Při odpočinku si obvykle lehají na břicho a jsou-li ve stínu, nechávají ocas natažený na zemi. V cizojazyčných publikacích ji nalezneme pod těmito...
Při odpočinku si obvykle lehají na břicho a jsou-li ve stínu, nechávají ocas natažený na zemi.
V cizojazyčných publikacích ji nalezneme pod těmito názvy:
anglicky – Cape Ground Squirrel, South African Ground Squirrel,
německy – Kap-Borstenhörnchen,
francouzsky – ecureuil terrestre,
holandsky – kaapse grondeekhoorn,
italsky – scoiattolo terrestre del Capo,
polsky – wiewórka ziemna.
• Značnou část svého denního programu stráví veverky vysedáváním na vyvýšených místech a sledováním okolí.
Délka těla – 22,5–28 cm, délka ocasu – 21–28 cm, délka zadní nohy – 6,2–7 cm, délka ucha 1,3–1,5 cm, hmotnost – 500–1020 g. Samci bývají zpravidla o něco větší než samice.
Vrchní část těla má veverka kapská zbarvenou šedohnědě, s nádechem do červena. Na bocích, těsně nad místem, kde tmavší zbarvení hřbetu přechází poměrně ostře ve světleji zbarvené břicho, se táhne od krku až ke slabinám úzký světlý proužek. Také oči jsou olemovány světlejšími „brýlemi“, zatímco na hustě osrstěném ocasu prosvítá černá barva. Vzhledem k okolí, ve kterém tyto veverky obyčejně žijí, lze jejich zbarvení považovat za kryptické. Dlouhé drápy na končetinách, které prozrazují, že jde o zvířata hrabavá, jsou tmavě šedé.
• Mapa rozšíření veverky kapské.
Vzorec chrupu je: 1–0–1–3 / 1–0–1–3 = 20.
Na slunečných místech využívají huňatý ocas jako účinný slunečník, který dokáže vytvořit chladivý stín.
Veverka kapská obývá jižní cíp afrického kontinentu. Vyskytuje se na území Jihoafrické republiky, Namibie, Botswany, Lesotha, Svazijska, Zimbabwe a jižního Mozambiku. Žije v suchých oblastech – stepích, lesostepích, polopouštích i pouštích – – kde úhrn ročních srážek obvykle nepřesahuje 100 mm (pro srovnání v ČR je dlouhodobý průměrný roční úhrn 672 mm), a kde některé roky neprší vůbec. Klimatické podmínky v těchto oblastech jsou i jinak neobyčejně kruté – kupříkladu v poušti Kalahari, kde žije početná populace veverek kapských, dosahuje teplota půdy, po které se pohybují až 62 °C a teplota vzduchu se tu odpoledne pohybuje okolo 40 °C. Není proto divu, že se veverky naučily své dlouhé a husté chvosty používat jako jakési slunečníky, v jejichž stínu je vedro přece jen poněkud snesitelnější a teplota je asi o 5–9 °C nižší. Přikrývání těla ocasem je někdy vykládáno jako způsob maskování, ale tato domněnka bude asi dost daleko od pravdy, když uvážíme, že hlavními predátory, kteří mají veverky na svém jídelníčku, jsou mangusty žíhané (Mungos mungo) a šakali čabrakoví (Canis mesomelas), kteří se řídí především čichem. S touto taktikou by veverky uspěly snad jedině před dravými ptáky či paviány čakma (Papio ursinus), kteří je někdy také loví. Veverky kapské žijí v malých skupinách, které obvykle čítají 5–10 jedinců, ve vzácných případech dokonce až 30 zvířat. Panují mezi nimi poměrně úzké sociální svazky a společně obhajují svá teritoria. Skupiny tvoří obvykle samice s mláďaty, samci se k nim přidružují jen v době páření a poté odcházejí a sdružují se do „mládeneckých“ společenstev.
• Jako většina hlodavců i veverky kapské si podávají potravu do tlamy předními tlapkami.
Nory, ve kterých veverky tráví noc a nejteplejší část dne, zaujímají rozlohu až 100 m2. Skládají se ze složitého systému chodeb a komor, ve kterých samice odchovávají svá mláďata. Je zajímavé, že se v těchto podzemních obydlích udržuje poměrně stálá teplota okolo 27 °C, zatímco venku kolísá v ohromném rozpětí od asi 3 °C před východem slunce až po 45 °C odpoledne. Za takovýchto podmínek je pro zvířata důležité dokonalé hospodaření s vodou, kterou získávají jednak z potravy, jednak v ranních hodinách ze vzdušné vlhkosti a rosy, která se sráží na rostlinách a kamenech. Vzhledem k tvrdým podmínkám, ve kterých tyto veverky žijí, jsou prakticky všežravé a ke své obživě využijí vše, co je jen trochu stravitelné. Hlavní součástí jejich potravy jsou semena a veškeré další části rostlin, hmyz a jeho larvy, ale nepohrdnou ani pavouky, štíry, ptačími vejci a mláďaty, drobnými plazy a dokonce ani hlodavci, pokud se jim podaří nějakého ulovit.
• Březí samice nápadně ztloustnou a na břiše mají znát výrazné mléčné bradavky.
Samice rodí po 46–48 dnech březosti v podzemní noře 1–3 mláďata, která jsou zpočátku holá a slepá. Poměrně rychle se vyvíjejí, mezi 21. a 22. dnem otevírají oči a v osmi týdnech jsou již schopna samostatného života. V zajetí se při dobré péči mohou dožít až 15 let, v přírodě obvykle přežívají jen 2–3 roky.
V poslední době se veverky kapské začínají objevovat na nabídkových listinách některých obchodníků se zvířaty a lze je nalézt i v několika našich zoologických zahradách – kupříkladu v Praze, Plzni či Dvoře Králové. Jejich chov není příliš náročný, vyžadují však dostatečně velký prostor, nejlépe s možností venkovního výběhu. Ten ale musí být dokonale zabezpečen před škodnou, protože i exotické veverky představují chutné sousto pro naše domácí predátory, jakými jsou kupříkladu lišky, tchoři či kuny. Pro pár či menší skupinu veverek kapských by měl chovný prostor měřit alespoň 10 m2 a na jeho dně by měla být dostatečná vrstva zeminy umožňující hrabání. Zařízení může být doplněno několika úkryty sestavenými z větších kamenů či případně silnějšími větvemi nebo kmeny. Veverky sice nijak horlivě nešplhají, ale rády vysedávají na vyvýšených místech, odkud mají přehled po okolí. Ani krmení není nijak složité – postačí směs zeleniny, ovoce a větších druhů zrní doplněná zeleným krmením (tráva, listy pampelišky) a občas larvami potemníků.
