ZOO – Farma U dvou kvítků

Kolem sedmé hodiny večerní zastavilo před domkem v Hrouzkově nové BMW. Vystoupil z něho muž celý v černém. Štítivě přeskákal poněkud rozbahněnou přístupovou cestu a už se rozplýval uvnitř částečně zrenovované stodoly: „A co je tohle? To je had, ne?“
„Hroznýš,“ odpověděl jsem a v duchu přemítal: Ty by sis moh vzít taky.
„Ty bych si mohl vzít také,“ pravil on, jakoby mi četl myšlenky. „Ale budu je potřebovat i s tím akváriem.“
„Teráriem,“ opravil jsem ho a měl jsem z toho upřímnou radost. Šlo totiž o poslední pár hroznýšů z Martiniku. Tedy kromě těch, jež jsem si chtěl mermomocí nechat.
„Naložíte mi to, že?“ pravil tím povýšeneckým způsobem člověka, jež si to může dovolit.
„Jistě,“ odvětil jsem a bylo mi stydno, že dělám to, co právě dělám.
„Boženóó,“ zavolal jsem směrem k domu.
Nic.
„Boženóó.“
„No jo, dyť už du,“ přišla zvenku odpověď. Pak se naše Fatima zjevila v džínových bokovkách a krátkém, velmi krátkém tričku přímo v otevřených dveřích stodoly: „Co je?“
Když si tak vzpomenu, jak jsme ji nemohli kdysi přesvědčit, aby se vysvlékla ze svého světle modrého hábitu. Jenže to už je dávno pryč. Vždyť od té doby utekl už celý rok.
„Pomoz mi s tím,“ ukázal jsem na metr a půl dlouhé terárium.
Fatima protočila oči v sloup, tak jak to puberťáci dělávají. Už už se chystala mi oponovat. V ten samý okamžik však náš zákazník otevřel tlustou černou peněženku a Boženka v ní zahlédla tu galerii všech možných i nemožných měn. V tu ránu byla ochota sama.
„Celej Albert,“ zašeptal jsem si pro sebe a popadl ubikaci hroznýšů za jeden konec.
Obchod byl uzavřen. Dvířka vozu se zabouchla a koncová světla pomalu zmizela v šeru, jež začínalo pohlcovat i okolní krajinu jako saň, která nakonec pohltí docela všechno. Tma beznaděje.
„Kolik ty za ně dostal?“ usmála se na mě Boženka.
„Tak akorát,“ snažil jsem se vyhnout odpovědi. „Půjdeš se mnou zítra do města?“
Postřehl jsem, jak se jí oči chtivě zaleskly.
„Potřebuju pomoct s výběrem kočárku a postýlky a ty si ženská, tak to …“
„Když mi koupíš růžovej Miracle Forever, tak jo,“ skočila mi do řeči.
„To je zmrzlina?“
Boženka se chytila za hlavu: „Ne! To je parfém.“
Představil jsem si, kolik taková sranda asi může stát: „Myslím, že raději půjdu nakupovat sám.“
Boženka se ke mně přivinula, vlastně mě na cestě k domu chytila za předloktí a zašveholila: „Já s tebou pudu strejdo.“

Ráno v osm hodin jsem zabouchal na dveře jejího pokoje.
„Dále,“ ozvalo se až podezřele milé pozvání. Vždyť tahle dívka nikdy nevstávala před jedenáctou.
Pootevřel jsem dveře a křikl: „Vstávat. Jede se nakupovat.“
Chtěl jsem zmizet na toaletu, než mi ji ta potvora zasedne, ale její mrouzkavě znějící hlásek, jinak to ani říct nejde, mne zarazil: „Strejdoó…“
„Co je?“ zastavil jsem se na chodbě.
„Mohl ty by malé Ali-atimě pomoct?“
To nevěstilo nic dobrého.
„Tak strejdóó…“
„No jo, už jdu,“ vypravil jsem ze sebe a otevřel dveře pokoje dokořán. Představte si to. Ta holka tam ležela v poduškách na břiše a byla docela nahá.
„Nutno masírovat záda, nemůže hýbat,“ otočila ke mně své velké černé oči a já ucítil podivné mrazení v podbřišku.
„Ne!“ ohradil jsem se.
„Ale strejdó, dyk my jedna rodina…“
„Tak jo,“ rezignoval jsem. Nakonec co chlap vlastně zmůže proti přírodě. Připadal jsem si jako býk, před kterým někdo pocukává červenou muletou a cítil jsem, že jestli to dopustím, budu jako vůl, kterého brzy porazí. Klekl jsem si nad dívku, která mohla být bez pardónu mojí dcerou a s určitým pocitem výčitek, že si to udělala při stěhování terária, jsem jí začal jemně masírovat páteř a zádové svaly.
„Anooo, ještě,“ vzdychala a já cítil, že to na mě hraje. Byla to prostě děvka od přírody.
„Tady?“ přistoupil jsem na její hru. Musím říct, že by mě bavilo být masérem, zvlášť pokud by na mém stole lehávaly pouze mladé a krásné ženy. Vždyť není nad to, když vás práce baví.
„Anoo, trochu níž,“ snažila se mě dovést až na rozhraní zad a zadečku. Měla ho krásně pevný a klenutý. Rozšiřoval se jí od štíhlého pasu a svým tvarem připomínal dozrálou jahodu.
„Tamm. Níííž,“ zaslechl jsem jako z mlhy přicházet její hlas, a pak mi najednou kdesi v koutku mé hříšné duše zablikalo výstražné znamení. Máš ji rád? - ptalo se mé druhé já. Ne, je celý Albert. - odpověděl jsem. Máš rád Hanku? Ano. Máš rád svojí Muriel? MURIEL! Muriel…
„Co je?“ zeptala se najednou Boženka a já si uvědomil, že nemasíruji a jen tupě hledím na stěnu před sebou, přemítajíc o životě. O mém životě, který nestál za nic, dokud jsem nepoznal Haničku. O životě, v němž mám teprve nyní to, co jsem si vždycky přál.
„No tak!“ opakovala netrpělivě moje neteř. „Co je?“
„Nic,“ zaváhal jsem, jak z toho ven. „Jen támhle po stěně běží velkej, tučnej americkej šváb, tak přemýšlím…“
„Áááááááááá…“ vystřelila dívka z pokoje, až jsem se svalil na zem. Přitom jsem však dál bez emocí pokračoval: „ … tak přemýšlím, kde se tu asi vzal, když já chovám jen Dubie a madagaskarský obry.“
 

17. Bolestná zkušenost

Soudkyně si odhodila z čela pramen vlasů. Byla to docela štíhlá, mladá ženská, obarvená na rezavo a nepříjemná jako poslední daňový výměr.
„Tak znovu,“ podívala se mi přísně do očí. „Nechápu zcela přesně, jak jste mohl nebohého inženýra Korejse nutit, aby sahal na jedovaté hady.“
 

(pokračování v dalším čísle)