesu krku. Toto plemeno je více než sto let „staré“ a bylo chováno od Novočerkasska až po jih Ruska. Podle Viktora Nikolajeviče Gorochova byli černoocasí ptáci dovezeni do Novočerkasska kozáky vracejícími se domů z války. A jak se vzpomíná, dokonce je dovezl nějaký vysoce postavený generál. Poslední zbytky této populace byly zachráněny několika rodinami chovatelů holubů. Přesné informace se nedochovaly, tudíž se nedá s určitostí stanovit kdo, kdy a jak, dokonce ani jestli dnes chovaní holubi jsou potomci této populace. Bohužel byli tito holubi chování bez jakýchkoliv šlechtitelských záměrů nebo dokonce uplatňování nějakých genetických vlastností. Pro záchranu tohoto plemene je nutné udělat ještě velký kus práce. Přesto, že novočerkasští nezaplňují výstavy a trhy jako jiná plemena, jejich počet v jednotlivých chovech není zrovna malý. Prvním významným chovatelem a zároveň šlechtitelem tohoto plemene holubů byl pracovník železniční stanice Novočerkassk N. P. Čebanov. V roce 1900 se přidali další a to především Karlov, Murov, Ožinov, Goluškin a jiní. Při šlechtění novočerkasských černoocasých bylo údajně použito přílivu krve poltavských černoocasých, kteří se vyznačovali širokými ocasy a výrazným potřesem krku, dokonce snad i roztockých postavových a v neposlední řadě novočerkasských čenoocasých starého typu. Výsledkem náročné a dlouhodobé práce je současný bílý černoocasý holub ušlechtilé postavy s harmonicky laděnými tělesnými tvary a opeřením.
V roce 2004 navštívil Alexander Filičkin chovatele pod Azovem a v Novominsku, kde na každém z holubníku napočítal kolem 50 kusů těchto holubů. V roce 2005 navštívil chovy na okraji Batajska a s velkým počtem chovaných jedinců se setkal v Podolsku. Z větší části však chovatelé tohoto plemene drží 2 až 5 párů. Dle jeho odhadů z let 2004–2005 bylo chováno na 1000 jedinců novočerkasských postavových rejdičů v této oblasti. Koncentrace chovů je početná především v Rostovské oblasti a Krasnodarském kraji, přesto tyto holuby najdeme i v moskevské, voroněžské, vladimírské, samarské, saratovské, tamborské oblasti apod. Také v Kazani, Tlumeni, Astrachani, Nižném Novgorodě a na mnoha jiných místech Ruska. S těmito holuby se však můžeme setkat i v jiných zemích světa, hlavně v Bělorusku, Kazachstánu, v Litvě, Německu, Polsku a dnes už můžeme říci, že má své zastoupení i v České republice, a to díky panu Berčíkovi, který se těmto holoubkům věnuje s velkým zápalem. Z tohoto pohledu by se mohlo říci, že počet chovaných holubů je značně velký, což je pravda, ale jedinců, kteří by odpovídali standardu a byli i typickými představiteli plemene je velice málo. Dá se opravdu hovořit o jednotlivých kusech.
Holubi tohoto plemene létají velice málo a řadíme je spíše k okrasné skupině holubů. Přesto se musíme zmínit o jedné skutečnosti. Máme novočerkasské postavové rejdiče taky v chovu, zatím však bez velkých praktických zkušeností, přesto s jednou jsme se už setkali. Jsou to projevy akrobacie u prvních čtyř jedinců, které jsme získali. Holubi jsou umístění v holubníku s voliérou a možným kontrolovaným výletem za naší přítomnosti do volného prostoru (dravci!). Nejstarší sameček začal zcela nečekaně provádět i ve voliéře ukázkové přemety, které jsou velice elegantní a líbivé. Postupně se přidávali ostatní a dnes již dělají přemety přes hlavu dozadu všichni. Navíc zmíněný sameček začal létat tak, že po opuštění holubníku dosedne na zem, chvíli pozoruje okolí a pak se z místa vznese do výšky asi 50 cm nad terén a v této výšce léta ve voliéře i na zahradě a k tomu všemu dělá neskutečné množství přemetů. Za kuriozitu lze považovat, že dokáže za letu „couvat“ a nedělá mu problém prolétnout nám pod nohama. Samozřejmě se pohybuje i normálním běžným letem ze země na střechu či voliéru, odlétne i na zahradu. Když jej chvíli sledujeme, působí jeho let mírně komicky a připomíná malou helikoptéru.
Šlechtění je nutno směřovat na společné úsilí chovatelů s jednotným cílem, nikoli „každý svou cestou“. Standard byl sestaven Rostovským klubem chovatelů holubů více než před třiceti léty. Jeden z pamětníků Jurij Petrovič Turčanov o nich vyprávěl jako o starobylém plemeni holubů na velmi nízkých nohou, s potřesem krku a krátkým křídlem.
Jsou to holubi nenároční na podmínky chovu, dobře sedí na snůšce a odchovávají mláďata. Chov ve voliéře jim vyhovuje, samozřejmě za dodržení všech podmínek zdravého a hygienického chovu a za předpokladu dostatečně velké a prostorné voliéry. Možnost volného proletu je však nenahraditelná.
Genově se jedná o heterozygota, tj. nečistokrevného holuba. To se projevuje výskytem holubů strakatých (pestrých), bílých a černých. Předpoklad dosáhnout u tohoto plemene homozygotnosti (čistokrevnosti) je velice malý a cesta bude velice složitá.
Jako plemenný materiál se jeví výhodnější část jedinců s nepřesnou kresbou. Při křížení bílého jedince se strakatým se vyštěpí i „čistí“ černoocasí. Vzhledem k tomu je pro chov nutné a potřebné využít všech barevných kombinací a proto si povíme jen krátce něco o každém z nich.

