ZOO – Farma U dvou kvítků

Vešla dovnitř a, aniž by si všimla Hanky a jejího dítěte, vyštěkla: „Ráno ti volali z letiště. Máš tam balík.“
„Jaký?“ zeptal jsem se a koutkem oka zaregistroval, jak je to Haničce líto.
„Copak já vím. Prej je z ciziny.“
„Hele,“ ukázal jsem na kojící Haničku, „podívej jakou máme krásnou holčičku.“
„Pfff,“ otočila se Fatima na podpatku a chtěla opustit místnost.
„Počkej!“ zavelel jsem. „Možná si to neuvědomuješ…“
„Nech jí,“ snažila se to omluvit Hanka, ale viděl jsem, jak je jí to líto čím dál víc.
„Ne,“ pokračoval jsem a znovu se obrátil na Boženku: „Měla by sis uvědomit, že jsi tady na návštěvě. Máme tě sice rádi jako vlastní, ale…“ hledal jsem vhodná slova.
„Já se vás neprosila,“ odsekla.
„Buď se budeš chovat jako naše dcera, to znamená poslouchat,“ zvýšil jsem, aniž bych si to uvědomoval, hlas, „nebo se vrať, odkud si přišla!!!“
„Ale Vláďo…“ chtěla mě přerušit Hanička, jenže její mléko tím nejspíš trošku zhořklo a tak se malá rozplakala. Hanka tak měla najednou svých starostí dost a já mohl zas dál řešit problémy po svém.
„Buď budeš poslouchat, nebo ti koupím letenku a …“|
„Ale strejdóó,“ zaprosila.
„Žádnej strejdo,“ postavil jsem se zpříma, dobře si vědom toho, že získávám pozici, kterou by bylo nepříjemné ztratit. „Budeš mít na starosti myši a potkany! Každý třetí den je vyčistíš, budou mít stále v napáječkách vodu a v krmítkách granule! Jasný?“
Fatima si sama od sebe stáhla z hlavy šátek, sklopila oči a přisvědčila: „Jasný.“
„Za to budeš mít nárok na kapesný v částce osmdesát korun týdně. Jasný?“
„Jasný.“
„Budeš pomáhat Hance s miminkem! Bez řečí! Jasný?“
„Jasný.“
Hanka na nás koukala jak na tenisový turnaj a létala očima z jednoho na druhého. Nestačila se divit.
„Kdy volali?“ zeptal jsem se.
„Kdo?“ řekli obě, Hanka i Boženka, jako jedním dechem.
„No přece z toho letiště.“
„Ráno… jen si odjel… já nevím…“ koktala Boženka.
„Broučkuuuu,“ podíval jsem se na svou milovanou partnerku.
„Jen jeď,“ mávla rukou a zálibně se podívala na malou Miriam, která se už zas spokojeně krmila mateřským mlékem.

Na letiště jsem dorazil zhruba za dvě hodiny a po předložení veterinárního osvědčení, že karanténovat lze zvířata přímo u nás, jsem si vyzvedl dvě dřevěné přepravky. Na první pohled bylo patrné, že už se do nich někdo díval.
„Tady mi to podepište,“ podíval se na mne malý plešatý muž s brýlemi. Obroučky těch brýlí byly zlaté a jejich skla samozabarvovací.
„Mohu se podívat dovnitř?“ opáčil jsem a se skloněnou hlavou se díval, jak on zareaguje.
„To snad není potřeba,“ zabrumlal si spíš pro sebe a nahlas dodal: „Ale dělejte, jak myslíte.“
Pomocí zapůjčeného dláta jsem tedy vypáčil již dříve otevřené bedýnky a prohlížel pak jeden plátěný sáček po druhém.
Koutkem oka jsem zaregistroval strach ve tváři úředníkově, když jsem na světlo světa vylovil prvního malého kajmánka. Po třetím kontrolovaném zvířeti to ten malý obrýlený človíček vzdal: „V klidu si to zkontrolujte, já přijdu za půl hodiny.“
Přikývl jsem.
Jenže když jsem se tak probíral všemi zvířaty, zjistil jsem, že proti dodacímu listu, který byl až na samém dně přepravky, je zde o šest ctenosaur méně.
„Tak dobrý?“ zeptal se žoviálně, když přišel a spatřil, že nedržím žádnou z těch příšer v rukou.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nee?“
„Chybí šest leguánů,“ podíval jsem se na něj zpytavě.
„To není možné. Jedině, že vám jich tam zabalili míň.“
„Ale tu bedýnku někdo kontroloval, ne?“
„Jistě. Pověřený celník.“
„Tak ho zavolejte a zeptáme se, kolik jich tam bylo.“
„Snad si nemyslíte…“
„Neee. Ale za zeptání nic nedáme,“ držel jsem se zuby nehty, abych nevybuchl.
Muž odešel a několik okamžiků se nedělo vůbec nic. Pak se však znovu objevil ve dveřích a v jeho patách kráčela plačící mladá žena v tmavé uniformě.
„Co se děje?“ zeptal jsem se, ale možná mi to bylo jasné. Dnes už ani nevím. Pravděpodobně jsem ji i podezříval z krádeže, … těžko říct.
„Tady paní Klikánková…“ spustil on, načež žena propukla v hlasitý hysterický pláč, v němž se utápěla jednotlivá slova: „…já…vyskočil…bála jsem se…aaa…uuu…“ Plakala a plakala.
Muž pokračoval: „…kontrolovala vaši zásilku. Jenže když otevřela sáček, vyskočilo na ní něco jako drak a tak ho odhodila a utekla.“
„Kde se to stalo?“
„V celním skladu v zadní části…“ upřesnil to úředník.
„Musíme je tam jít chytit,“ hnal jsem se hned ke dveřím, ale on mne zarazil: „To nepůjde.“
„Proč?“
„Smějí tam jen pověřené osoby…“
„Panebože proč?“
„Jsou tam neproclená zavazadla!“ nechápal, jak to že to nechápu.
„Ale ti leguáni tam pojdou,“ snažil jsem se ho upozornit.
Pokrčil rameny.
„A zasmrádnou.“
„Předpisy jsou předpisy.“
„Tak zavolejte nadřízeného, nebo někoho, kdo…“
„To nejde.“
„Tak tam se mnou pošlete eskortu, či co já vím.“
„Je mi líto.“
To už jsem ovšem začínal bublat vzteky. A nejspíš to na mně bylo i vidět. On však monotónním hlasem pokračoval: „Paní Klikánkovou dám do hlášení, takže o nic nepřijdete. Letiště vám vzniklou škodu uhradí a bude ji vymáhat na ní. Všechno je…“