Jean–François Pignon

„Pignon byl tak úžasný, že jsem přesvědčena, že to musí být dar od Boha … V tomto případě jsem ochotna slevit ze svého atheismu a připustit, že mohl-li Bůh dát někomu takový dar, pak tu alespoň na skok musel být.“ – citát z internetové diskuze.

S každým koněm spolupracovali vždy dva studenti.

Stalo se to zhruba před šesti lety. Do rukou se mi dostal video-záznam z westernového veletrhu Americana v německém Augsburku. Jedním z čísel večerní galashow bylo i vystoupení jakéhosi polonahého indiána, který se na první pohled neuměle pokoušel zkrotit dvě „divoké“ bílé klisny. Samozřejmě se jednalo jen o velmi efektní scénář k fantastické drezúře ve volnosti. I přesto, že jsem velkým příznivcem různých nekonvenčních metod, několikrát dokola jsem nevěřícně koukal na něco, co jsem do té doby ještě nikdy neviděl. Když jsem se pokoušel zjistit kdože to na videu exceluje, bylo mi řečeno, že je to zřejmě nějaký Francouz (nebo snad Ital?) a že se jmenuje nějak Pijón nebo Miňón nebo tak nějak.

Když bylo potřeba angažoval se i sám JFP.

Postupem doby se vše vyjasnilo, jméno onoho guru koňské duše je Jean–François Pignon, je to „Frantík“ jako poleno a výcvik koní a jejich prezentace v rámci show po celém světě je jeho živobytí. Rouška tajemna kolem tohoto charismatického člověka se postupně poodhrnovala, tu bylo možné najít nějaké informace v zahraničním časopise, tu se poštěstilo shlédnout v německé televizi dokument o muzikálu s koňmi, jehož byl hlavním protagonistou apod. Vše ale jen v zahraničí. „Jak to, že většina koňského světa toho Pignona zná a u nás nic!?“ – říkal jsem si zklamaně, až naštvaně. Jenže „kdo si počká, ten se dočká“, mumlal jsem si v duchu. A opravdu! Prvotním nezaručeným zprávám, že Jean–François Pignon (JFP) přijede do Čech jsem nejprve nevěřil. O to větší však byla moje radost, když se potvrdilo, že „ten“ Pignon nejenom vystoupí v Praze, ale že následně povede i „Stage“ – stáž, čili kurz.

Malé Pignone při výcviku.

Myslím, že žádná oficiální show se nevyrovná tomu, když můžete Mistrovi kouknout tzv. pod pokličku. Pokusím se tedy všem, kteří neměli možnost se stáže zúčastnit osobně, přiblížit tu báječnou atmosféru, která panovala ve dnech 21.–22. května v areálu pensionu a stájí Villa Gineta v Masečíně.

Ukázka cviku „jdi proti tlaku“.

V pondělí ráno nás přivítalo malebné okolí a ještě hezčí prostředí samotného pořádajícího areálu. Podobných akcí jsem již absolvoval mnoho, ale tak příjemné ustájení i personál jsem dlouho nezažil. Na nějaké kochání se však nebyl čas, protože hned v 9 hodin začínala první část semináře. Celkem bylo přítomno 12 dvojic kůň – majitel, zhruba stovka diváků a samozřejmě Jean–François. Prestiž celého kurzu podtrhuje také to, že mezi zúčastněnými dvojicemi byly i takové kapacity netradičních výcvikových metod jako Zuzka Prokopová se Sigim, Johanka Moutelíková s Hoka He, Andy Reinbergerová s Westem a Petra Dvořáková se Sendym. Během krátké technicko – organizačně – seznamovací instruktáže byli, mimo jiné, koně rozděleni do dvou skupin po šesti. I přesto, že panovalo tropické počasí, většina kurzu probíhala na venkovní jízdárně. Sem se dostavila první polovina koní se „svými lidmi“. K nim byli přiřazeni majitelé zbylých koní tak, že vytvořili šest trojic. Kůň, jeho majitel a doplněný „radič“. Ten měl za úkol sledovat provádění zadaného cviku, pomáhat a opravovat majitele v jeho činnosti. Jean–François zadal a předvedl cvičení a potom se přemisťoval od trojice ke trojici a pasivně korigoval jeho provádění. Pokud vznikl jakýkoliv problém převzal si koně osobně a ukázal jak na to. Vždy pracoval s koněm v klidu, trpělivě a spravedlivě – toto krédo se vlastně neslo celým dvoudenním výcvikem.

