Pohled od výstavy, jak se vám to líbí? Pořádat soutěžní výstavu drobných exotů v červnu, v období, kdy snaha o dosažení odchovů je u chovatelů v pl...
Pohled od výstavy, jak se vám to líbí?
Pořádat soutěžní výstavu drobných exotů v červnu, v období, kdy snaha o dosažení odchovů je u chovatelů v plném proudu, je sice poněkud neobvyklé, nicméně se ukazuje, že to možné je. 17. 6. 2007 se odehrál již 4. ročník této soutěže. Je to soutěž jednodenní, ale takové se začínají objevovat i u nás. Jestliže u nás jsou soutěžemi tohoto typu průkopníky andulkáři, tady se o to snaží chovatelé drobných domestikovaných exotů. Každý si přiveze ptáky, které vystavuje, ve svých vlastních výstavních klecích. Může se zdát, že právě toto by mohlo být limitujícím prvkem pro naše chovatele, když říkají: kde vezmu klece nebo kam bych ty klece dal, já nemám místo. Opět se však ukazuje, že jsou to spíše řečnické otázky. I naši chovatelé již výstavní klece mají nebo si je umí vypůjčit, když se chce! A doba konání červen? Asi to do jisté míry složení výstavního pelotonu ovlivní. Na druhou stranu je zřejmé, že již v této době mají chovatelé k disposici ptáky z letošních odchovů, kteří jsou schopní soutěže. Jednotný německý standard důsledně postupuje propracovaným systémem výstavních tříd, takže umožňuje zachovat soutěž a rychlý výběr nejlepších exponátů. Pokud se týká ptáků, nejsou problémy, ale pokud jde o vystavovatele? Když jsem se tak rozhlížel okolo sebe, většina z nich to řeší podobně. Je doba výletů a to nejen školních. Mnozí z našich vystavovatelů se prostě autem vrátili do své rodné vlasti, na kterou je ostatně vidět z oken výstavního sálu, aby se koukli na tohle nebo semhle a po obědě za Kč se na výstavu vrátili. Aby se dozvěděli jak to dopadlo, vyzvedli si nějaký ten pohár a hlavně si zase odvezli svoje ptáky. Jeden z účastníků si na cestě zpátky stěžoval, že ho nějak bolí nohy. Jak tak vzpomínal, povídá, to bude asi z tý jedlový hory. Jenom kousek od hranic jsou Lužické hory a na té Jedlové je známá vyhlídka přes půlku Čech. Musíte však pořád do kopce, nejdřív přes Křížovou, pak kousek rovně a zase nahoru. Tam je ovšem kromě té vyhlídky ještě i hospoda, kde dokonce i vařej, takže to nemá chybu. Kdy jindy byste tam lezli? Jenom tenkrát, když potřebujete zabít čas. Zkuste si to sečíst, co se vám všechno v ten den přihodilo, samý sváteční záležitosti a to připočteme ještě tu okolnost, že se uvidíte s lidmi, s kterými se obvykle vídáte jen náhodou. Hele, tendlecten z Hrádku, co jsem jej viděl naposledy před rokem v Libverdě. Celej živej.
Posuzovatel Hans Harting.
