Zoohygiena a veterinární prevence v chovech astrildovitých – 2. část

Krmení

Kvalita krmiv patří k základním zoohygienickým požadavkům. Krmiva posuzujeme ze tří základních hledisek.
 

Hodnota krmiv

Jedná se o hodnotu nikoli finanční, ale z pohledu výživy, tedy jde o obsah jednotlivých živin v potřebném množství, eventuelně poměru. Obecně lze říci, že předkládaná krmiva by měla mít odpovídající podíl základních živin (bílkoviny, lipidy, glycidy, vitamíny, minerálie), s přihlédnutím k omezenému výdeji energie při chovu v limitovaném prostoru (malý nebo nulový podíl semen se zvýšeným obsahem tuku v krmné dávce).

• Oocysty kokcidií.


• Cnemidocoptes gallinae.


• Trichomona (Trichomonas gallinae).

Kvalita krmiv

Jedná se o kvalitu jednotlivých komponentů krmné dávky.
Zrniny - neměla by se podávat přesušená semena (rychle dosoušená při vysokých teplotách). Ta ztrácí klíčivost, ale hlavně biologickou hodnotu jednotlivých živin. Dále nesmíme podávat semena žluklá (jedná se především o semena s obsahem tuku - řepka, len, niger apod.). Zásadně nepoužíváme semena chemicky ošetřená (např. mořená apod.).
Vaječné směsi - tyto výrobky nepoužíváme, pokud prošla jejich expirační doba (záruční lhůta), byly skladovány v podmínkách, které neodpovídají požadavkům uvedeným výrobcem (přehřátí, navlhnutí, namrznutí) a ty, které svými vlastnostmi (zápach, změna konzistence, barvy apod.) budí pochybnosti. Dále by se měl chovatel snažit o vyřazení nebo alespoň minimalizaci podávání „klasické vaječné míchanice“. Je špatně stravitelná a velmi lehce podléhá zkáze. Může způsobit i závažné zdravotní problémy.
Zelenina, ovoce, zelené krmivo - podáváme pouze z míst, kde nedochází k chemickému ošetřování, krmení nesmí být nahnilé a zelené krmivo nebereme z míst, kam mají zvýšený přístup domácí zvířata (psi, kočky, slepice, apod.). Uvedená krmiva před použitím řádně opereme pod tekoucí vodou.
Krmné doplňky (písek, grit, apod.) - nejlépe je tyto doplňky podávat pouze od renomovaných výrobců. Celkem vhodný je také tzv. sklářský písek, který je upravován při velmi vysokých teplotách a následně znovu granulován. Rozhodně nelze používat bez úprav písek z míst, kde může být znečišťován jinými zvířaty. Po- kud tento písek musíme použít, pak jej alespoň 30 minut „sterilizujeme“ (v troubě, žíháním plamenem, apod.), při teplotě vyšší než 100°C (120 - 150°C). Když si chovatel propočte náklady na tuto nedokonalou sterilizaci zjistí, že nákup tohoto výrobku od dobré firmy je nejen jednodušší, ale i levnější. Tento písek bývá navíc často obohacen i o jiné látky (vápník, dřevěné uhlí, apod.).
Sépiová kost (přírodní) není také nejvhodnějším doplňkem krmné dávky, a to pro poměrně vysoký obsah solí z mořské vody. Před použitím je vhodné ji alespoň 6 - 12 hodin nechat vymáčet ve sladké vodě.
Příměsi - jedná se nejčastěji o prach, zlomky zrn, kaménky apod. Především prach je nosičem jak řady choroboplodných zárodků, spór plísní, tak i řady parazitů (vajíčka nematodů, roztoči). I zde je nejlepší cestou nákup krmiv u renomovaných firem. Bohužel u zrnin není nezávadnost tak samozřejmá, jak by si chovatel, ale často i výrobce, přál. Celkem dobré výsledky jsou s krmivy ze západní Evropy (Nizozemí, Belgie, Německo, Itálie). Krmiva domácí provenience bývají často méně kvalitní, pokud jde o množství a druhy příměsí. To je dáno technologií zpracování semen u prvovýrobce (zemědělců) i výrobou krmných směsí u finálního výrobce. Pokud chceme omezit množství příměsí, je k tomu zapotřebí poměrně drahá technologická linka. Ta se ale vyplatí jen při vysoké produkci krmiv. Absence těchto technologických zařízení nebo jejich pomalejší zavádění u tuzemských výrobců je proto pochopitelné. Pokud se chovateli nepodaří zajistit si kvalitnější a tedy