Dominance, agrese a submisivní chování psů Retrievři jsou inteligentní, laskaví a spolehliví psi s přátelskou povahou. Právě pro tyto vlastnosti...
Retrievři jsou inteligentní, laskaví a spolehliví psi s přátelskou povahou. Právě pro tyto vlastnosti jsou jedním z nejoblíbenějších plemen na světě. Nejsou to však žádné bábovky a „gaučáci“. Retrievři dokáží být velmi dominantními jedinci, a přesto jsou dobře zvladatelní. Agresivní povahy se u tohoto plemene téměř nevyskytují. Submisivní chování však může být problémem, a nejen proto je povaha jedinců, kteří mají být puštěni do chovu testována na zkouškách OVVR (ověření vrozených vloh retrieverů). Retriever je přátelský pes nejen k lidem, ale i k ostatním psům.
Psím vůdcem naší smečky je nejstarší fenka, zakladatelka naší chovatelské stanice máma Sally. Její syn Akim se opakovaně snaží získat její postavení, ale Sally si ho vždy dokáže patřičně usměrnit. A nejen jeho. Sally je sebevědomá, ale hodná a rozvážná fenka, a proto ji všichni respektují. Kdysi jsem byla svědkem roztržky mezi Sally a stejně dominantní fenkou Korynkou. Korča se pokusila naskakovat na Akima, Sally se to nelíbilo a neskončilo to jen u cenění zubů. Od té doby k ničemu podobnému nedošlo a obě fenky se vzájemně respektují.
V naší smečce je jediným psem – samcem Akim. Ten si „přivlastňuje“ všechny fenky smečky, ať už naše nebo našich přátel, se kterými chodíme na společné procházky. Objeví li se v jeho teritoriu jiný samec, jako by převzal vůdčí postavení smečky on a Sally to plně akceptuje. Akim zvedne vysoko hlavu, napřímí tělo, naježí se ve hřbetě, začne zvysoka našlapovat a vydávat výstražné hrdelní zvuky. U psa – vetřelce budí veliký respekt, a ten se mu obvykle klidí z cesty. Setkáme li se v takovéto situaci se stejně dominantním jedincem, je to na nás chovatelích, abychom naše rivaly usměrnili a nedošlo ke zbytečné potyčce.
I když je toto plemeno bezproblémové, určitě je dobré něco vědět o dominanci, agresi a submisivním chování u psů.
Každá psí smečka má svého vůdce a v případě společného soužití psů v rodině by měl být absolutním vůdcem smečky vždy člověk. Pokud se však chovatel jako vůdce smečky nechová, dominantní pes jasně vycítí, že místo vůdce není obsazené a pokusí se toto místo zabrat. Chyby, kterých se chovatel dopouští, když ho pes přestává považovat za vůdce smečky, spočívají především v podřizování se psovi. Jde o to, že pes by neměl vcházet do dveří jako první, nastupovat do auta bez povelu jako první, stejně tak bychom ho neměli překračovat (v dobrém úmyslu abychom ho „nerušili“). Pro pohlazení by si měl přijít pes, ne naopak, kdy jde chovatel k psovi, ohýbá se k němu a ležícího psa hladí.
Jedním ze signálů, že nás pes přestal považovat za vůdce smečky, může být vrčení u misky se žrádlem nebo u pelechu.
Dominantní chování vůči chovateli a snaha ovládnout smečku se častěji projevuje u psů než u fen. Z plemen to jsou nejvíce jezevčíci, teriéři a velká plemena jako ovčáci, dobrmani, rottweileři aj.
Není dobré, aby takovýto jedinec byl vůdcem smečky, protože dominantní pes kouše, při návštěvě příchozí kontroluje a rozhoduje, koho pustí dovnitř. Má nutnou potřebu kontrolovat teritorium a může napadat cizí lidi. Navíc nerespektuje a může napadat i členy rodiny.
Agresivní chování souvisí se smečkovým chováním a je jedním z nástrojů jak udržet pospolitost smečky. U psovitých šelem je agresivní chování minimální. Problém agresivních jedinců rozhodně nepochází z jejich přirozených vlastností. Agresivitu některých plemen zapříčinil především člověk svým neuváženým zásahem, kdy vyšlechtil mnohem agresivnější plemena, než byli jejich divocí předci.
Agrese doprovázená kousáním může být použita
• jako výraz dominance,
• při teritoriální obraně,
• při soutěži o potravu,
• při obraně mláďat nebo dalších členů smečky,
• při vyvolání bolesti,
• ze strachu.
