Správný výcvikář

Re: Jak má vypadat správný výcvik na cvičáku?
Myslím, že většina lidí chce, aby pes poslouchal pokud možno co nejdříve a s co nejmenším úsilím od nich.To ale nejde. Chce to hlavně čas a chuť se mu věnovat. Jestli na cvičáku nebo doma na zahradě, to už není tak podstatné. Průměrný člověk je schopen psa vychovat sám, pokud má na něj čas a trpělivost (příkladem je mnoho vzorně poslouchajících psíků důchodců). Naopak nervák to nezvládne ani na cvičáku a neměl by si psa vůbec pořizovat. Ono to opravdu je v lidech.
(Anonymous, 22. 9. 2003 15:35:57)

Jistě mnozí z vás vědí, že neexistují jen dobří výcvikáři, ale i špatní, stejně jako prodavači, učitelé, úředníci, veterináři … Ovšem dobrým výcvikářem se člověk nestane složením nějakých instruktorských zkoušek, dokonce ani počet složených zkoušek se svým psem, v lepším případě se svými psy či psy jiných majitelů, není rozhodující. Už vůbec dobrého výcvikáře nedělá vlastnictví dobrého psa. A jaký by tedy měl být dobrý výcvikář?
– Měl by mít snahu (a zdroje) stále hledat nové a nové informace a aktuality,
– měl by číst pokud možno vše, co kdy kde vyjde, a ne jen to, co se týká výcviku,
– měl by dokázat vyslechnout názory jiných, diskutovat, dokázat „zpracovat“ názory jiných (nejen pejskařů),
– měl by vyhledávat kontakty s řadou pejskařů nejrůznější „úrovně i zaměření“,
– měl by umět srozumitelně cokoliv vysvětlit,
– měl by zvládnout téměř na cokoliv odpovědět a pokud ne, nebát se to přiznat a pokusit se odpověď hledat jinde,
– měl by se dokázat maximálně ovládat a to i tehdy, když má učit ne zcela bystrého majitele psa, či psa s komplikovanou povahou,
– měl by mít výborný pozorovací talent,
– měl by znát rozlišnosti jednotlivých plemen a dokázat přistupovat k výcviku zcela individuálně, nejen s ohledem na plemeno, ale také s ohledem na povahu psovoda,
– měl by poznat a znát cíle daného psovoda a nenutit jej k něčemu, co vůbec nechce svého psa učit,
– neměl by dělat tuto činnost jen pro peníze, ale hlavně proto, že to dělá rád a chce pomáhat,
– měl by chtít ze sebe dát vše – sdělit vše co ví (bohužel, mnozí výcvikáři jsou „tajnůstkáři“ a některé „fíglíky“ z nejrůznějších důvodů téměř nikomu nesdělí).

Praxe v pravém slova smyslu přichází s „prvním nástupem na plac v roli výcvikáře“, ale ta úplně první praxe přichází s rolí majitele psa. Bez širokých vědomostí nejen o metodice výcviku, ale také o typu zkoušek a kynologii vůbec by výcvikář nikdy nemohl radit a pomáhat začátečníkům a samozřejmě ani pokročilým psovodům. Dá se všeobecně říci, že dlouhodobá praxe v roli výcvikáře je výhodou. Ale neodpustím si dodat: znám výtečné výcvikáře, kteří tuto „funkci“ zastávají tři roky a výcvikáře s praxí 25 roků, jehož radami bych se ani při nejlepší vůli nechtěla řídit. Dobrého výcvikáře nedělá věk, dokonce někdy ani mnoholetá praxe a už vůbec ne doklad, že se jedná o instruktora výcviku. Dobrého výcvikáře dělá píle, obětavost a talent. Pokud tyto vlastnosti má, vynikajícího výcvikáře z něho udělá praxe s nejrůznějšími plemeny.
Jiné je také cvičiště a cvičiště. Bohužel některá svými „cvičitelskými metodami“ vyrážejí dech i zkušenému pejskaři. Není dobré si ze všeho brát příklad, ale ani házet cvičáky do jednoho pytle. Je to hlavně o lidech – jaké se najdou „vedoucí“ povahy, které udávají styl výcviku a organizace. A jak najít ideální cvičák „šitý na míru“? Já bych to viděla tak: je bezva, když se na cvičáku pouští psi ke hrám, ale je nutné složení ve skupince psů měnit. Alespoň částečně, ale průběžně. Nemělo by se stát, že si časem, při stále stejném složení, vytvoří smečku s jasně rozdělenou hierarchií. Někdy sledujte, jak cvičí výcvikář se svým psem. Nejde ani o to, jestli pes cvičí jako „stroj“, ale jaká je mezi nimi komunikace. Mimo jiné sledování zkušeného cvičitele vám pomůže snadněji pochopit, co se vám snaží výcvikář vysvětlit.

