Koně „zabijáci“?

K tomuto tématu mně dovedla diskuse na internetu. Na dotaz jednoho člověka, který se týkal právě takových koní, se shromáždilo opravdu velké množství odpovědí. Musel jsem konstatovat, že většina z nich byla výčtem osobních neblahých zážitků s našimi koňskými přáteli, v tomto případě tedy spíše nepřáteli. Autoři těchto příspěvků pak už jen v závěru svých odpovědí zpravidla řešili, zda a případně jak takové zvíře zprovodit ze světa. O tom, že takoví koně skutečně existují, není pochyb. Když jsem ale pročítal tyto příspěvky do diskuse, marně jsem ve většině z nich hledal odpověď na jednu poměrně dosti zásadní otázku: do jaké míry má na špatné chování koní podíl člověk. Často se tu mluvilo o selhání koní. Pozornému čtenáři však jistě neunikla některá fakta, předložená samotnými autory příspěvků, která jen dokazovala, že i samotní majitelé se často dopustili některých chyb, které minimálně přispěly ke vzniku nebezpečného chování jejich koní. Chování nejen koní, ale i většiny ostatních domácích zvířat je vlastně vždy součtem charakteru zvířete a jeho ovlivnění výchovou.

ilustrační foto

Osobně jsem znal jednu chlaďasku s velice zvláštní povahou a chováním. Pod sedlem to byla docela spolehlivá kobyla, vozila i malé děti a i tehdy byla poměrně v klidu. To přestalo platit ve chvíli, kdy k ní někdo přišel do boxu nebo do výběhu. Pak byla velice agresivní a hlavně zákeřná a nevypočitatelná, což je asi to nejhorší, co může nastat. To, co tu ovšem uvádím, platilo jen ve vztahu k lidem. Její chování k ostatním koním, kteří s ní přicházeli do styku, bylo zcela odlišné. Ve stádě byla vždy tou poslední a srovnali ji dokonce i koně, kteří nebyli rozhodně nijak průbojní či dominantní a s lidmi vycházeli bez problémů. Dlouho jsem nemohl tuto kobylu vystát a měl jsem ji jednoznačně za zákeřnou bestii, která se zkrátka zlá narodila a zlou chce zůstat až do konce života. Neustále mně ale vrtalo hlavou, jak je možné, že se chová tak odlišně k lidem a k ostatním koním. Postupně ale začaly vyplouvat na povrch střípky z její minulosti, hlavně z jejího hříběcího věku. A teprve pak jsem začal chápat některé souvislosti, které vysvětlovaly její nestandardní chování. Podle toho, co jsem se o ní dozvěděl, měla určité sklony k agresivnímu nebo minimálně k nevhodnému chování už od narození. Místo toho, aby se její tehdejší majitelé snažily tyto sklony potlačit, podařilo se jim jejich přístupem dosáhnout pravého opaku a svým způsobem, byť vlastně nechtěně, dovršili dílo zkázy. Toto zvíře mělo údajně vyrůstat izolovaně, bez kontaktu s jinými koňmi, pouze ve společnosti lidí. Měla prý svůj výběh a byla tak nějak do počtu, a tak se k ní také přistupovalo. O žádném důsledném výcviku se údajně hovořit nedalo. Netrvalo dlouho a svým majitelům začala přerůstat přes hlavu. Ti následně zvolili osvědčený postup a této chlaďasky se zbavili. Do nové stáje, kam jsem přišel později i já, se tak dostala už pěkně rozverná a přidrzlá. Několik ošetřovatelů si sice získalo částečný respekt použitím poměrně tvrdých výchovných prostředků, jako například cpaní horkých brambor do huby. Nicméně kdo k této kobyle nemusel, tak k ní nešel. Jak bylo ale možné, že respekt, který jí chyběl vůči lidem, měla k ostatním koním? Proč nebyla troufalá i na ně? Jedním z vysvětlení může být právě to, že jako hříbě vyrůstala pouze mezi lidmi. Člověka začala chápat jako člena svého stáda, svého rodu, zkrátka jako sobě rovného. Se svými majiteli jako hříbě začala bojovat o prvenství v tomto stádě a vzhledem k její povaze a dominanci se jí podařilo dosáhnout kýženého vítězství. Ve chvíli, kdy přišla do nové stáje, pak už jen v tomto boji o prvenství pokračovala. Bojovala ale jen s lidmi, protože jen lidé byli členy stáda, alespoň tak to ona sama podle mne chápala. Když se ale po dlouhých letech izolace dostala zpět mezi koně, nebyla si svým postavením už tolik jistá. Byl to pro ni přeci jen někdo jiný, tenhle tvor se čtyřma nohama přece nebyl člověk, nebyla si jistá, co od něj může očekávat. Jejího zaváhání rychle využili i ti nejslabší jedinci, a tak si tato kobyla velice rychle osvojila, že tento živočišný druh, který má čtyři nohy a řehtá, se musí respektovat.