Dominantní agresi v rámci smečky projevuje pes vůči ostatním členům smečky, pokud nerespektují jeho varování. Dominantní agresi je vlastní, když pes na jedné straně kousl člena smečky, a na druhé straně ho bránil vůči cizím lidem. Útoky v souvislosti s dominantní agresí jsou často velmi ostré a nebezpečné. Pes může projevovat rozdílnou míru agrese vůči různým členům domácnosti. Agresivnější bývají zpravidla k submisivním členům domácnosti (dětem, ženám a starším lidem). Pokud nedochází ke konfliktním situacím, pes se v rodině chová zcela normálně. Chovatelé často hledají pro agresivní chování omluvu, pokud se pes ihned po útoku začne chovat mírně a přátelsky. Je nezbytné se naučit rozeznávat i nenápadné příznaky počínající agrese. Chovatelé, kteří mají málo zkušeností a něco ve výchově silně podcenili, jsou často přesvědčení, že útok ničím nevyprovokovali. Omlouvají chování psa tím, že je tvrdohlavý a umíněný.
Problém dominantní agrese je velmi obtížné řešit. I když členové rodiny mají psa rádi, často se ho bojí. Pes jejich strach vnímá a to jeho dominanci ještě upevňuje. Svůj podíl na dominantní agresi lze také připsat genetickým předpokladům. Jedna z možností jak cíleně řešit agresivitu psů je řízený chov, kdy se agresivní jedinci vyloučí z chovu a omezí se tím jejich reprodukce.
Jak získat zpět dominantní postavení
Pro chovatele nemusí být vůbec jednoduché získat zpět ztracené vůdčí postavení ve smečce, má-li dominantního psa. Je nezbytné se především jako vůdce chovat. Při kontaktu se psem je nutné vystupovat sebevědomě, nejistotu pes snadno odhalí. Je třeba být důsledný, psovi neustupovat a sjednat si patřičný respekt. Pes musí pochopit, kdo je tu pán. K tomu můžeme využít to, že máme v rukou silnou zbraň, kterou je žrádlo. Psa bychom měli přinutit k tomu, aby si nechal odebírat misku se žrádlem. Znám případ, kdy chovatel dosáhl svého mimo jiné i tím, že psa pokousal. I když to zní neuvěřitelně, je to také jeden ze způsobů, jak psovi dominanci nahlodat. Dominantního psa, který svému chovateli přerostl přes hlavu, je nevhodné přehnaně chválit. Pokud ano, tak pouze projeví-li známky submisivity v situaci navozené chovatelem. Máme-li dominantního psa, nesmíme s ním ponechávat malé děti samotné. Podle statistik jsou nejvíce ohroženy pokousáním i jiným závažným zraněním děti ve věku 4–10 let. Pokud si s dominantním psem nevíme rady, lze se obrátit na odborníky.
Submisivní chování psa – hlavními znaky je nízké sebevědomí, silná podřízenost až ustrašenost. Submisivní psi se mohou v určitých situacích a z různých podnětů chovat nepředvídatelně, mohou zaútočit i kousnout. Vystrašený pes se třese, těžce dýchá, má vyděšený výraz, většinou se snaží utéct a schovat. Pokud se mu to nepodaří (nemá možnost utéct, je přivázaný na vodítku), může ze strachu zaútočit. Změnit povahu a chování takového jedince je velmi složité. Chceme-li ze submisivního psa vychovat sebevědomého jedince, musíme mu dávat příležitost nad námi při různých činnostech a vzájemných soubojích vyhrát (například při přetahování se o různá kousadla). V žádném případě ho nesmíme chválit v momentě, kdy si před námi lehá na záda a podřizuje se.
Psi mají strach z různých příčin: střelba, bouřka, hluk, strach z lidí, z malých dětí apod. Takovému psovi lze pomocí tím, že ho postupně na takovéto situace přivykáme. Např. bojí-li se pes střelby, chodíme na procházky poblíž střelnice. Nejprve se procházíme a hrajeme si ve velké vzdálenosti od střelnice a podle stavu psa zkoušíme základní poslušnost. Pokud ji pejsek zvládá, přikročíme k náročnějším povelům. Postupně se přibližujeme k místu střelby. Když to pejsek zvládne, začneme s ním trénovat poslušnost a jednotlivé disciplíny přímo v místě střelnice. Výsledek se nedostaví ihned, je nutné se obrnit trpělivostí, ale pokud budeme psa na krizovou situaci přivykat pravidelně, výsledek by se měl dostavit. Pejska můžeme motivovat pochvalou a pamlskem. Nepleťme si však pochvalu s chlácholením.
Budete-li psa utěšovat a hladit v okamžiku kdy se bojí, docílíte přesně opačného efektu a podpoříte tím jeho strach do budoucna ještě více. Nejvhodnější je tedy tento strach ignorovat a chovat se, jako by se nic nedělo.
Stejně jako agresivní povaha je i bojácná povaha psa nežádoucí. Tito jedinci nejsou do chovu puštěni a jejich reprodukce je tím rovněž omezena. Cílem chovatelských klubů je, aby se do chovu dostávali pouze jedinci s vyrovnanou povahou, a proto na zkouškách či bonitacích povahu psů prověřují.