V prvních hodinách by vám měl výcvikář vysvětlit základní pojmy a cviky a měl by mít individuální přístup jak k vám, tak k vašemu psovi. Samozřejmě je nutné počítat s tím, že individuální přístup je možný pouze ze začátku. Je také fajn, pokud se na cvičáku nevěnují pouze jednomu druhu výcviku a vy si můžete časem vybrat, co vám a vašemu psovi nejvíce vyhovuje. Také je dobré, když cvičák nedisponuje pouze jedním výcvikářem „pro všechno“ na více jak třicet psovodů. Samozřejmě počet výcvikářů je závislý na počtu účastníků výcviku a na zaměření daného cvičáku.
Velmi záleží na tom, jakou máte představu – co svého psa naučit. Znám opravdu velké množství cvičáků a co cvičák, to jiný přístup k lidem i k výcviku. Někde se cvičí drilem, někde se jen „povídá a pije“, jinde jsou „zažraní“ jen do zkoušek a závodů. Ale naštěstí existují i takové, které jsou přizpůsobeny i „normálním lidem“ a výchově a výcviku psa pro běžný život. Tady se přistupuje k lidem individuálně, s přihlédnutím na plemeno, povahu i představu majitele. Ovšem najít takový cvičák, může být někdy problém. Když se k tomu ještě přičte, že cvičáky nejsou „na každém rohu“, ale mohou být od sebe daleko plus mínus 10 km, tak pro začínajícího pejskaře, který si chce nechat poradit, to rozhodně není nic jednoduchého a levného. A jak by měl vypadat dobrý cvičák?

– Štěňata a mladí psi by měli alespoň občas na pár minut být volně puštěni, aby si spolu zaskotačili a našli společnou řeč,
– štěňata a začínající psovodi (byť se starším psem) by měli alespoň prvních pět lekcí cvičit samostatně nebo ve skupině maximálně tří psů, aby se vzájemně nerušili a zároveň nebyli na „place“ déle než asi 1/2 hod.,
– dobrý cvičák je také ten, kde vládne kamarádská atmosféra,
– dobrý cvičák se přizpůsobí požadavkům psovoda (co chce svého psa naučit), pokud se nejedná o extrémy,
– na dobrém cvičáku se psi odměňují motivací (pamlskem, míčkem …) a pokud to není nevyhnutelné, tak se nepoužívají ostnaté ani elektrické obojky.
Rozhodně cvičák nesuďte podle řečí, ani podle materiálního zázemí. Na cvičáku, kam jsem 15 let chodila, jsme neměli finance na to, aby se postavily odkládací kotce. Psi byli přivázáni nebo na vodítku v rukou svých majitelů. Protože na cvičák snad z 90 % chodí lidé, kteří mají problémy se svými nezřídka problematickými psy, docházelo díky absenci odkládacích kotců k napadení psa jiným psem (když jeden dělal přivolání a druhý se díval uvázán jen na vodítku) a někdy dokonce i člověka. Cvičit s náhubkem přitom nikdo nechtěl a také v některých situacích to bylo nemožné. Díky selhání karabiny se občas stalo, že se uvázaný pes urval a napadl jiného. Někteří psi totiž byli bez náhubku, protože jejich majitelé považovali náhubek za týrání, jiní nechtěli dát náhubek svému psovi z trucu, protože ho nemá soused. A neštěstí bylo hotovo. Po asi sedmi letech se konečně našetřilo na odkládací kotce a ti, kteří znali situaci, když kotce chybí, si je nemohli vynachválit. Napadení psa či člověka psem se téměř zcela vyloučilo a mohou se učit přivolání a ovladatelnosti i psi dominantní. Pravdou je, že když přijde někdo nový, často mluví i o týrání, má-li psa zavřít do kotce po dobu cvičení předcházejícího psa. Ale odkládací kotec je pro dobro psa, navíc je to velmi vhodná průprava k tomu, jak naučit psa čekat do příchodu svého pána, aniž by něco zničil. A že v kotci psi štěkají, to je přece samozřejmé.