• Novočerkasský černoocasý postavový z výstavy v Polsku (Wroclav). Foto: Kamil Vajda	• Novočerkasský černoocasý postavový rejdič v Rusku. Foto: Alexandr Filičkin	• 1.0 Novočerkasský černoocasý postavový rejdič.
• 1.0 Novočerkasský černoocasý postavový rejdič.	• 1.1 Novočerkasský černoocasý postavový rejdič – strakatý.	• Chovná skupina novočerkasských černoocasých postavových rejdičů různých fenotypů.

NOVOČERKASSKÝ ČERNOOCASÝ
Původní novočerkasský černoocasý postavový rejdič byl holub menší velikosti na nízkých nohou, se širokou hrudí, s rousy střední velikosti, ocasem plochým, neseným v úhlu do 60 stupňů, zobákem malým, směřujícím spíše dolů pod úhlem 45 stupňů, s hlavou kulatou a mírně plochým temenem, s čelem strmým, opeřením hustým, na křídlech s náznakem kadeřavosti, obočnice světlá a úzká. Začleněn je tento holub do skupiny třasounů, přesto se vyskytují jedinci připomínající spíše kačouny. Celý ocas včetně podocasí je sytě černě zbarvený, všechno ostatní zbarvení těla je čistě bílé.

NOVOČERKASSKÝ BÍLÝ
Odlišnost tohoto fenotypu od černoocasých je jen ve zbarvení ocasu. Ten je čistě bílý. Ostatní znaky jsou shodné. Spojení bílých mezi sebou dává uspojivé bílé potomky, velice zřídka černoocasé, kdy tito jedinci mívají často strakatý ocas. Spojení černoocasých holubů s bílými je cesta k získání dobrých černoocasých ptáků, někdy i bílých, přičemž tito černoocasí při dalším spojení mezi sebou dávají potomstvo černoocasé a prakticky vylučují výskyt strakatých holubů. Spojení černoocasých holubů s bílými rovněž pomáhá při odstraňování drobných skupinek černých pírek na bílém podkladě, především na hlavě. S tímto jevem se u tohoto plemene setkáváme velice často. Následné spojení černoocasých, u kterých byl jeden z rodičů bílé barvy není vhodné, jelikož se začnou objevovat strakatí jedinci. Strakaté ocasy bývají většinou trvalého charakteru a je vhodnější takovéto holuby do chovu nezařazovat. Někdy už z prvního páření černoocasých s bílými získáme jedince černoocasé, ale s bílými krajními péry v ocase. Při dalším křížení s černoocasými holuby se tento znak nepřenáší a získáme potomstvo s celým ocasem černým. Holub s několika bílými péry uprostřed ocasu je nazýván chovateli holub „s bílou krví.“ Není vhodné je používat dále v chovu černoocasých, přesto jej lze využít ve spojení se strakatými ptáky, ale je to krok zpět, vedoucí k upevňování nečistokrevnosti. Nesmíme zapomenout ani na zbarvení podocasního peří, které u černoocasých musí být vždy černé. Vše je opět záležitostí výběru a křížení.

NOVOČERKASSKÝ STRAKATÝ (PESTRÝ)
Tento genotyp vznikl pravděpodobně za účasti černých postavových kačounů a tudíž se vyskytují jedinci s charakteristickými znaky dobrých kačounů. Pracovat s těmito strakatými holuby musíme velice opatrně, jelikož jejich nekontrolované a neuvážené použití může způsobit velice nemilé překvapení a může pokazit mnohaletou práci na upevnění homozygotnosti plemene černoocasých novočerkasských.