Jak jsem již řekl. Ptáci jsou rozděleni přísně podle výstavních tříd, posuzuje se predikátem na umístění. Nejsilněji obsazená výstavní třída, tedy v té části, kterou jsem posuzoval, měla osmnáct ptáků. Posuzovatel musí stanovit pořadí na prvním až na posledním místě. První místo bylo jasné, tady to bylo nadmíru ulehčeno kvalitou vítěze, pak byla obtížnější část a nakonec to již není natolik důležité, aby vám někdo nadával. Pak jsou výstavní třídy, kde se zúčastní jediný exponát a to dá rozum, že nemusíte žádné pořadí určovat. Pak se vezmou vítězové tříd a máte skupinu a zase určíte pořadí. Tímto způsobem nakonec dostanete nejlepší zebřičku, japonskou chůvičku, rýžovníka, amadu Gouldové, amadinu diamantovou a pásovníka, jak tomu bylo v letošním roce. Za každé umístění, za každou kokardu vám přidělí nějaký počet bodů. Třída, skupina, celkové vítězství. Tímto systémem je pak možné stanovit i celkového vítěze celé výstavy. Vzpomínám si, že celkového vítěze v minulém roce pobral náš chovatel a dekorovali jej šerpou přes celé tělo, no podvazkovej řád hadr. Je to systém, který motivuje vystavovatele k tomu, aby vystavili co možná největší počet ptáků. Systém větší bere. To sice poněkud nahrává domácím, kteří to mají přeci jenom o něco blíž, ale buďme soudní. Tím více vyniká, když to v minulém roce celé vyhrál náš chovatel. A to všechno není celé. Oni ty body ještě sečítají, mají sestavenou tak zvanou věčnou listinu umístění. Je to jakási prémie za věrnost. Ani tohle není špatný nápad. Nakonec i v tomto věrnostním pořadí si naši nestojí vůbec špatně. Z celkového počtu 33 jmen chovatelů, kteří v posledních čtyřech letech na této výstavě bodovali je 11 jmen českých. Letošní seznam vystavovatelů potom jenom podtrhuje skutečnost, že jde vlastně o sasko – českou výstavu. Z celkového počtu 29-ti letošních vystavovatelů bylo 15 vystavovatelů z Čech. To máte polovinu. Přitom jen jeden z blízkosti, z Rumburku. Další vystavovatelé od nás spíše ze vzdálenějších míst, dokonce až z Moravy, z Holešova. Další pak z Dašic, z Koutu na Šumavě, Kdyně nebo Kralovic. Prahu nepočítám, to zvládnete za dvě a půl hodiny. To všechno svědčí o určitém zájmu, který naši chovatelé o takovéto akce mají. Když si uvědomíme jistou konzervativnost nebo i lenost, kterou v sobě všichni máme nejspíš geneticky zakódovanou, vidím v tom jisté známky oživení zájmu o chov exotických ptáků. U pořadatelů je pak již viditelná zkušenost získaná pořádáním v pořadí čtvrté výstavy a také nesporné, řekl bych zbohatnutí této skupiny. Mohou vynaložit na tuto akci více prostředků než když začínali. To všechno je vidět. Každý vystavovatel dostane bodovací lístek od své klece, na kterém je umístění ve výstavní třídě a bodové rozmezí určené predikátem. Třeba, velmi dobrý, což znamená mezi 87-ti až 89 bodů. Vorzüglich, tedy výborný, znamená vždy nejméně 90 bodů. Tohle všechno lze udělat i u nás, nemáme však takhle propracovaný systém (také inovovaný) výstavních tříd. Tady by mohly zapracovat v první řadě specializované kluby, nejspíše u zebřiček. U nás se však spíše čeká na nějakého spasitele, přičemž všichni předpokládají, že standard, potažmo systém výstavních tříd je nějakým kolektivním dílem. Nikdy nebyl. U nás to kdysi udělal Walther Wiener a protože světový šampionát byl za dveřmi, vydání nesneslo odkladu. Proto bylo rázně zatrhnuto, aby do toho další nevěcně žvanili. Je známo, že u nás je tomu tak, že každý, čím méně o celé záležitosti ví a zná, tím více do věci mluví. Takže některé věci se vlečou po celé generace.
Nejlepší zebřička.
Letošního saského derby drobných exotů v Ebersbachu se zúčastnilo celkem 29 vystavovatelů a z toho bylo 15 vystavovatelů z Čech. Českou účast zastřešoval pražský KPEP, avšak jen do určité míry. Šlo spíše o organizační věci, hlavně propagaci. Dát na vědomí našim chovatelům, že se výstava koná a zpřístupnit jim systém výstavních tříd, protože musí správně ptáky do soutěže přihlásit. Vystavovatelé pak byli samozřejmě i z jiných organizací, především z nemošického klubu chovatelů zebřiček, jak jsem si všimnul podle dresů. Chodila tam po výstavě trička v barvách klubu. To se mi líbilo.