Kdyby si důslednou výchovou získali respekt i bývalí majitelé, mohlo být všechno jinak. Kdyby. A tady jsme možná u podstaty celého problému. Kolik koňských osudů poznamenalo toto „kdyby“. Zmiňoval jsem se, že chlaďaska vedla boj o prvenství ve „svém“ stádě, tedy ve stádě tvořeném jí a lidmi. Lze však kterémukoli člověku či zvířeti vyčítat boj o prvenství, snahu být tím nejlepším? Vždyť tento boj je vlastně základním prvkem přežití všech živočišných druhů v přírodě, kdy přežití každého živočišného druhu je podmíněno přírodní selekcí, tedy právě výběrem těch nejsilnějších a nejschopnějších jedinců. Jak známo, i každé koňské stádo má svoji vůdčí klisnu, která zajišťuje jeho přežití, tedy alespoň v divoké přírodě. Průbojnost a stupeň dominance pak určují i postavení každého koně ve stádě. Čím je průbojnější a dominantnější, tím získá lepší postavení, což platí i o „domácích“ koních. Není proto údajná agresivita některých jedinců poněkud zaměňována právě s touto průbojností a dominancí? A neměli bychom proto ve spojitosti s údajnou agresivitou koní (případně i jiných domácích zvířat, hlavně psů ) hovořit spíše o nezvládnuté výchově dominantního jedince? Koně jsou zabijáky hned po narození zřídkakdy, v zabijáky je převážně promění svým přístupem až lidé. Nebezpečné chování koní může mít dvě základní příčiny. Tou první je již zmiňovaná nezvládnutá nebo také nedůsledná výchova, druhou příčinou může být nepříjemný nebo dokonce traumatizující zážitek z minulosti, především z hříběcího věku. V takovém případě ale nelze hovořit o průbojnosti. Naopak, důvodem k nebezpečnému chování mohou být obranné reakce koně na určité situace nebo podněty, které vyvolají vzpomínky na nějaký nepříjemný zážitek. Opět mohu uvést příklad. Určitě se mnoho z vás už setkalo s koněm, kterému nedělal problém kontakt se ženami. Ve chvíli, kdy ale vstoupil do boxu jakýkoli muž, začalo být zvíře přinejmenším nervózní nebo se u něj objevily známky nebezpečného chování. Takový kůň velmi pravděpodobně zažil nějaký nepříjemný zážitek, způsobený mužem. Nemusí jít přitom jen o bití nebo jiné násilí, kůň mohl zažít něco nepříjemného například i při výcviku, při obsedání, atd. To samé ale může samozřejmě platit o ženách.
Špatné chování zvířete, pramenící z neznalosti nebo nedůslednosti při výcviku a výchově, je ovšem podle mne častějším případem. Přitom je nutné si uvědomit, že na vině nemusí být vždy jen nějaké velké, zásadní chyby při výcviku. Zvláště u dominantnějších koní mohou hrát roli i maličkosti, které mi lidé téměř nevnímáme nebo je velmi lehce přehlédneme. Jsme sice obdařeni schopností složitého logického uvažování a ovládáme dokonalou verbální komunikaci, jenže právě tyto dvě lidské vlastnosti, nám mohou být ve světě koní spíše překážkou. V divoké přírodě kůň musel jednat vždy instinktivně a především rychle. Jakékoli zaváhání ho mohlo stát život. Díky tomu se stali koně mistry v komunikaci neverbální. To, že v koňské řeči má velký význam například postavení uší, ví i mnoho „nekoňáků“. Stejně tak je důležitý postoj koně, držení hlavy a mnohé jiné detaily. Při výcviku je proto základem všeho, abychom mi sami vždy věděli naprosto přesně, co od koně požadujeme. Pak musíme důsledně trvat na tom, aby to, co je od koně požadováno, skutečně udělal. Chceme-li, aby stál kůň v klidu na místě, pak je chybou i to, když posune jednu nohu dopředu. Pokud nezareagujeme hned a nevrátíme mu nohu na původní místo, udělali jsme první chybu a kůň ve vzájemném soupeření o postavení ve stádě nad námi získává první bod. V tomto případě je to samozřejmě ještě bod bezvýznamný. Jenže koně bojují o své postavení neustále, byť takovýmito detaily. Neustále zkoušejí, co jim u toho druhého, tedy i u vás, projde. Příště už to proto nemusí být jedna