Holubů blízkých k původnímu fenotypu se podařilo zachránit a dochovat velice málo, snad jen několik jedinců. Existuje však mnoho holubů s dobrými znaky plemene, což dává možnosti rozmnožit a upevnit vlastnosti a vysokou kvalitu těchto holubů bez použití jiných plemen postavových rejdičů. Bohužel jsou však tito kvalitní jedinci na různých místech země a u různých chovatelů, kteří si své miláčky hlídají a střeží jako oko v hlavě a těší se sami z jejich krásy a ladnosti. Rozloučit se s nimi ani na krátko prostě nedokáži. Tímto se možnost rychlejšího vzkříšení a zkvalitnění velice zmenšuje.
V roce 2005 nenašel Alexander Filičkin při svých cestách ani jednoho holuba, který by měl exteriérové znaky původních holubů. U dvou chovatelů viděl holuby blížící se ideálu, ale jen tři páry. Snad se počty nadějných a typických jedinců zvýšily a přibyli noví a nadějní pokračovatelé dlouhé chovatelské tradice. Existuje cesta vzájemné spolupráce a jednotliví chovatelé musí mezi sebou využít vědomostí a zkušenosti z chovu tohoto ušlechtilého holoubka. Známe mnoho dalších chovů po celém světě a jde jen o to sjednotit tyto chovatele a stanovit si jednoznačný cíl a směr šlechtění. Velká část uvedených informací je prací Alexandra Filičkina a spousty jiných chovatelů z Ruska, kteří se plemeni novočerkasský černoocasý věnují se vší úctou a bez ohledu na svůj volný čas. Na závěr ještě jednu poznámku. Opakovaně vyslovujeme svůj názor na stanovení a platnost standardu. Ten by měl jednoznačně vycházet z místa původu tohoto plemene a celý okolní svět by jej měl respektovat a považovat jej za jediný. Chce-li si kdokoliv jiný dané plemeno přizpůsobit k obrazu svému, budiž mu to dopřáno, ale takto „přetvořený“ holub nemůže v žádném případě být posuzován jako holub původní se staletou historií sahající např. až do minulých století. Posouzen samozřejmě být může, ale podle zcela jiných kriterií, které musí novodobý „stvořitel“ taky přidat k dobrému.
 

• 1.0 Novočerkasský černoocasý postavový rejdič.	• 1.1 Novočerkasský černoocasý postavový rejdič.	• 1.1 Novočerkasský černoocasý postavový rejdič.
• 1.1 Novočerkasský černoocasý postavový rejdič – bílý fenotyp.	• 0.1 Novočerkasský černoocasý postavový rejdič – bílý fenotyp.	• 0.1 Novočerkasský černoocasý postavový rejdič – strakatý, (pestrý) fenotyp.
• 0.1 Novočerkasský černoocasý postavový rejdič – bílý fenotyp.	• 0.1 Novočerkasský černoocasý postavový rejdič – bílý fenotyp.

 

Novočerkasský černoocasý postavový rejdič
podle ruského popisu

Celkový vzhled:
holub střední velikosti se vzpřímeným postojem, při vzrušení se projevuje silný potřes krku, trup je krátký, na hlavě chocholka, křídla svěšená, s výše neseným ocasem a opeřením nohou.
Hlava:
střední velikosti, pravidelná, kulatá, se širokým čelem, temeno je plošší, za ním je od ucha k uchu lasturovitá chocholka, pozvolna přecházející na zadním krku v hřívu.
Oči:
tmavé, nevelké.
Obočnice:
světlé, jemné, širší, matného odstínu.
Zobák:
světlý, středně dlouhý (12 až 14 mm), spíše menší, tupý.
Krk:
střední délky, plynule prohnutý s lehkým potřesem.
Ozobí:
světlé až bílé s matným odstínem, jemné.
Hruď:
široká, vypjatá, pravidelně a plynule zaoblená, vzpřímená.
Záda:
krátká, lehce prohnutá, v ramennou široká.
Trup:
krátký, v prsou lehce vzpřímený.
Křídla:
přiměřené dlouhá, volněji posazená k tělu, souběžná s trupem, spuštěná pod ocas, ale nedotýkají se podložky, nekříží se.
Ocas:
nesený v úhlu 60 až 80 stupňů, spíše oválného tvaru, kratší a širší, skládá se ze 16 až 18 per, přednost dáváme plochému tvaru ocasu.
Nohy:
krátké, hustě opeřené, rousy 3 až 7 cm dlouhé.
Pernaté ozdoby:
chocholka vysoká, hustá, souměrná, rozprostřená od ucha k uchu, plynule přecházející na zadním krku v hřívu.
Kresba:
celkové zbarvení je bílé, svitné, především na štítech, černý je jen ocas, nadocasní, podocasní část a kapka na čele, pokud se vyskytuje. Velikost kapky je maximálně 2×2 cm. Černě zbarvené části opeření těla jsou bez zašedlého či zamodralého odstínu.
Kvalita – struktura opeření:
volnější, není pevně utažené k tělu, pružné, svítivé.
Let:
letové vlastnosti jsou slabé, je chován jako okrasné plemeno holubů.
Malé vady:
slabé opeření nohou – jen 4 až 5 cm, světlé nadocasí (kostřec), kolem očí a zobáku jednotlivá černá pírka, úzký ocas, tvar těla a opeření neodpovídající vzorníku.
Velké vady:
každé oko jinak zbarvené, červeně zbarvené oko, bílé nebo mramorované peří v ocase, více černého peří po těle a na hlavě, (mimo kapky), červená obočnice, nohy jen v punčoškách nebo zcela neopeřené, úzký, nízko nesený ocas, tenký a dlouhý zobák, chybějící a nepravidelná chocholka, nevýrazná hříva.

Použité materiály:
soukromý archív a korespondence autorů,
zpravodaj ruského klubu chovatelů holubů.