Nejlepší chůvička.
Celkem bylo vystaveno a soutěžilo 252 ptáků. Nejvíce bylo zebřiček, které byly vesměs dobré kvality. Je až neuvěřitelné jakého skoku v kvalitě jsme v posledních letech svědky. Zebřičky dnešní doby jsou velcí a silní ptáci, dobrého držení těla a většinou i dobrých barev. Přeci jenom však musím říci, že pro další chovatelskou práci je tady dostatek prostoru. Proč? Inu proto, že ptáci těch nejzákladnějších barev, kterou je přírodní šedá nebo skořicová, si stále udržují jistý náskok, předpoklad k dobrému umístění. I tady se nakonec stala vítězem skořicová zebřička, samec. Zebřičky byly vystavovány celkem v 25-ti výstavních třídách. Nadpoloviční většinu výstavních tříd, celkem 13, potom vyhrály české zebřičky. Pokud čtu jména úspěšných vystavovatelů, mám dojem, že tady bodoval právě nemošický klub. Asi by si tady tento klub mohl udělat lepší reklamu než jsem schopen třeba já, když píši tyto řádky. Obvykle se to dělá tak, že po skončeném posuzování některý přítomný člen klubu vylepí na klece klubovou značku. Ostatní si pak mohou říci, hele ten klub je asi něco dobrýho, dyť voni vyhráli přes polovinu tříd. Kdy mají výstavu, to se tam budu muset podívat.
Nejlepší pásovník.
Posuzování zebřiček tady zajišťoval Hans Harting ze západoněmeckého Porta Westfalica. Je to tradiční posuzovatel na této výstavě, ale také na naší výstavě v Lysé nad Labem. To zaručuje určitou kontinuitu, stejný metr a také možnost jistého srovnávání. Je to zkušený posuzovatel s odznakem C.O.M., který posuzoval jak na světových šampionátech, tak na vrcholných německých výstavách, ale i v Anglii a Holandsku. Vlastně nikoho vhodnějšího již ani získat nemůžete. Takže i my máme potvrzeno, že v Čechách jsou v současnosti jedny z nejlepších zebřiček v Evropě. Jsme schopni konkurence kdekoliv. Z 25-ti výstavních tříd, které byly na této výstavě obsazeny, naše barvy získaly první místo v těchto třídách: šedá samci, světlehřbetá samci, mramorová samci, dominantně pastelová samci, bílá samci, černovousá samci, šedá samice, dominantně pastelová samice, černolící samci, bělobřichá samice, světleprsá (isabelová) samice, oranžovoprsá samice, chocholaté samice. To znamená, že přes polovinu výstavních tříd vyhrály naše barvy.
Představení vítězů.