Ukázka cviku „na pobídku jdi ke mně“.

Po polední obědové přestávce se vyměnily role majitelů a jejich koně. Mnoho zúčastněných si z domu přivezlo bohaté zkušenosti s výcvikem koní podle nejrůznějších moderních metod (M. Roberts, P. Parelli, J. Bláha …). Dá se však říci, že to, co předváděl JFP by mohlo být jakousi přijatelnou alternativou pro ty, kterým u výše uvedených trenérů něco chybí, popř. přebývá. Paradoxem bylo, že některé cviky zvládali lépe studenti, kteří se prozatím prakticky nesetkali s výše uvedenými metodami. Naopak ti, kteří je již měli zažité, se již ne tak snadno přeorientovávali na Pignonovu školu. A tak jsme se dozvěděli, že před tlakem kůň nemusí jen ustupovat, ale lze jít i proti němu apod. Odpolední část výcviku se protáhla až do podvečera, ale i přesto zůstal Jean-François klidný, trpělivý a spravedlivý i vůči divákům a odpovídal na nekončící sérii otázek.

Příprava na podejití plachty – cviky „jdi ke mně“ a současně „hlava dolů“.

V úterý dopoledne se začínalo opět v 9 hodin na venkovní jízdárně. Princip rozdělení koní a studentů i jejich střídání má zřejmě JFP odzkoušený a také zde se osvědčil. Zajímavé bylo, že za celou dobu kurzu ani jednou nepoužil přirovnání člověka k dominantnímu koni, nesrovnává vztah člověka a koně se vztahy ve stádě apod. tak, jak jsme zvyklí u jiných metod. Přitom však maximálně profesionálně (nebo že by z vrozené skromnosti?) nekritizuje ostatní šušotéry = zaříkávače (chuchoter = šeptat).

Kurz navštívil i Pieric (tentokrát v civilu – vpravo).

Úterní odpolední část byla nejakčnější z obou dní. Byly nachystány 3 překážky, na překonání kterých bylo nutné správně aplikovat všechny dovednosti, které se kůň a jeho majitel doposud naučili. Jednalo se o průchod přes plachtu, podejití zavěšené plachty a nastoupení do vozíku. Kvůli zhoršenému počasí se vše přesunulo do haly. I přes značnou únavu koní i lidí z úmorného vedra bylo vidět, že Pignonův klidný, trpělivý a spravedlivý přístup slaví úspěchy. A tam, kde to nezkušenému majiteli nešlo, opět Jean–François přispěchal s radou nebo pomocí.

Trénink á la Pignon.

Závěr kurzu opět probíhal na venkovní jízdárně, JFP poděkoval za naši trpělivost, zapózoval fotografům a za srdečného potlesku stáž oficiálně ukončil. To však ještě neměl být úplný konec. Sdělil, že ještě hodlá potrénovat svoje koně a že nebude mít nic proti, pokud zůstaneme a budeme se dívat. Ještě dnes při psaní těchto řádek cítím příjemné mrazení v zádech a zřejmě nadosmrti budu mít v paměti ty okamžiky, kdy Kiowa, Azaria, Aziel, Lais a Isis vlétly na plochu. Ne, to nebyla ta uhlazená, načančaná show v kostýmu. To bylo to nahlédnutí pod pokličku, přirozené, s chybami, které mohl na rozdíl od vystoupení okamžitě napravovat. To nebylo koukání na koně z tribuny na 30 metrů. To byl osobní kontakt na 30 centimetrů, s citelným chvěním půdy pod nohama. Žádná hudba ani světelné efekty, přesto nepopsatelná atmosféra něčeho zcela výjimečného. Pane Pignone, díky za ten zážitek!
Na závěr se vždy sluší poděkovat všem, kteří se zasloužili o zdárný průběh kurzu, zejména Anně Reinbergerové za uskutečnění krásného snu, Julii Dvořákové a Evě Kopecké za nesnadnou úlohu překladatelek a majitelům a personálu Villy Gineta za skvělé zázemí. Dík.

Autor článku s „kolegou“ Pignonem.

Na začátku jsem se ptal, čím je vlastně Jean–François Pignon? Koňským mágem, polobohem nebo jen koňákem se zdravým rozumem? Možná pro každého něčím jiným, možná vším dohromady. Pro mě je však navíc skvělým člověkem – klidným, trpělivým a spravedlivým.