i dražší krmivo, nezbývá (jen jako nouzové řešení), než to méně kvalitní „zkvalitnit“. Lze tak učinit v několika etapách. První je přesátí krmiva. Tím se zbavíme jedné části příměsí. Dále pokračujeme „přefoukáním“, kdy ubude další díl nečistot. Ve „finále“ můžeme semena „vyprat“ - namočíme je a mechanickými pohyby (např. míchadlo na vrtačce) propereme. Pro tuto vodní lázeň je nejvhodnější pitná voda, kterou mírně okyselíme (jablečný ocet, citrónová šťáva), o teplotě asi do 30°C. Po zbavení nečistot je nezbytné semena velmi rychle osušit, na minimálně, 86 - 88% sušiny. Takto usušená je uskladníme v suchu a občas promícháme. V teplých letních dnech je stačí umístit v tenké vrstvě na sluníčko, mimo toto období sušíme například na radiátorech ústředního topení. Teplota při sušení nemá v žádném případě překročit 60°C (optimum je mezi 30 - 40°C). Semena také ve vodní lázni neponecháme dlouho, protože se mají pouze zbavit povrchových nečistot, tedy v podstatě opláchnout a ne nabobtnat. Důležité je i následné sušení v tenké vrstvě, aby nedošlo k zapaření a později plesnivění semen. Velmi dobrým pomocníkem je v tomto směru odstředivka (ždímačka). Vyprané zrniny naplníme do dlouhého (dle obvodu odstředivky) „rukávu“ z jemnější tkaniny a odstředěním zbavíme největší části vody. Ještě jednou ale upozorňuji, že se jedná pouze o nouzové řešení. Prioritou by mělo být zkrmování kvalitních semen, od renomovaných výrobců.
Jinak postupujeme při předkličování (nabobtnání, naklíčení). Zde nám jde o jinou věc. Potřebujeme, aby vlhkost pronikla pod ochrannou vrstvu zrnin (plevu) a nastartovala biologické pochody, které vedou k vyhnání klíčků semen. Dříve, než si objasníme technologické postupy pro předkličování semen, musíme si uvědomit, jaký produkt vlastně požadujeme. Tedy ne chovatel, ale jeho chovanci. Hlavním podílem potravy astrildovitých (alespoň většiny druhů) jsou polozralá semena trav a bylin (mléčná, mléčně vosková zralost). Rozhodně ne semena klíčící. Potřebujeme proto zrniny dostat do stavu, který kopíruje neúplnou zralost. K jednotlivým technologiím předkličování jsem se již vyjadřoval v kapitole o krmení. Nyní se na tyto technologie podíváme z hlediska zoohygienického. Dříve se doporučovalo semena ponořit na 12 - 14 hodin do vodní lázně, pak propláchnout a zkrmovat, nebo ponechat v tenké vrstvě dále klíčit. Tato metoda má ale mnoho nevýhod. Jednak lehce dochází ke kvašení (díky přítomnosti spór plísní a kvasinek v příměsích zrnin) a jednak vodní lázeň představuje živnou půdu pro bakterie. To z pohledu veterinárněprofylaktického. Z pohledu zoohygieny(ale i výživy) dostáváme semena, která již vyhánějí klíček (po 24 hodinovém procesu), jsou tedy za zenitem chemickoenzymatických pochodů a vše v obilce je již převedeno pouze v zásobu energie pro růst klíčku. Ve své podstatě tak dosáhneme stavu, kdy zkrmujeme semena, která mají obsah živin podobný, jako v suchém stavu, ale vylepšený o podíl zeleného krmiva, který je úměrný délce klíčku. A to ještě pouze tehdy, pokud byla semena na místě s dostatkem denního světla (parapet okna apod. ). V tom případě je suché zrno obohaceno alespoň o chlorofyl. Jak již bylo uvedeno v kapitole o předkličování, jsou semena obsahově nejkvalitnější v době těsně před vyhnáním klíčku. V obilce již běží chemickoenzymatické pochody, které mají za úkol aktivovat klíček. Tohoto stavu lze dosáhnout tzv. progresivní metodou, která je podrobněji uvedena v kapitole o krmení. Z pohledu zoohygieny je velice důležitá teplota lázně, která zamezuje růstu plísní a řadu z nich i ničí. Okyselením lázně se nám podaří potlačit i bakteriální mikroflóru.
Obsah příměsí se týká i suchých vaječných směsí, kde se mohou, zvláště při nevhodném skladování, objevit v dosti hojné míře plísně.