U japonských chůviček jsme jaksi nebodovali. Jak bývá zvykem, nejlepší chůvičkou se stal tmavě hnědý pták. Tato barva má doposud ty nejlepší předpoklady pro opravdu nejlepší postavu a velikost, což je při posuzování rozhodující. Tady se objevil jeden jediný, bezkonkurenčně stavěný pták, který ovlivnil celé výstavní pole. Vedle opravdu téměř standardně narostlého jedince vypadají ti ostatní opravdu o třídu níže. Což uznávali všichni návštěvníci. Dobře. Byl jasně první. Tady, kde se posuzovalo vlastně jen na pořadí, to zase tolik nevadilo. Ten pták byl první, dostal ocenění výborný, což znamená nejméně 90 bodů. Při skutečném bodování by posuzovatel byl postaven před obtížnější úkol. Jelikož pták na druhém místě rozhodně nebyl nijak špatný, dost možná by bez konkurence toho prvního dosáhl rovněž 90-ti bodů, tak tady by to nešlo. Jsou totiž takové nepsané zákony. Podívejte se na katalogy mistrovství světa. Vítěz mívá 93 bodů, pokud není horší. 93 bodů je tedy jakási hranice dokonalosti. Možná ještě jeden bod nahoru ve zcela výjimečném případě. V takové situaci vždycky existuje nějaké to rozcuchané peříčko nebo drobná skvrnka na zobáku, na kterou se jindy nehledí. Jenže v konkurenci výjimečného jedince musíte zohlednit ten rozdíl, tudíž ten druhý pták se dostane jen na 89 bodů. A teď dochází k dominovému efektu, který je někdy v češtině znám jako metoda padajícího h. Všichni doplatí na toho jasně nejlepšího. Musíte jenom dávat pozor na druhém konci výstavního pole, protože tady byste mohli některé ptáky označit jako nevyhovující, ale oni si to přitom nezaslouží. Je tedy vidět, že i metoda s uvedením bodů u každého soutěžícího ptáka má jistá úskalí. Systém na umístění, i když o skutečné kvalitě nic neříká, má svoje opodstatnění. V Ebersbachu jde však o smíšený systém, který ptáky třídí do skupin podle kvality, což zná i náš standard.
Hlavní ceny.
Ve skupině rýžovníci vyhrály naše barvy dvě výstavní třídy, skupinu však barvy německé. Nepatrně komplikovanější byla situace u amad Gouldové. Tady v Německu existují jednak výstavní třídy pro přírodně zbarvené ptáky a samozřejmě vedle toho pro ptáky mutační. Ti jsou však řazeni do jiné skupiny. U nás však mají v chovech převahu ptáci všemožných barevných mutací. Výstavní třídy pro plnobarevné ptáky vyhráli němečtí chovatelé. Potom se však vítězové opět utkají a výsledkem byla česká
Amada Gouldové běloprsá, která se stala nejlepším ptákem tohoto druhu celé výstavy. Gouldy však svým celkovým dojmem nijak nenadchly. Zdály se být příliš malé a štíhlých postav. Neobjevil se žádný, opravdu robustní pták, který by vzbuzoval nějaký obdiv. Asi by měli chovatelé někde získat opravdu novou krev a vrátit se k pilování jejich typu. Doufám, že honba za novými mutacemi je již za námi. Na konci těchto snah stály totiž všemožné kombinace bílé barvy, které sebou nesou vždy malé postavy. Matně si vzpomínám, že opravdu pěknou Gouldu jsem naposled viděl v Lysé nad Labem v minulém roce a byl to přírodně zbarvený samec černohlavý. Ne, že by vítěz z Ebersbachu byl špatný pták, nebyl však výjimečný. Jeho doba však může ještě na podzim docela dobře přijít.
Předání ceny za nejlepšího pásovníka.
U pásovníků byly obsazeny čtyři výstavní třídy, z toho 3 třídy vyhrály naše barvy. Celkově nejlepším pásovníkem se pak stal červenozobý
Pásovník dlouhoocasý našeho chovatele, který tu ostatně vyhrál již v loňském roce. Nejméně byla obsazena třída pro
Amadiny diamantové, tady jsme ovšem na vítězství nedosáhli. Opět může pro tyto ptáky jejich chvíle přijít až na podzim. Tady byli ještě viditelně příliš mladí.
Domnívám se, že takovéto výstavy mají svůj smysl, i když na první pohled to může vypadat, že termín konání není právě nejvhodnější. V podzimních měsících však pořádají výstavy všichni a roste konkurence. Jenom na těch nejzaběhlejších výstavách potom vidíte dobré ptáky. Tahle výstava má pak význam větší, protože je jaksi samovolně mezinárodní. Právě takhle si asi můžeme představovat budoucí Euroregion. Němci mají přirozeně větší vztahy s Němci, my si také více hrajeme doma. Když se pak utkáme na příhodném místě pro oba, snadno si můžeme ověřit, jak na tom opravdu jsme. A ukazuje se, že vlastně dobře. O tom to je především.