Králíci

Považuji se hlavně za holubáře, ač chovám i spoustu jiných zvířat a mezi nimi i králíky. Strakáče v králíkárně jsem míval už jako kluk, ale dlouho mne to tenkrát nebavilo. Znovu jsem se k nim vrátil někdy po roce sedmdesát a s nějakou tou přestávkou je mám doposud. Někdo by mohl říct, že za třicet let musím o králících vědět všechno, ale není tomu tak. Králíci mne nijak neuchvacují, mám je, protože k vesnickému dvoru patří. Starost o ně mne nikterak nezatěžuje, při tom množství zvířat je úplně jedno, zda jich je při krmení o deset více či méně. Králíkárnu mám venku, takovou docela obyčejnou, v patře dvojkotce pro samice s mladými, dole šest kotců jednoduchých. To králičí zařízení stojí na betonu, abych se nebrodil v blátě, má asi dva metry předsunutou střechu, aby mi při krmení nepršelo za krk a na králíky nešlo přímé slunce, jelikož vím, že pokud je ho příliš, nesvědčí jim. Jednou jsme na výstavě spěchali a špatně natáhli dehtovanou lepenku na králičí klece. Zůstala tam mezera, králík se před sluncem sice schovával, ale pak už neměl kam. Po chvíli prudkého slunečního svitu zaječel, vyskočil do výšky a bylo po něm. Museli jsme ho pak zaplatit. Je to už kolik let, ale to zavřískání mám v uších dodnes. Každý živý tvor slunce sice potřebuje, ale zas ne mnoho. Na moje králíky jde jen ranní slunce a jen několik hodin.
To co chci popsat, se stalo vloni v květnu, za příjemného dne, kdy teplota nepřekročila dvacet stupňů. Bylo to při večerním krmení. V létě i v zimě krmím zásadně senem. Je to také to, co králíci dostanou jako první, teprve pak následuje voda, ječmen a mrkev. První na řadě byla tenkrát samice s králíčaty na odstav. Jednou rukou otevírám dvířka, druhou sahám do koše pro seno a při tom samici sděluji: „No jo stará, brzy půjdeš“. Tím nebylo myšleno že půjde na pekáč, ale o patro níže, do samostatného kotce. Dělám to tak vždycky, mláďata zůstanou po odstavu ještě nějaký čas pohromadě.

Jenže kdoví, jak tu zprávu samice pochopila. Začala totiž zběsile pobíhat z kotce do kotce. Mezi kotci je v prkenné přepážce oplechovaná díra, jen co králík projde. Samice se tam trefovala s neomylnou přesností, při tom divém běhu se jí pod packy připletlo králíče, tak ho protáhla tou dírou taky. Proběhla takhle pětkrát či šestkrát, pak se zarazila pod žebříkem, do kterého já ještě pořád nedal hrst sena z ruky. Natáhla se, zavřeštila, jako by do ní pralo slunce nějakým špatně zakrytým stropem, začala se uvolňovat, prostě konec.
Vytáhl jsem ji ven za zadní: „Ještě že ty mladý vychovala, dojdu pro nůž a píchnu ji, ale jíst to asi nebudeme, večer ji uvařím psům.“ Samici ta moje samomluva probrala k životu, pohnula jedním uchem, druhým a vydala při tom zvuk jako když se kocouři mrouskaj, nebo hodně podobně. Pořád mi visela v ruce, pak jakoby chtěla zvednout hlavu, tak jsem ji položil na zem. Za chvíli tu hlavu opravdu zvedla, postavila se na přední, pak i na zadní a odhopkala ke králíkárně sbírat natroušené seno.
Co to mělo být nevím, samice žije doposud, vychovala další dvoje králíčata.