noha, ale postupně se hnou z místa dvě. Aniž bychom si to možná uvědomovali, přestáváme být pány situace, protože kůň si umí prosadit tu „svou“. Někdo může namítnout, že až bude neposlušnost zvířete zjevná, pak ji prostě nekompromisně zarazí a koně srovná. Uvědomme si však, že zpočátku kůň poněkud váhal, čehož bylo možno využít v náš prospěch. Pokud mu ale ponecháme dostatek času, posílíme tím jeho sebevědomí. Na naši ráznost pak může odpovědět stejně rázně. Dostáváme se do situace, kterou budeme nuceni řešit dost možná i silou. A to už začíná být špatné. Velmi podobným příkladem je narušení našeho teritoria, pokud si to nepřejeme. Kůň, stejně jako člověk má jakýsi svůj osobní prostor, takové své malé soukromé teritorium, které si chrání. Většině z nás i většině koní je nepříjemné, pokud je tento osobní prostor narušen někým druhým, kdo do něj vstoupil bez našeho svolení. K takovému běžnému narušení našeho osobního prostoru dochází například v dopravních prostředcích. Nikomu z nás není určitě příjemné, když se na něj v přeplněném autobuse začne mačkat někdo druhý. A podobný osobní prostor mají i koně. Kůň, když chce otestovat o druhého, vstoupí tomuto koni do tohoto osobního prostoru. Jestliže si takový kůň nenechá svůj osobní prostor narušit a vetřelce vyžene, udrží si své postavení ve stádě. Pokud si to však nechá líbit nebo dokonce ustoupí, pak své postavení v hierarchii stáda ztratí. Takové chování lze vidět běžně, stačí, abychom dali koním do výběhu seno na jediné místo. Koně ale tento princip nepoužívají jen mezi sebou, stejným způsobem testují i nás, lidi. Určitě jste se setkali se situací, kdy jste odcházeli z boxu a zvíře se za vámi cpalo ke dveřím. Pokud by k vám měl v takové chvíli kůň respekt, rozhodně by se ke dveřím necpal, protože by si nedovolil vaše osobní teritorium narušit.
Chování koní je svým způsobem jedna velká mozaika, ovlivňuje ho mnoho detailů a je na nás, abychom se pečlivě věnovali všem. U koní, kterým dala příroda do vínku bojovnost a odvahu, to platí o to více. Na druhou stranu, pokud se takový jedinec dostane do rukou správnému člověku, který si bude umět získat jeho respekt, může takový kůň dosáhnout mnoha úspěchů. Nezapomeňte také, že mnoha nepříjemnostem se dá předcházet, třeba už samotným výběrem koně. Pokud nemáte dostatek zkušeností, je asi hloupé až nezodpovědné kupovat si mladého koně, tím spíše mladého hřebce. Stejně tak bychom měli velmi uvážlivě postupovat, než koupíme koně dětem. Ti si ho mohou velmi snadno zaměnit s plyšovou hračkou, které dovolí skoro vše a malér je na světě. Vždy také myslete na to, že kůň patří do rukou pouze člověku, který má dostatek zkušeností. Půjčit koně kamarádovi nebo kamarádce na vyjížďku bez vašeho doprovodu je sice možná šlechetné, ale až takový člověk zvíře v terénu z jakéhokoli důvodu nezvládne a vrátí se s rozbitou hlavou nebo zlomenou rukou, pokud se vůbec vrátí, nikde neříkejte, že máte koně zabijáka. Dalším příkladem naprosto triviální neznalosti je případ, kdy dcera nechala svoji mámu odvést koně z výběhu. Neřekla jí ani to, že když se kůň rozběhne, tak ho má okamžitě pustit a nechat běžet ke stáji, ne ho držet za každou cenu. I tato banální situace skončila prý úrazem. Svádět všechno na údajnou agresivitu koně mi připadá poněkud přitažené za vlasy. Takových podobných případů jsou tisíce a stávají se denně. Jak se říká, nic není ani černé ani bílé. Pokud někomu kůň ublíží, nehledal bych vinu pouze na jedné nebo pouze na druhé straně, pravda bude asi někde uprostřed. Tento článek ostatně ani neměl být výčtem zaručených receptů, jak krotit divoké mustangy. Měl být spíše jakýmsi zamyšlením nad tím, zda namísto rozumu a odpovědnosti, které bychom měli na rozdíl od koní mít, nepoužíváme často jen silná slova.