• Roztoči (Dermanysus).


• Škrkavky (Ascarididae).

Kvalita napájení

Zatímco dnes již většina chovatelů kvalitě krmiv věnuje pozornost, zoohygiena vody - napájení je velmi často podceňována. A právě nápoj bývá často zdrojem především infekčních onemocnění. Většina chovatelů podává vodu 1× denně. Při teplotě v chovu okolo 20°C a možném znečištění (zbytky krmiv, trus, apod.) se nápoj může stát celkem snadno živnou půdou (bujónem) pro zmnožení bakterií. Naštěstí je obranyschopnost trávicího ústrojí astrildů velmi slušná, hlavně díky kyselé reakci v žaludku. Pro dospělé a zdravé ptáky hrozí nebezpečí pouze při masivnějším zmnožení patogenních zárodků, kdy jich část pronikne do nižších pater zažívací soustavy (dvanáctník). Zde je prostředí pro ně příznivější, protože reakce je zde jen mírně kyselá a mohou se rozmnožit. Riziko se zvyšuje, pokud se uvedený stav stává dlouhodobějším nebo u mladých či oslabených jedinců pod zvýšenou zátěží (stres, hnízdění, výstavy apod.). Pomoc je celkem jednoduchá. Nebezpečí se zmenší, pokud nápoj podáváme v nádobách, do kterých nemohou tak často vnikat nečistoty (napáječky, polouzavřené mističky). Další cestou je úprava podávané vody. Jak již víme, bakterie se přestávají množit (nebo je jejich množení značně omezeno) v kyselém prostředí. Postačí proto podávaný nápoj mírně okyselit (jablečný ocet, citrónová šťáva) a poměrně výrazně tak snížíme riziko infikace a zmnožení. Dobrou cestou může být i úprava vody pomocí přírodních bylinných preparátů - tinktur, extraktů. Některé složky bylin mají výrazné dezinfekční účinky (chamazulen, thymol, mentol apod.). Pro tento účel používáme pouze extrakty nebo tinktury bylin, tedy jejich výluh v alkoholu, který má sám o sobě také dezinfekční účinky. Nelze doporučit bylinné čaje, protože nedokážeme provést dokonalou filtraci a drobné částečky rostlin začínají ve vodě poměrně rychle kvasit. Nápoj by se často musel měnit (1 - 2×denně). Vhodný je například heřmánkový extrakt (Chamomilla). Dále by měl chovatel znát alespoň rámcově složení vody, kterou astrildovitým předkládá jako nápoj. Studniční (tvrdou) vodu lze změkčit převařením. U běžné vodovodní sítě jsou většinou zdroje povrchové, měkké. Zato dochází k úpravě chlórováním, které má odstranit patogenní zárodky. Množství chlóru je ale stanoveno pro potřebu lidí, která je znatelně větší, než u astrildů. Proto by měl chovatel takto ošetřenou vodu nechat alespoň několik hodin před podáním odstát, aby se mohl odpařit chlór. Je také nutné, aby voda splňovala požadavky pro maximální obsah dusitanů, dusičnanů a alespoň ještě těžkých kovů. Lze