ZOO – Farma U dvou kvítků

„Nenutil jsem ho, aby na ně sahal,“ odpověděl jsem a tiše dodal: „Chtěl jsem, aby ho kousli.“
„Cože?“ přeslechla naštěstí soudkyně můj dovětek.
„Že nevím, co se to se mnou dělo. Pan inženýr zabil bezbranné zvíře a mne to úplně vyvedlo z rovnováhy.“
„Piště,“ zavrtěla se vyslýchající na svém místě, „obviněný vypovídá, že v okamžiku incidentu nebyl zcela při smyslech, protože navrhovatel zabil jeho zvíře.“
Znovu zvedla oči ke mně: „Víte, že by to mohlo být kvalifikováno jako pokus o vraždu?“
„Nee,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Ale jo,“ vykřikl Korejs. „Dozajista mě chtěl zabít.“
„Ti hadi mohli kousnout stejně mě jako jeho,“ hájil jsem se. „Byl to zkrat, kterého hluboce lituji a pokud pan Korejs přijme mou omluvu, rád mu ji poskytnu.“
Soudkyně se zaradovala. Podívala se na Korejse u stolu žaloby. Po jeho boku seděl vyhublý advokát v šedém proužkovém obleku. Pod nosem měl hustý černý knír a okamžitě pochopil, kam soudkyně spor směřuje. K mimosoudní dohodě, z níž by toho on sám moc nezískal.
„Ne, ne, ne, já chci…“ snažil se vykřiknout Michal Korejs, ale advokát ho zarazil, načež si vzal slovo: „Můj mandant omluvu dozajista přijme. Nesmíme však zapomenout na újmu, jež mu jednáním pana žalovaného byla způsobena.“
„Můžete ji definovat?“ vyštěkla přísně soudkyně. Momentálně přesunula své sympatie ze žalobce na mne a tak jsem byl trochu ve výhodě.
„Šok! Především šok, jehož následkem má můj mandant potíže se soustředěním a nemůže v noci spát. Z toho plyne jeho nižší pracovní výkonnost a …“
„Lékařskou zprávu máte?!!!“ skočila mu soudkyně do řeči.
Advokát se sehnul k inženýru Korejsovi a chvilku mu cosi šeptem vysvětloval. Pak se s poněkud spokojenějším výrazem narovnal a pronesl: „Můj mandant souhlasí s omluvou, nicméně žádá o uhrazení nákladů řízení v částce sedm tisíc dvě stě šedesát dva korun.
„Souhlasíte s tím?“ obrátila se soudkyně znovu ke mně.
Sice jsem tak úplně nechápal, s čím to souhlasím, ale souhlasil jsem.
„Pište,“ pokračovala ona. „Žalovaný svého činu lituje a nabízí žalobci okamžitou omluvu. Odstavec. Žalobce konstatuje, že nemůže prokázat újmu na zdraví. Omluvu přijímá a žádá uhrazení nákladů řízení v částce 7 262 Kč včetně DPH. Odstavec. Žalovaný s nabídkou souhlasí. Odstavec. Poté bez přerušení vyhlášen rozsudek. Za prvé. Žalovaný je povinen se žalobci omluvit bezprostředně po skončení jednání. Za druhé. Žalovaný je povinen zaplatit částku 7 262 Kč k rukám advokáta JUDr. Martina Masňáka a to do tří dnů po doručení rozsudku. Skončeno a podepsáno ve 12.20. Odstavec. Účastníci řízení se vzdávají práva na odvolání do všech výroků rozsudku.“
Krátce se odmlčela, jen potud, než jí zapisovatelka podala vytištěný protokol z jednání. Ten nám pak dala podepsat a jednání skončilo.
Přistoupil jsem k inženýru Korejsovi a hlasitě, jak nejhlasitěji jsem mohl, zakřičel: „Pane inženýre, omlouvám se vám za uvedený incident. Nebyl jsem zcela v pořádku.“
Korejs mi sice neochotně a pod nátlakem svého právního zástupce podal ruku a mou omluvu tak oficiálně přijal. Stiskl jsem mu nabízenou pravici a naklonil se až těsně k jeho uchu, abych zašeptal: „Večer máš v posteli chřestýše, tak ho pozdravuj.“
Kdybyste ho viděli, jak zbrunátněl. To se prostě nedá ani popsat. Vlastně vypadal tak, jakoby ho zmiňovaný jedovatý had uštkl právě v tomto okamžiku.
 

18. Bábetko a úřední šimlík

Taxík nám zastavil téměř u domu. Zaplatil jsem řidiči požadovanou sumu a pak už popadl do náručí ten malilinkatý uzlíček štěstí, chytil za ruku svojí Haničku a pelášil s oběma dovnitř. Velká červenomodrá taška zatím zůstala ležet tam, kam ji drožkář vyhodil.
„To je nádhera…“ pochválila mě Hanka, když spatřila nově zařízenou ložnici, s kobercem barvy světlé lila, fialkově povlečenými postelemi, růžovými závěsy kolem oken a hlavně s tou roztomilou, jako blednoucími červánky zářící dětskou postýlkou s nebesy. Vedle ní byl přebalovací pult s úložným prostorem na plenky, olejíčky, mastičky a podobné blbinky, které každé miminko nutně potřebuje.
„Můžu si ji přebalit?“ zeptal jsem se a očima se stále mazlil s nakrabaceným obličejíčkem, jež vyčuhoval z larisy v mém náručí.
„Jistě,“ přisvědčila Hanka. „Já si zatím odskočím.“
Jen jsem svého potomka zbavil dupaček a odtrhl samolepící proužky papírových plen, dolehl ke mně nářek. To Hanička právě opouštějíce toaletu, narazila v kuchyni na tu horu špinavého nádobí.
„Maminka se asi zlobí,“ našpulil jsem ústa na rozbalené děťátko, kterému se to pranic nelíbilo. Rozbrečelo se.
„I ty Brute?“ pokračoval jsem a otřel dítěti ze zadečku smaženým vajíčkům podobnou hmotu.
„Co to je?“ zeptala se Hanička, když vešla do místnosti.
„Pokadila se.“
„To nemyslím!!!“
„Já to pak uklidím,“ omlouval jsem se. „Já to nestíhal.“
„Myslím ty šváby v dřezu!“
„Ježíš, vidíš,“ vyjevil jsem se. „Já je zrovna čistil … a neměl je kam dát … a najednou volali z porodnice … a …“ Zvedl jsem oběma rukama naší malou nahatou Muriel a podíval se něžně na Haničku: „Odpusť mi tóóó. Já už to víckrát …“
Nedopověděl jsem. Právě v tu chvíli začalo naše malé robě, jak to jen říct, prostě začalo čůrat přímo na mou náprsenku.
„Jo, tady to máš,“ rozesmála se Hanička a vzala si naše znovu nakrabující děcko k sobě. Pak se posadila na postel a jediným profesionálním hmatem předložila Murielce své levé ňadro ke krmení.
Jako na povel pak vešla dovnitř, bez zaklepání samozřejmě, kdo jiný než Fatima. Začínal jsem ji tak nazývat čím dál častěji, protože něžné české Boženka se k ní pomalu přestávalo hodit. Byla totiž čím dál podobnější svému otci Albertovi. Chováním samozřejmě.
Navíc, snad na protest proti naší kultuře, začala ta holka v telecích letech nosit islámský šátek a občas si i halila svůj docela hezký obličej, aby nám dokázala … Co vlastně? Kdož ví.