Rachitida želv

Příčinou onemocnění rachitidou je nekvalitní jednostranná potrava, která nesplňuje požadavky rostoucího organismu na obsah minerálních látek. Prvním viditelným příznakem této nemoci je měknutí krunýře. Pokud v první fázi rachitidu nezjistíme a nezačneme léčit, karapax (horní část krunýře) se začne zplošťovat a roztahovat do šířky. Přestává být hladký a tvoří se něm hrboly. U plastronu (spodní část krunýře) se jednotlivé štítky posouvají, ztrácejí pravidelné postavení a některé se nevyvinou do správného tvaru a velikosti. Čelisti měknou a deformují se, želvy špatně a s obtížemi přijímají potravu a tím se jejich zdravotní stav rychleji zhoršuje. Želvy se neudrží na nohou, těžce se pohybují a posouvají se po plastronu. Vodní želvy mají v tomto výhodu, nadnáší je voda. Jako vedlejší onemocnění zesláblého organismu, nastává selhání jater a ledvin. Jestli si myslíte, že u želv s měkkým krunýřem, třeba kožnatek, rachitida vzniknout nemůže, tak vás zklamu. Vznikne, ale poznáte ji později. U těchto druhů želv se projevuje deformací páteře. Karapax není také pravidelně klenutý, jsou na něm hrby. Dál je průběh stejný. Onemocnět rachitidou může i želva dospělá, také ostatní druhy plazů, mláďata však onemocní nejčastěji.

Když si malou želvičku koupíte, je velká asi jako desetikoruna, v dospělosti by měla vážit i několik kilogramů. Největší část této váhy tvoří krunýř a kostra, tedy vápník a ten musí želva všechen přijmout v potravě. Rozhodně je lépe této nemoci předcházet, než ji léčit. To ostatně platí o všech nemocech. Rachitida se rozvíjí dlouho, náprava však trvá ještě déle a nikdy není úplná. Předcházet jí musíme pestrou stravou a přes léto nejlépe chovem ve venkovním teráriu, kde budou mít želvy možnost se slunit. Nesmíme však zapomenout i na dostatek stínu, do kterého se potřebují ukrýt.

• Následky neléčené rachitidy.

Zajistit pestrou stravu neznamená, že želvy vyneseme na chvíli na trávník se napást. Musíme je krmit i tím, co v přírodě nemají. Suchozemským želvám dáváme např. tvaroh, vařené brambory, vařenou rýži, vařená vajíčka i se skořápkami a také maso. I když jsou býložravé, žerou v přírodě hmyz a mršiny. Maso mají raději, když již páchne. Suchozemské želvy sežerou i svoji mrtvou družku. Dobrý je také rohlík rozmočený v mléku. Samozřejmé je podávat co nejpestřejší rostlinnou stravu. Ne jen salát, ale vše co vidíte růst a co vás napadne. Také veškeré druhy ovoce a zeleniny. Suchozemské želvy mají rády i to, co ostatní živočichové vylučují. Můj kamarád nemá proto želvy rád a štítí se jich. Před léty pracoval u Skadarského jezera na nové stavbě, kde ještě nebyly záchody a tak chodili všichni do lesa. Tam vidíval, jak si želvy pochutnávají na lidských exkrementech. Od té doby by nevzal želvu do ruky.

Možná namítnete, že mléko s rohlíkem, tvaroh nebo vařená vajíčka v přírodě želvy nemají a prospívají dobře. To je pravda, ale mají rostliny, které zase nemají u vás. Suchozemské želvy přijímají vápník hlavně z rostlin. Každý druh rostlin však neobsahuje stejné množství vápníku a také i stejný druh rostliny, rostoucí na jiném místě, má různý obsah vápníku. Obsah vápníku v rostlině je podmíněn hlavně půdou. Záleží tedy, jestli rostlina roste v půdě bohaté na vápník nebo ne. U nás jsou oblasti, jejichž půdy obsahují asi 10 až 15 % uhličitanu vápenatého. Například Pálavské vrchy, oblast mezi Znojmem a Mikulovem, východní okraj Českomoravské vysočiny, České středohoří a další. Jestli jste viděli krajinu v jižní Evropě, severní Africe nebo střední Asii, tak je to krajina, která má vápencové podloží nebo přímo kopce a hory tvořené vápencem. Tam mezi kameny žijí želvy. Zde je obsah vápníku v rostlinách daleko vyšší. U vás mají jen to, co jim dáte a možná z oblasti, kde vápníku je v půdě a tím pádem i v rostlinách minimum nebo žádný. Největší průměrný obsah vápníku má vojtěška v době květu, a to 20,5 g na 1 kg a jetel červený, také v květu, 19 g na 1 kg. Seno z těchto rostlin má obsah vápníku 14,5–15,5 g na 1 kg.

Vodním želvám, které jsou převážně masožravé, musíme dávat i rostlinnou stravu a ovoce. Některé ho žerou více, jiné méně. Maso také podáváme v co nejpestřejší druhové nabídce, nezapomínáme na vnitřnosti. Podáváme také malé ryby a hlodavce, aby je želvy mohly sežrat i s kostmi. Dále červy, žížaly a plže i s ulitami. Všechny druhy potravy se nedají ani napsat. Je jich hodně, musíte zkoušet vše. Také co jedné želvě stejného druhu nechutná, může chutnat jiné.

Když zjistíte, že u želvy propuká rachitida, je nutné okamžitě zahájit léčbu. Můžete se obrátit na veterinárního lékaře nebo se poradit o přípravcích a jejich použití v lékárně s veterinárními léky.

Pokud jste se rozhodli pro chov želv a nějakou si opravdu chcete koupit, tak bych vám doporučil želvy raději již trochu větší a starší, ne úplně mladé. Vím, je dražší, ale ubude vám spousta starostí a možná i zklamání. Odhaduji, že kolem 90 % prodaných mláďat se nedožije stáří jednoho roku. Když máte při kupování možnost výběru, a to je vždy lepší, tak porovnejte v rukách, která želva je těžší a pohyblivější. U želv nelze poznat pohledem jestli je podvyživená, jako třeba u psa. Toto lze zjistit jedině vážením. Při stejné velikosti ta těžší je v lepším stavu. Želva převrácená na záda by se měla aktivně snažit převrátit zpět na nohy. Ta, která apaticky leží, nebude v dobré kondici. Jestli jste si vybrali, tak zbývá jen zajišťovat pestrou stravu.