namítnout, že ve volné přírodě nedochází ke kontrole vodních zdrojů a ptáci pijí často vodu výrazně závadnější, než jim nabízí chovatel. To je jistě pravda. Je to součástí selekčního tlaku v přírodě, kde přežívají pouze ti nejsilnější a nejodolnější (mimo dalších několika „nej“) jedinci. Odpovídají tomu i ztráty. Během prvního roku života uhyne, podle některých odhadů, 85 - 95% odchovaných mláďat astrildovitých (stejně je tomu u většiny drobných druhů pěvců). Část se stane obětí predátorů, ale vetší část jich podlehne chorobám, tedy selekčnímu tlaku nebo jinak řečeno, přírodnímu výběru. Zatímco ve volné přírodě je toto zcela normální a potřebný stav, protože při reprodukčních schopnostech třeba astrildů, by bez selekčního tlaku bylo po jedné hnízdní sezóně v původních biotopech poněkud těsno. V klecích a voliérách chovatelů by byly podobné ztráty zbytečné a také neúnosné. Každý chovatel, který chce být úspěšný, se musí snažit o přesměrování selekčního tlaku do jiných oblastí (plodnost - neplodnost, schopnost či neschopnost plnit rodičovské povinnosti apod.), aby mohl reprodukovat svůj chov.
Chovatelská zařízení
I klece a voliéry jsou součástí zoohygieny. Jde o to, aby ptáci měli i při omezených možnostech pohybu odpovídající prostory, nedocházelo zde k převratným změnám mikroklima. Pro většinu nedomestikovaných druhů astrildů lze považovat za minimální hranici velikosti prostoru, která ještě neohrožuje jejich životní projevy, klece o délce 60cm. Pro chůvičky, zebřičky a některé další domestikované druhy je hranice potřebné délky prostoru někde mezi 40 - 50cm. Uvedené délce by měla odpovídat i výška a šířka klecí, tedy pro oba rozměry minimálně 30 - 35cm. Rozměry uváděné v minulosti byly větší. Není to nezbytně nutné, zvláště, pokud máme v kleci umístěn vždy jeden pár astrildů po období hnízdění a po jeho skončení ptáky umístíme do větších prostor, třeba i do společnosti dalších kusů či druhů. Nemusí být totiž pravdou, že větší prostor=větší šance na úspěch v chovu. Záleží na celé řadě dalších faktorů (klid, pocit bezpečí, mikroklima, výživa, možnost samovolného výběru partnera, apod.). Uvedené rozměry by měly být jakýmsi „minimálním“ optimem pro běžný chov. Netvrdím, že větší prostor není vhodný. Vždy záleží na možnostech chovatele. Pokud jde o materiály ke zhotovení chovných zařízení, z pohledu zoohygieny preferujeme lehké, pevné, dobře omyvatelné a dezinfikovatelné materiály, které snesou i vyšší vlhkost (mytí) či vyšší teplotu (např. dezinfekci suchou párou). V konečném důsledku, ale opět závisí na možnostech chovatele, jaký materiál si vybere.
 

Veterinární prevence

Veterinární prevence zahrnuje metody předcházení onemocněním (především přenosným) v chovech astrildovitých a bezprostředně tak navazuje na zoohygienu chovu. Základními metodami veterinární prevence (profylaxe - předcházení onemocnění) jsou dezinfekce chovatelských prostor, izolace jedinců podezřelých z onemocnění, karanténa nově získaných jedinců a veterinární prevence

• Nemocniční klec.

Dezinfekce

Prosím zde chovatele o určitý nadhled, protože pod názvem dezinfekce zahrneme z úsporných důvodů i dezinsekci (ochranu proti parazitům, hmyzu). Také pojem dezinfekce (zničení infekčních činitelů) chovatel nesmí brát úplně doslova a to hned z několika důvodů. V chovu ptáků je prakticky nemožné docílit nepřítomnosti mikroorganismů (aseptické prostředí). Nakonec se nejedná o operační sál. Je třeba snažit se pouze eliminovat přítomnost patogenních zárodků na minimum. V každém chovu v průběhu času vytvoří specifická mikroflóra, tedy kmeny mikroorganismů, na které si ptáci daného chovu zvyknou a dá se říci, že s nimi žijí v jakési tiché symbióze. Tato specifická mikroflóra není nebezpečná ani pro zde odchovávaná mláďata, protože si na ni zvykají postupně a část ochranných látek dostávají vínkem od rodičů. Nebezpečí ale může představovat pro nově získané jedince, kteří přicházejí z jiného prostředí. To je důvodem 50 - 70% úhynů ptáků zakoupených u dovozců (importérů). Na druhou stranu tito nově příchozí jedinci pak představují nebezpečí pro původní chov a to nejen pro jeho ptačí obyvatele, ale i pro specifickou mikroflóru chovu. Mohou být nositeli jiného typu bakteriálních kmenů, které jsou například agresivnější a tak vyhubí původní kmeny mikroorganismů. Tím se stávají nebezpečnými i pro ptáky původního chovu, protože ti nemají vyvinutou obranyschopnost proti novým bakteriálním kmenům. Může to znamenat i výraznější nebezpečí, hlavně pro mláďata a ptáky pod zátěží nebo jinak oslabené. Víme již, že v každém chovu existuje specifická mikroflóra, která za normálních okolností naše chovance neohrožuje. Proč tedy provádět dezinfekci? I to je zcela jednoduché. Chov není izolovaným ostrovem a minimálně prostřednictvím chovatele sem pronikají i další kmeny zárodků, které nemusí být neškodné. Navíc i u původních kmenů mikroorganismů může dojít k jejich zmnožení, eventuelně ke zmutování. Tím se mohou stát patogenními (způsobují onemocnění). Jinými slovy, rovnováha by byla narušena. Proto je nutné dezinfikovat. Dezinfekci provádíme pravidelně, alespoň 2× ročně (lépe 3 - 4×), podle možností. A samozřejmě vždy, pokud to okolnosti vyžadují (zvýšená nemocnost, úhyny, zjištění infekčního onemocnění apod.). Dezinfekci musí předcházet důkladná mechanická očista a úklid v prostorech chovu. Ne běžný úklid, který provádíme alespoň jednou týdně. Při dezinfekci prostoru odchytíme ptáky a přemístíme je jinam. Mechanicky očistíme klece, mřížky a další části chovatelského zařízení. Omyjeme je teplou vodou s dezinfekčním roztokem. Použít můžeme preparáty na bázi chlóru (Savo, Clorox, Chloramin apod.). Velmi dobře se osvědčilo použití rozprašovače nebo ještě lépe suché páry, která působí i svojí teplotou. Po omytí vše necháme oschnout. Pro zvýšení dezinfekčního účinku můžeme použít např. germicidní lampu (vyzařuje tvrdé UV záření). Po jejím použití (alespoň 2 - 4 hodiny) je nutno vyvětrat, protože jejím účinkem vzniká ozon (O3), který je jedovatý. Pro dezinfekci lze použít řadu dalších prostředků (Incidin, Incidur, Dezident). Po návratu ptáků na původní stanoviště, se poměrně rychle obnovuje specifická mikroflóra, kterou mají ptáci v sobě, ale vzhledem k jejímu potlačení v prostředí nemůže dojít k přemnožení. V období mezi jednotlivými dezinfekcemi provádíme běžný úklid. Alespoň k vytírání podlah používáme i při běžném úklidu dezinfekční prostředky. Velmi dobré je, pokud chovatel v chovu používá biozářivky (s celým slunečním spektrem), které svým UV podílem napomáhají k likvidaci celé řady patogenů. Také řada modernějších vzduchových filtrů má již antibakteriální vložku.
Dezinsekci (likvidaci parazitického hmyzu) provádíme průběžně. Použít lze Arpalit nebo Biokill ve formě aerosolu. Je také možné tyto preparáty nakapat do nádobky s vatou a tu zavěsit v prostoru chovu. Odparem účinné látky dochází k průběžnému působení preparátu. Pokud chov realizujeme v bednových klecích, je dobré do malých lékovek s vatou nakapat obdobným způsobem Ivomec (Ivermectin) a zavěsit na zadní stěně klece. Toto opatření má také velmi dobrý efekt. Při zkrmování hmyzu dbáme, aby podané množství bylo rychle zkonzumováno. Zásoby a chovy hmyzu umisťujeme mimo chovné prostory. Preparáty, které působí odparem, mohou předkládaný hmyz (larvy) likvidovat nebo omezovat schopnost rozmnožování u chovných násad.

Izolace

O izolování jedinců podezřelých z onemocnění jsme se zmiňovali v části věnované nemocem astrildů. Zde pouze doplním, že klece pro izolaci takovýchto jedinců je lépe umístit mimo prostory chovu a krmit a obsluhovat je vždy až jako poslední. Snižujeme tím riziko přenosu infekčních chorob do chovu.
 

Karanténa

Karantenování nově získaných ptáků je jedním z nejdůležitějších principů veterinární prevence, dá se říci, že jde přímo o nutnost, která je ale chovateli do značné míry podceňována až ignorována. Je celkem lhostejné, zda nově získaný jedinec pochází z Nové Guineje, Kamerunu nebo Zlámané Lhoty v sousedním okrese. Vždy se jedná o nový, neznámý kus (kusy) v našem chovu. To znamená nebezpečí nejen pro stávající chov, ale i pro nového jedince. Vždyť již víme, co znamená specifická mikroflóra chovu. Karanténa by měla být umístěna mimo vlastní prostory chovu. Její obsluhou by se měl chovatel zabývat vždy jako poslední. Jde o to, aby nepřenesl nežádoucí patogeny (bakterie, parazity) do vlastního chovu a naopak, aby přenášel pozvolna (oděv, ruce) již uvedenou specifickou mikroflóru do karantény. Nováčci v chovu dostávají touto cestou možnost postupného návyku na prostředí jejich budoucího chovu. Také úprava hodnot mikroklima (teplo, vlhkost) obvyklých v našem chovu, musí v karanténě probíhat postupně. Stejně je tomu při navykání na krmiva a především nápoje. V prvních dnech podáváme raději vodu převařenou nebo upravenou bylinnými extrakty a pozvolna ji ředíme vodou běžně podávanou v chovu. Velmi pečlivě sledujeme reakce nově získaných jedinců na různé podněty z prostředí (pokles nebo vzestup teploty, vlhkosti apod.) a pokud reagují nepřiměřeně (malátnost, ospalost), raději hodnotu upraveného činitele vrátíme zpět. Velkou pozornost věnujeme zdravotnímu stavu a jeho projevům - dýchání, množství, barvě a konzistenci exkrementů, očím, celkovému chování apod. Při sebemenší negativní změně je potřebné rychle reagovat. Pokud vše probíhá hladce, zhruba po čtyřech týdnech karanténu ukončíme a nové ptáky zařadíme do chovu. Asi stejně dlouhou dobu jim ještě věnujeme zvýšenou pozornost. Karanténní klece a prostory vždy před a po použití řádně vyčistíme, ošetříme proti parazitům a vydezinfikujeme.

• Klec připravená k chovu.

Preventivní přeléčení

Význam tohoto opatření bývá mnohdy chovateli (a nejen jimi) přeceňován. Nicméně má hodnotu především tam, kde neznáme prostředí, ze kterého nově získaní ptáci pocházejí. Dále je toto opatření na místě, pokud zjistíme v chovu některou nakažlivou nemoc. Pak je nezbytné zbytek chovu přeléčit preventivně. Běžně lze toto opatření realizovat proti ektoparazitům (roztoči, všenky). Ptákům můžeme nakapat Arpalit či lépe Ivomec na krční nažiny, odkud je expirován kůží. Lze použít i způsob s plastovkami, který byl uveden v předchozí části. Pro ostatní druhy preventivních přeléčení (endoparazité, bakterie), je vhodnější provést nejprve laboratorní vyšetření (nejčastěji trusu) a jednat až na základě jeho výsledků. Základní laboratorní vyšetření na endoparazity lze v nejvyšší nouzi provést i doma. Je k tomu zapotřebí laboratorní odstředivka (asi 2000 otáček) a mikroskop. Vyrobíme si nasycený solný roztok: do destilované vody, v množství asi 100 - 200ml, přidáváme tak dlouho sůl, až se tato již nerozpouští ani při intenzivním míchání. Odebrané vzorky trusu rozmícháme asi ve 100ml nasyceného solného roztoku. Vzniklý preparát odstředíme 1 - 2 min při 2000 otáčkách. Z takto upraveného preparátu sebereme vrchní vrstvu a naneseme ji na mikroskopické sklíčko. Tímto způsobem je možné identifikovat oocysty kokcidií a vajíčka některých hlístů. Vyšetření vyžaduje určitou zkušenost. Proto opakuji, že tento postup je použitelný jen jako nouzové řešení. Jednodušší je proto odeslat odebraný vzorek na vyšetření do veterinární laboratoře.
Odběr vzorků provádíme do vyvařených (lépe sterilních) nádobek (zkumavky, lékovky), vždy z několika míst klece nebo voliéry. Vzorek by měl obsahovat větší podíl čerstvého trusu. Nejlépe je, domluvit se s nejbližším praktickým veterinárním lékařem, který odesílá svozem vzorky (nebo jistě ví, kdy a kde se odesílají) a odebrat je v den svozu. Tím zajistíme, že do veterinární laboratoře se dostanou včas a zvýší se tím objektivita vyšetření. Pokud vzorky odebíráme v předstihu, umístíme je nejlépe do spodní části chladničky, kde je stabilní teplota (asi 8°C) a tmavé prostředí. Vzorek by měl být ale odeslán nejpozději do 24 hodin po odběru. Odběr jiného, biologického materiálu (krev, tkáně apod.) přenecháme veterinárnímu lékaři. Odebrané vzorky je třeba označit zpětnou adresou pro sdělení výsledků vyšetření a typem požadovaného vyšetření (bakteriologické, endoparazitické, apod.). Podle výsledků vyšetření můžeme provést přeléčení. Vždy je nejlépe celou záležitost konzultovat s veterinárním lékařem.